Rechtsgeschichte (ausgewählte Kapitel) 3. Teil

INHALTSVERZEICHNIS

OBSAH

ZUSAMMENFASSUNG

1. KAPITOLA - ŘECKO

2. KAPITOLA - VÝVOJ MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ A MEZINÁRODNÍHO PRÁVA
2.1 Mezinárodnívztahy ve starověku
2.2 Mezinárodnívztahy ve středověku a ranném novověku
2.3 Mezinárodnívztahy v 19. století
2.4 Prvnísvětová válka a jejídůsledky
2.6 Druhá světová válka 12.6.1 Vznik druhé světové války
2.7 Poválečný vývoj mezinárodníintegrace
2.8 Vývoj mezinárodního soudnictví
Přehled nejdůležitějších právněhistorických událostí
Literatura

PŘEHLED PANOVNÍKŮ A PŘEDSTAVITELŮ STÁTŮ
Albánie
Bulharsko
Byzantská říše
Jugoslávie
Maďarsko
Polsko
Rakousko
Rumunsko - moldavsko
Řecko

ZUSAMMENFASSUNG

Die vorgelegte dreiteilige Publikation besteht aus den von Karel Schelle verfassten Kapiteln, die aus dem Lehrbuch „Rechtsgeschichte“ (Právnídějiny) stammen. Dieses Lehrbuch wurde von mehreren tschechischen Verlagshäusern in verschiedenen Auflagen herausgegeben. Diese Publikation geht von letzter Auflage aus: Schelle, K. (Hrsg.) - Právnídějiny. Plzeň, Aleš Čeněk 2007. 1134 S. (ISBN 978-80-7380-043-7).

Das aus Mitgliedern des Lehrstuhles für Rechts- und Staatsgeschichte der Juristischen Fakultät der Masaryk Universität in Brno bestehende Autorenkollektiv der oben erwähnten Publikation musste sich mit einer Reihe von Problemen auseinandersetzen, welche die Bearbeitung einer sehr langen Zeitperiode mit sich bringt. Das Buch behandelt die Rechts- und Staatsgeschichte seit der Entstehung der ersten Staatsgebilden bis das Jahr 1945. Einige historische Ereignisse und sogar ganze historische Zeitperioden wurden neu interpretiert. Das Ergebnis dieser neuen Sicht stellt eine zweifellose Relativierung der Wertung bestimmter historischer Ereignisse und eine Meinungsverschiedenheit dar.

Ein konkretes Beispiel dieser neuen Auffassung der Rechtsgeschichte stellt also die grundlegende Frage der Periodisierung (der Gliederung) sowohl der Geschichte selbst, als auch ihrer Darlegung dar. Eine neue Bearbeitung und neue Zugänge erzwang sich auch eine Reihe von weiteren Fragen.

Die Autoren bemühten sich, diese Publikation viel komplexer zu bearbeiten als bisher. Deswegen wurde auch die Rechtsgeschichte von den bisher oft vernachlässigten Staaten bearbeitet. Darüber hinaus wurden auch ein selbständiges Kapitel über das Verhältnis von Staat und Kirche und ein Exkurs in die Entwicklung des Völkerrechts und der internationalen Beziehungen in den Inhalt des Buches eingereiht. Andererseits versuchten die Autoren nicht um jeden Preis „etwas Neues“ zu entdecken, soweit es nicht notwendig war. Aus diesem Grunde nutzten sie in einigen Teilen das reiche faktographische historische Material aus, das schon in existierenden Lehrbüchern und im weiteren Fach- und vor allem rechtshistorischen Schrifttum beinhaltet wurde. Jedes Kapitel enthält ein ausführliches Literaturverzeichnis. Weiter führten die Autoren keine ausführliche Analyse von Rechtsquellen durch, denn sie bereiteten eine Rechtsquellensammlung in neunziger Jahren vor. Diese Sammlung ist also als einen integralen Bestandteil der vorgelegten Publikationen aufzufassen. Die Dokumentensammlung knüpft an die in letzten Jahrzehnten von Mitgliedern des Pragers Lehrstuhls für Rechts- und Staatsgeschichte herausgegebenen Rechtsquellensammlungen unter Leitung von J. Tureček, S. Balík und J. Kincl an.

Die vorgelegte Publikation stellt ein Werk eines breiten Autorenkollektivs dar. Die Leiter des Autorenkollektivs stellten sich bloß die Aufgabe, die Proportionen einzelner Publikationsteile zu koordinieren. Sie bemühten sich also nicht, den Autoren eigene Vorstellungen über die Auffassung der Bearbeitung von Geschichte einzelner Staaten aufzudrängen. Aus diesem Grunde ist auch dieses vorgelegte Lehrbuch gewissermaßen als eine von einzelnen Autoren bearbeitete Sammlung von Texten anzusehen. Für die Texte sind auch die Autoren verantwortlich.

Die Publikation besteht aus drei an sich anknüpfenden Teilen. Das erste Teil beinhaltet die Darstellung der ausgewählten wichtigsten Staaten aus der Antike. Der Hauptschwerpunkt wurde selbstverständlich auf die Rechts- und Staatsgeschichte des antiken Griechenlands und Roms gelegt. Die Darstellung der Geschichte des römischen Imperiums wurde nur auf jene historischen Etappen seiner Entwicklung beschränkt, welche grundlegende Änderungen in der Stellung von Organen der Staatsgewalt mit sich brachten. Der historische Prozess wird hier also aus einer staatsrechtlichen Sicht beschrieben. Die Publikation beinhaltet keine Darlegung des römischen Privatrechts; das ist eine selbständige pädagogische Disziplin, deren Stoff in anderen Publikationen bearbeitet ist.

Das zweite Teil analysiert die Entwicklung der westeuropäischen Staaten und der USA. Schließlich beinhaltet das dritte Teil die Abhandlung über die staatsrechtliche Entwicklung im Mittel, Südost- und Osteuropa (ausgenommen böhmischer Rechtsgeschichte).

In das dritte Teil wurden das Kapitel über das Verhältnis von Staat und Kirche und ein Exkurs in die Entwicklung des Völkerrechts und der internationalen Beziehungen eingereiht.

Die Abhandlungen im zweiten und dritten Teil wurden nur in das Jahr 1945 geführt. Dieses Mangels sind sich die Autoren bewusst. Angesichts dessen, dass sie überzeugt sind, diese Publikation sei für die Interessierten für die Rechtsgeschichte unentbehrlich, wählten sie eine Kompromissvariante. Sie gaben die Publikation in dieser Form heraus und gleichzeitig begannen sie, eine weitere um weitere Zeitperiode erweiterte Auflage vorzubereiten.

Die Übersicht der herausgegebenen rechtsgeschichtlichen Lehrbücher aus der Feder der Mitglieder des Lehrstuhls für Rechts- und Staatsgeschichte der Juristischen Fakultät der Masaryk-Universität Brno:

Schelle, K. - Mates, P. - Kadlecová, M. - Bílý, J.: Modernídějiny státu a práva I. čá st (státy západníEvropy a USA). Brno, Masarykova univerzita 1993. 233 s. (ISBN 80-210-0221-2)

Schelle, K. - Židlická, M.: Obecné dějiny státu a práva I. (Starověk). Brno, Masarykova univerzita 1993. 139 s. (ISBN 80-210-0606-4)

Schelle, K. a kol.: Obecné dějiny státu a práva II. (Státy západníEvropy a USA). Brno, Masarykova univerzita 1993. 325 s. (ISBN 80-210-0607-2)

Schelle, K. a kol.: Obecné dějiny státu a práva III. (Státy východníEvropy). Brno, Masarykova univerzita 1993. 158 s. (ISBN 80-210-0608-0)

Schelle, K. - Židlická, M.: Právnídějiny 1. Starověk. Brno, Doplněk 1998. 274 s. (ISBN 80-210- 1885-2)

Schelle, K. a kol.: Právnídějiny 2. Státy západníEvropy a USA. Brno, Doplněk 1999. 719 s. (ISBN 80-210-2073-3)

Schelle, K. a kol.: Právnídějiny 3. Státy st ř ednía východníEvropy. Brno, Doplněk 1998. 430 s. (ISBN 80-210-1916-6)

Schelle, K. (člen autor. kol.): Právnídějiny. Praha, Eurolex Bohemia 2005. 816 s. (ISBN 80- 86861-10-4)

Schelle, K. a kol.: Právnídějiny. Plzeň, Aleš Čeněk 2007. 1134 s. (ISBN 978-80-7380-043-7)

1. KAPITOLA - ŘECKO

Novodobé dějiny Řecka se začínajírokem 1830, kdy po zbaveníse turecké nadvlády se Řecko prohlásilo královstvím. Po velkých neshodách uvnitř státu nakonec řeckého vladaře jmenovaly západnímocnosti. Stal se jím bavorský princ Otto Wittelsbach, jehož sídlem bylo město Nauplion na Peloponésu, a to až do roku 1935, kdy přesídlil do Athén. Řecké královstvívšak tehdy zaujímalo pouze jižnípolovinu dnešnírozlohy země. Nový řecký stát se snažil vzkřísit zašlou helénskou tradici. Ve školách byl zaváděn i mrtvý attický jazyk. V zemi však neustále sílila nespokojenost s ústavou a panovníkem, jenž byl cizincem. Po bouřích v roce 1844, které byly krvavě potlačeny, propukla v roce 1862 mohutná povstánív Patrasu a Athénách, a panovník byl nucen odejít ze země. Britské impérium, do jehož vleku se Řecko čím dál více dostávalo, dosadilo roku 1863 na řecký trůn dánského prince Jiřího I., po jehož zvolení postoupilo Řecku Jónské ostrovy. DalšíúzemnírozšířeníŘecka nastalo v roce 1881, kdy stát využil oslabeníTurecka po prohrané rusko-turecké válce v letech 1877-1878 a po dlouhém jednáníod něho získal Thesálii a DolníAlbánii.

Osmdesátá a devadesátá léta jsou v Řecku ve znameníprudkého rozvoje obchodu, do země proudízahraničníkapitál, Řecko se stává čím dál tím více předmětem pozornosti světové veřejnosti.

Koncem 19. stoletíovšem výrazně zesílila hospodářská i politická závislost kecka na západních velmocích. Projevilo se to i v řecko-tureckém konfliktu roku 1896, kdy na ostrově Kréta vypukly velké protiturecké bouře. Obyvatelstvo prohlásilo připojeníostrova k Řecku, jež poskytlo Krétě vojenskou pomoc. Turecko reagovalo vyhlášením války, na kterou nebyli Řekové připraveni. Do konfliktu se hned vložily velmoci a vyhlásily autonomii Kréty jako samostatné provincie. Poražené Řecko muselo odvolat svá vojska z ostrova a zaplatit Turecku válečnou daň.

Roku 1912 vyústily hluboké sociálnía národnostnírozpory na Balkáně v tzv. prvníbalkánskou válku, ve které Řecko vystoupilo se Srbskem, Černou Horou a Bulharskem proti Turecku a zmocnilo se jižníMakedonie se Soluní. Uzavřenílondýnské mírové smlouvy roku 1913 však rozpory mezi balkánskými státy jen prohloubilo. Téhož roku Bulharsko, nespokojené s velkými územními zisky Srbska, přepadlo za podpory Německa své bývalé spojence. V této tzv. druhé balkánské válce bylo Bulharsko záhy poraženo Srbskem, Řeckem, Černou Horou a Rumunskem. Řecko získalo jižníThrákii. Zanedlouho nato však vypukla prvnísvětová válka.

Na počátku války v roce 1915 podepsaly Turecko a Bulharsko dohodu o spojenectvís Německem a Rakousko-Uherskem, čímž vznikl tzv. Čtyřspolek centrálních mocností. Kdyby Řecko v průběhu války porušilo svou neutralitu a postavilo se na stranu mocnostíDohody, mělo Bulharsko po případném vítězstvízískat řeckou Makedonii. Když po odraženíněmecké ofenzívy na Marně válka ustrnula na západnífrontě na zákopové válce, obrátila Anglie svou pozornost na evropský jihovýchod, odkud očekávala rozhodnutí. Avšak prvnípokus Dohody o dobytíDardanel od moře ztroskotal, což zmařilo veškeré naděje Srbska. Tehdy nabídl řecký ministerský předseda Venizelos Dohodě řecké územíjako opěrnou základnu, na které se měly shromaždovat expedičnísbory na pomoc Srbsku. Když se dne 1. října 1915 vyladila prvníanglo-francouzská vojska v Soluni, řecký král přinutil Venizela, aby podal demisi. Brzy se však ukázalo, že cílem obsazeníSoluně bylo získánízákladny k shromažďovánívojenských sil proti ústředním mocnostem a že Dohoda nehodlala poskytnout Srbsku přímo vojenskou pomoc. Srbsko se bránilo přesile ještě dva měsíce, ale v prosinci 1915 se srbský odpor zhroutil.

V srpnu 1916 obsadila bulharská vojska část řeckého územípři dolním toku Strumy, ale jejich dalšípronikáníbylo zastaveno spojeneckými vojsky. V roce 1917 po nezdaru útočné operace francouzských vojsk na soluňské frontě diplomaté Dohody předložili Řecku ultimativnípožadavek, aby vojensky vystoupilo proti Čtyřspolku. Řecký král, jenž sympatizoval s Německem, abdikoval a k moci se dostal ministerský předseda Venizelos, spojenec Dohody. Řecko tak vstoupilo po jejím boku v roce 1917 do války, v níž pak získalo roku 1920 smlouvou podepsanou v Sěvres územíza svou severníhranici a v Malé Asii přístav Smyrnu.

Část tureckého národa, jíž stál v čele Mustafa Kemal, rodák ze Soluně, nebyla spokojena s mírovými podmínkami a zorganizovala v Malé Asii povstáníproti Řecku. Do této doby byla nejsilnějšístranou v Řecku Liberálnístrana Eleftheria Venizela. Avšak v důsledku těchto událostíVenizelos pozbyl svou popularitu, a když v roce 1920 prohrál i volby, byl nucen odstoupit. Křesla ministerského předsedy se ujal generál Gunaris, který proti vůli spojeneckých velmocídosadil na řecký trůn, uprázdněný smrtíkrále Alexandra, znovu krále Konstantina, smutně proslulého svou germanofilskou politikou za světové války. Tento čin měl za následek, že dohodové státy začaly podporovat proti Řecku Mustafu Kemala.

Mustafa Kemal (později přijal jméno Atatürk) se v roce 1922 zmocnil Smyrny a donutil Řecko k ústupu a uzavřenímíru v Lausanne roku 1923. Na základě této smlouvy připadla kecku západníThrákie a byla vyřešena otázka výměny obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem.

V této době došlo i k vážnému incidentu mezi Itáliía Řeckem, který vyostřil vztahy mezi oběma zeměmi.

Dne 25. března 1924 odhlasovalo Národníshromážděnísvrženídynastie Glücksburgů a prohlásilo Řecko republikou. Toto usneseníbylo potvrzeno lidovým hlasováním dne 13. dubna 1924. Prvním prezidentem se stal admirál Konduriotis.

Diktátorské úspěchy sousedů Kemala Atatürka a Mussoliniho nedaly klidu vrchnímu veliteli řecké makedonské armády Pangalovi, který svrhl dne 23. června 1925 vojenským převratem vládu a prohlásil se nejprve diktátorem a později po podvodných volbách prezidentem republiky. Pangalos vládl absolutisticky po dobu 14 měsíců. Poté byl vojenskou vzpourou svržen a 7. listopadu 1926 byly provedeny nové volby, z nichž vyšla koaličnívláda v čele s Alexandrem Zaimisem. Prezidentem se stal opět admirál Konduriotis. Po něm nastoupil v roce 1930 Alexandros Zaimis.

V následujícím obdobíse vystřídalo několik vlád: Sofoulisova, Tsaldarisova a Kondylisova, ale bez vážnějších politických otřesů. Poznenáhlu však nabývali vlivu monarchisté. Ti také za podpory athénské policie zorganizovali spiknutí, které vyvrcholilo atentátem na Venizela. K moci se tak dostal v roce 1936 generál Metaxas, inklinujícík fašismu, který se stal ministerským předsedou. Povolal opět na trůn Jiřího II. a vyhlásil monarchii.

Počátek druhé světové války zastihl Řecko pod diktaturou Jiřího II. Přestože vyhlásilo neutralitu, neubránilo se výboji nacistického Německa. Navíc se Řecko v roce 1940 zapletlo do konfliktu s Itálií. Italštífašisté sice byli brzy ze země vyhnáni, ale v dubnu roku 1941 již Řecko nedokázalo odolat spojenému útoku německých a italských fašistů.

Nacistická okupace Řecka nastala v dubnu 1941. V okupovaném Řecku vznikla záhy Národníosvobozenecká fronta (Ellinikon Apeleftherotikon Metopon - EAM), která již koncem roku 1941 spojila všechny řecké ozbrojené protifašistické síly v Řeckou národněosvobozeneckou armádu (Ellinikos Laikos Apeleftherotikos Statos - ELAS). V Káhiře se utvořila řecká vláda v exilu. Na podzim roku 1944 na územíŘecka vstoupila spojenecká armáda. Řecko se dočkalo opět osvobození.

PŘEHLED NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH PRÁVNĚHISTORICKÝCH UDÁLOSTÍ

1830 - Řecko prohlášeno královstvím.

29. 7. 1919 - Řecko podepsalo s Itáliísmlouvu o rozd ě lenísfér vlivu v Albánii, Řecko si č inilo nároky na tzv. severníEpeiros (ji ž níAlbánii).

1919-1922 - Řecko-tureckáválka v Anatolii.

24. 7. 1923 - Řecko podepsalo s Tureckem mírovou smlouvu v Lausanne, ukon č ujícíř ecko-tureckou válku.

25. 3. 1924 - Vláda A. Papanastasia prohlásila Ji řího II. za zbaveného tr ů nu a vyhlásila Řecko republi kou; pr]ezidentem republiky se stal admirál P. Konduriatis.

25. 6. 1925 - Generál T. Pangalos provedl státníp ř evrat.

30. 9. 1925 - Rozpušt ě n parlament, prezidentem T. Pangalos.

18. 8. 1926 - T. Pangalos svr ž en a v Řecku obnoven parlamentníre ž im; prezidentem republiky se stal znovu admirál P. Konduriotis.

4. 7. 1928 - Liberálnípolitik Eleftherios Venizelos se stal ř eck ý m ministersk ý m p ř edsedou.

30. 10. 1930 - Řecko a Turecko podepsaly v Anka ř e smlouvu o p řá telství, neutralit ě a arbitr áž i.

4. 8. 1936 - Generál J. Metaxas provedl státníp ř evrat a nastolil fašistick ý diktátorsk ý re ž im. duben 1940 - Okupace Řecka.

2. KAPITOLA - VÝVOJ MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ A MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

2.1 Mezinárodnívztahy ve starověku

2.2 Mezinárodnívztahy ve středověku a raném novověku

2.2.1 Křižácké války

2.2.2 Válečné obyčeje v Evropě

2.2.3 Válečné obyčeje v Kyjevské Rusi

2.2.4 Válečné zvyklosti u Arabů

2.2.5 Válečné obyčeje v 17. a 18. stoletív Evropě

2.2.6 Válečné právo v Rusku za vlády Petra I. a Kateřiny II.

2.2.7 Středověké a raně-novověké teorie o válce a míru

2.2.8 Druhy středověkých a raně-novověkých válek

2.2.9 Středověké a novověké projekty mírové organizace

2.3 Mezinárodnívztahy v 19. století

2.4 Prvnísvětová válka a jejídůsledky

2.4.1 Příčiny světového konfliktu

2.4.2 Rozpoutánísvětové války

2.4.3 Průběh války v letech 1914-1915

2.4.4 Závěrečná etapa světové války (1917-1918)

2.4.5 Světová válka a mezinárodníprávo

2.4.6 Mírová jednánína pařížské konferenci

2.5 Vývoj snah o zajištěníkolektivníbezpečnosti mezi světovými válkami

2.5.1 Vznik, organizace a význam Společnosti národů

2.5.2 Snahy o řešeníbezpečnosti mezi státy ve dvacátých letech

2.5.3 Třicátá léta ve znamenínástupu fašismu

2.6 Druhá světová válka

2.6.1 Vznik druhé světové války

2.6.2 Vývoj válečného konfliktu do přepadeníSovětského svazu

2.6.3 Vývoj světové války po přepadeníSovětského svazu a vytvořeníprotihitlerovské koalice

2.6.4 Závěrečná etapa druhé světové války - vítězstvíprotihitlerovské koalice

2.6.5 Vývoj diplomatických vztahů v průběhu druhé světové války

2.6.6 Důsledky druhé světové války

2.7 Poválečný vývoj mezinárodníintegrace

2.7.1 Vznik Organizace spojených národů

2.7.2 Hlavnítendence mezinárodníintegrace po druhé světové válce, snahy o zajištěníkolektivníbezpečnosti

2.8 Vývoj mezinárodního soudnictví

2.1 MEZINÁRODNÍ VZTAHY VE STAROVĚKU

Starověká a středověká společnost prošla několika stadii, odlišujícími se od sebe sociálními, hospodářskými, politickými, ideologickými a kulturními specifičnostmi. Značná rozmanitost vztahů v této společnosti nesla s sebou četnost konfliktních situací, které se kromě diplomatických jednánířešily převážně zbraněmi.

Ve starověké společnosti vykazujícízpočátku neexistenci obecnějších pravidel řešících vzájemné vztahy, byla dána více méně volnost ozbrojenému chovánístátů. Válka byla způsobem řešenímocenských sporů s cílem a výsledkem přemoženía vědomého ničeníodpůrce, čímž podmaněný stát přestal existovat. Příkladem toho je Kartágo ve sporu s Římem. Válečný konflikt regulovaly jedině vnitrostátníprávo a náboženská pravidla spojená s přísahou a náboženskými obřady.

Ačkoli nebylo přímo upraveno vedeníválky, existovala formálnívnitrostátníkritéria o vypovězenía ukončeníozbrojeného konfliktu. Válka skončila buď příměřím - indutiae, v podstatě smluvním diktátem - mírovou smlouvou, nebo vzdáním se - deditio, bezpod- mínečnou kapitulací, kdy byl uchráněn život a majetek nepřítele, případně dobytím cizího území, debellatio, occupatio, po němž vítěz mohl naložit libovolně s životy a majetkem nepřítele.

Například v Římě existovaly čtyři spravedliv é důvody pro válku:

1) Porušenířímského dominia.

2) Ublíž enívyslanc ů m - nedotknutelnost parlament ářů .

3) Porušenísmluv.

4) Podpora, kterou poskytl stát dosud p řá telsk ý nep říteli Říma.

Ve všech případech byla válka ospravedlněna jen tehdy, jestliže stát-viník neposkytl přiměřenou satisfakci.

Nepřátelstvípředcházelo vysláníčlenů kněžského kolegia feudálů, později světských poslů do cizízemě, aby vedli ob ž alobu a požadovali zadostiučinění. Při odmítnutízačal po uplynutí33dennílhůty válečný stav.

Válečné oblasti nebyly přesně vymezeny. Byla úplně eliminována perfidie, to znamená věrolomnost, zrada i ve formě běžné nevěry či snad proradnosti. Nebyl znám pojem neutrality. Tento pojem vznikl sice už ve 12. století, ale byl uplatňován až od 17. století. Nebyla vyloučena válečná lest. Mohlo být uplatňováno též kořistníprávo. Účinky války postihly bezprostředně jen zúčastněné osoby ve válečných operacích. Ostatníobyvatelstvo jen částečně.

Budeme-li vývoj mezinárodních vztahů sledovat od nejstarších dob, musíme začít u států orientálnídespocie.

Války v orientálních despociích, zejména války Egypta a starověkých států Mezopotámie, nelze považovat za války v pravém slova smyslu. Lze je spíše označit za dobyvatelské výpravy.

Asyrštíkrálové podnikali četné dobyvačné výpravy a zmocnili se velkých oblastí, přičemž si podmaňovali různé kmeny a nutili je k otrocké práci. Kromě původního záměru zvyšovánípočtu otroků a jejich exploatace měly dobyvatelské výpravy za cíl i územníexpanzi. Asyrštíkrálové pronikli až k Středozemnímu moři, čímž v polovině 8. stoletípřed n. 1. vyrostla z těchto válečných výprav velká Asyrská říše za krále-dobyvatele Tiglatpilesara III. v letech 745-725 před n. 1. Tento král dobyl Babylonii, Sýrii a též donutil židovské královstvív Palestině k placenídaní.

V mnohem dokonalejšíformě byly vedeny války Egypta s asijskými a africkými zeměmi. Mezi těmito válkami majívelký význam válečné výpravy Thutmóse III., který kolem roku 1500 před n. 1. podnikl sedmnáct válečných výprav. Tyto válečné výpravy znamenaly územnízisky, i když ne vždy trvalé, a přiliv válečné kořisti a zajatců. V řadě válečných výprav si Thutmós III. podrobil místníknížata v Palestině a Sýrii a zajistil bezpečnost hranic s Núbií. V osmé válečné výpravě pronikl až k Eufratu.

Panovník XIX. dynastie Ramses II. se snažil upevnit mocenské pozice v Palestině a Sýrii. S potížemi hodlal zastavit pronikáníChetitů do Egypta. To se mu úspěšně podařilo v roce 1278 před n. 1. uzavřením prvnímezinárodnísmlouvy o vzájemné pomoci, čímž mezi chatitským králem a Egyptem byl uzavřen věčný mír. Panovníci se zavázali vzájemnou pomocípro případ napadenínepřátelským kmenem a pro případné povstánív obou zemích.

Války Řecka v porovnánís válkami orientálních despociívykazovaly rozdíl v tom, že otrokářstvívyvinuté v klasických formách dává řeckým válkám novou obsahovou náplň, rozšířenou o úlohu subjektivního činitele ve válce. To mělo buď pozitivní, nebo negativnídopad i v oblasti mezinárodních vztahů.

Pro války Říma se sousedními obcemi i cizími státy byly zásady mezinárodních vztahů považovány za status quo, z něhož se ve válečném stavu vycházelo. Válečný stav musel být řádně vyhlášen a nábožensky posvěcen.

2.2 MEZINÁRODNÍ VZTAHY VE STŘEDOVĚKU A RANNÉM NOVOVĚKU

Rozmanitost vztahů středověké společnosti nesla s sebou četnost konfliktních situací, které se kromě diplomatických jednánípřevážně řešily zbraněmi.

Konflikty ve středověku měly jak různý charakter, tak rozdílné formy vyplývajícíz rozmanitých cílů, které jimi byly sledovány. Kromě nepřehledného množstvíválek mezi jednotlivými státy byly pro obdobíupevňovánífeudalismu zvlášť typické konflikty mezi světskou a církevnímocí, plynoucíz pokusu římských papežů nastolit nejen církevní, ale i politickou nadvládu svat ý ch otc ů nad všemi katolickými zeměmi Evropy. Na tomto základě vzplanul boj mezi císaři a papeži, do něhož byly zataženy četné evropské země. Především od poloviny 11. stoletívliv papežstvína Západě rychle vzrůstal. Upevněnípapežské moci, vyvolané všeobecnými hospodářskými a politickými podmínkami tehdejšífeudálníEvropy, bylo ideologicky a organizačně připraveno clunyjským hnutím, rozvinuvším se v 10. - 11. století. Jestliže němečtícísařové dříve jmenovali papeže podle své libovůle a samovolně spravovali papežskou stolici, pak od druhé poloviny 11. stoletíse tato situace změnila. Císař Jindřich IV. (1056-1106) se již střetl s papežstvím jakožto s obávanou a mezinárodně organi- zovanou silou katolické církve. Nejvýznamnějším problémem, kolem něhož se rozpoutal boj císařů proti papežství, byla otázka investitury, těsně spjaté s mezinárodnípolitikou papežství. Světovládné snahy římských papežů vrcholíza vlády Řehoře VII. (1073-1085), který ve svém proslulém Dictatus papae vyhlásil kromě bezvýhradné papežovy vlády v záležitostech církve i stanovisko, ž e Římsk ý svat ý otec máprávo sesazovat císa ř e a m ůž e osvobozovat poddanéod p řísahy v ě rnosti h říš n ý ch vlada řů . Papežstvísi tak začalo činit otevřené nároky na úplnou nadvládu nejen nad křesťanskou církví, ale i nad všemi světskými panovníky, kteříz hlediska autora Pape ž ského diktátu byli jen vazaly římského trůnu.

Papežové měli jako politikové obrovskou výhodu v organizovanosti a disciplíně katolické církve. Kromě toho disponovali ohromnými peněžními zdroji, které proudily do jejich pokladny ze všech katolických zemí.

Nepřekonatelné nepřátelstvíJindřicha IV. vůči římskému papeži nemělo jen dočasný charakter. Naopak stalo se počátkem dlouhé řady válek, v nichž pokračovali jeho nástupci. Prvníetapu tohoto boje ukončil kompromisem wormský konkordát z roku 1122. V Německu si císař zachoval právo vměšovat se do volby biskupů, kdežto v Itálii mu toto právo bylo odňato. Wormský konkordát však neznamenal konec nepřátelským srážkám mezi císaři a papeži. Byl to jen nepodařený kompromis, který otevřel cestu k novým konfliktům. Dokresluje to mimo jiné bula Unam Sanctam papeže Bonifáce VIII. z roku 1302 a rozvinutípředstavy o konfederaci křesťanských panovníků v díle Duboise De recuperatione Terrae Sanctae z let 1305-1307.

2.2.1 KŘIŽÁCKÉ VÁLKY

Specifickými druhy války byla tzv. křižácká taženína Východ, horlivě propagovaná představiteli papežského stolce od konce 11. století. Tyto výpravy se řídily zájmy velmi rozmanitých skupin západoevropské feudálníspolečnosti. Na Východ se snažili dostat rytíři, kteříhledali nové země pro své výboje, nové nevolníky a kteřídychtili po loupeži a kořisti. Na Východ byla obrácena pozornost obchodních měst, která se v té době vzmáhala v Evropě, zejména v Itálii, a která se snažila ovládnout obchodnícesty ve východníčásti Středozemního moře. Po přesídlenína Východ toužilo i rolnictvo utlačované feudálními pány, zbídačované neustálými válkami a trpícíustavičnými hladomory. Papežstvíspatřovalo ve všech těchto snahách vhodnou příležitost k tomu, aby jich využilo k svat é válce proti muslimskému Východu, a tak zvýšilo svou autoritu, podřídilo Východ svému vlivu a obohacovalo se bohatými příjmy z dobytých územía z hojných příspěvků, které měly plynout ze všech konců Evropy. Organizace křižáckých taženíse tak stala jedním z nástrojů nátlaku papežů na evropské vladaře.Význam křižáckých taženíbyl však širší. Během nich se západnínárody dostaly do konfliktů se zeměmi muslimského Východu i s Byzantskou říší. Zároveň měla křižácká taženíneobyčejný vliv na vzájemné vztahy mezi západoevropskými mocnostmi. Rozpoutal se vleklý boj o nadvládu nad Středozemním mořem mezi Byzancí, Benátkami, Sicilským královstvím, Francií, Angliía Svatou říšířímskou. Východnía západnístáty vstoupily do nejrůznějších spolků a koalic. Přitom se na feudálním Západě vžívaly metody jak východní, tak i byzantské diplomacie. Kromě toho vyvolal vznik křižáckých států na Východě, založených křižáky pocházejícími z různých zemí, nové formy diplomatických vztahů, protože bylo nutné hájit v nových státech obchodnízájmy představitelů jednotlivých zemí.

2.2.2 VÁLEČNÉ OBYČEJE V EVROPĚ

Válečné obyčeje feudálníEvropy se vyznačovaly velkou krutostía surovostí. V době války feudálnívojsko nerozlišovalo mezi nepřítelem a obyvatelstvem žijícím v zázemí, zajatci byli běžně dáváni do otroctví, raněníponecháváni svému osudu, dobytá města a vesnice přenechány vítěznému vojsku k drancování. Pokud existovala některá omezenívojenských násilností, pocházela zpočátku především od katolické církve, která z důvodů zvláštních politických a hospodářských zájmů nejenže všemožně bojovala proti soukromým válkám, ale i intenzivně působila na zmenšovánísurovosti veřejných válek. V obdobíraného a rozvíjejícího se feudalismu o jakýchkoli pravidlech vedeníválky stěžímůžeme hovořit. Tato se postupně začala vyvíjet až mnohem později v podobě zákazu zabíjeníbezbranných a prosících o milost, vydávánízajatců výkupem nebo výměnou atd. Nenísamozřejmě třeba připomínat, že tato pravidla nebyla feudály respektována při potlačovánípovstánírolníků a městského obyvatelstva.

2.2.3 VÁLEČNÉ OBYČEJE V KYJEVSKÉ RUSI

Podstatně mírnějšími než v západníEvropě byly obyčeje pro vedeníválky na Rusi. Především se zde velmi přísně dodržovalo pravidlo předběžného vyhlášeníválky. Zajatci byli povětšinou vězněni, i když postupně i na Kyjevské Rusi byl rozšířen obyčej vykupovánízajat- ců, a dokonce ruská knížectvía moskevský stát nezřídka uzavíraly dohody o úplné výměně zajatců. Rovněž se zachovaly dohody o nedotknutelnosti civilního obyvatelstva, případně kupců a jejich zboží. Z toho vidíme, že mezinárodníprávníinstituty a mezinárodníprávnípraxe středověké epochy v Rusku byly v mnoha směrech dále něž v západníEvropě.

2.2.4 VÁLEČNÉ ZVYKLOSTI U ARABŮ

Za zmínku rovněž stojíválečné zvyklosti u Arabů. Zde se přísně rozlišovalo mezi válkou vedenou mezi muslimy a válkou s nev ěřícími. V prvém případě šariát (náboženská práva islámu) předepisoval povinnost všemožně se snažit o usmíření. V době válečných událostíšetřit obydlí, obilná pole, dobytek, v průběhu čtyř posvátných měsíců v roce byly válečné události zcela zakázány. Ve vztahu k nev ěřícím, kteříodmítli přijmout islám nebo platit daně, připouštěla se svatáválka, v rámci níž bylo dovoleno úplné zpustošenízemě, ovšem zakazovalo se zabíjenístarců, žen a dětí. Válečnízajatci byli dáváni z velké části do otroctví, obyvatelstvo vítězné strany přesídlilo na územípokořených vyznavačů jiné víry, kteříplatili daně za užívánípůdy a za osobnísvobodu. Svérázným institutem muslimského mezinárodního práva bylo dlouhodobé příměříod 4 měsíců do 10 a více let, pramenícíz ustanoveníšariátu o tom, že nev ěřící odmítajípříměřítrvajícíi mnoho let. Mimo jiné se tento obyčej v praxi odrazil i v západníEvropě, například v průběhu tzv. stoleté války mezi Angliía Francií(1337-1453).

2.2.5 VÁLEČNÉ OBYČEJE V 17. A 18. STOLETÍ V EVROPĚ

Určitý pohyb v oblasti zákonů a obyčejů války můžeme pozorovat až v obdobípozdního středověku. Ještě však v 17. stoletíse projevuje zcela nepatrný zájem o jakýkoli pokrok ve smyslu omezenívojenského násilí. Většímu posílenívojenské zlovůle napomohl mimo jiné systém žoldnéřských armád vydržovaných zejména na účet státnípokladny. Vypalováníměst a vesnic, jejich drancování, masové olupování, mučenía vyhlazovánícivilního obyvatelstva byly běžným jevem. Například třicetiletá válka (1618-1648) zpustošila a vyhladila obyvatele celých oblastí. Drsnost vojenských obyčejů se projevovala ve všech vztazích. Zajatci byli odsuzováni na nucené práce jako zločinci, v případě námořních válek byli posíláni na galeje, mnohdy byli nuceni bojovat proti vlastním vojskům. Ranění, a to nejen nepřátelského vojska, ale často i vlastní, byli ponecháváni svému osudu bez pomoci. Vojenská okupace byla aktem, který umožňoval dobyvateli neomezenou nadvládu nad okupovaným územím a jeho obyvatelstvem. V námořních válkách široce kvetlo pirátství, panovalo téměř v neomezené míře právo dobytí, projevujícíse v praxi například konfiskacíústředních plavidel, která měla na palubě nepřátelský náklad (tzv. doktrina nep řá telskénákazy), atd. K tomu se navíc připojila vratkost a beznadějnost garancíneutrality. I když neutrálnístáty uzavíraly s bojujícími stranami smlouvy o průchodu bojujících vojsk a poskytnutíjim případně určitých služeb, válčícístáty byly málo nakloněny zachovánípráva neutrality, a tak se neutrálnístáty lehko stávaly objektem vojenského násilí.

Všechny snahy o omezenívojenského násilí, velmi plaše a nenápadně si probíjejícícestu, přece jen postupně nacházely svůj výraz jak v obyčejích, tak ve smlouvách. V prvé řadě jsou tyto tendence spojeny se zájmy ochrany osobního vlastnictvía námořního obchodu (např. tzv. pyrenejská smlouva z roku 1659). Tendence k omezenívojenského násilíse však projevovaly i v řadě dalších otázek. Rozšiřuje se obyčej vykupovat nebo vyměnit vojáky a důstojníky, kteříjsou v zajetídruhé strany, přičemž je stanoven určitý poplatek v souladu s vojenskou hodností. Objevujíse tendence k mírnějšímu zacházenís nemocnými a raněnými.

Všechny tyto jevy můžeme zřetelně vysledovat z řady dochovaných smluv mezi válčícími stranami o vydánípevností, měst a vojenských jednotek, případně v různých dohodách uzavíraných veliteli vojenských oddílů. Jako příklad je možné uvést dohodu mezi Rakouskem a Franciíz roku 1743, která předpokládala nedotknutelnost vojenských lazaretů, případně smlouvu z roku 1759 mezi Franciína jedné straně a Angliís Pruskem na straně druhé obsahujícívzájemnou povinnost poskytnout lékařskou pomoc nemocným a raněným, kteříse nacházeli v zajetí. V některých dohodách byla dokonce stanovena povinnost vzájemného hrazenívýdajů za péči o nemocné a raněné nepřátelské vojáky.

Zároveň je důležité podotknout, že počínaje 18. stoletím se stále více začínajíobjevovat smluvnípředpisy o nedotknutelnosti civilního obyvatelstva v době války. Tak například podle americko-pruské dohody z roku 1784 nejen ženy a děti, ale také poslucha č i všechškol zem ě d ě lci, ř emeslníci, ryb ář i a všichni ostatní, jejich ž č innost je spojena s obecnou existencía blahobytem obyvatelstva, musímít mo ž nost pokra č ovat ve svéč innosti a nesmíjim b ý t p ů sobena ú jma. Konečně stále přísněji se začínajívymezovat práva a povinnosti neutrálních států ve smyslu odmítnutíjakékoli účasti ve válce neutrálními státy a jakékoli pomoci válčícím stranám. Jako příklad je opět možné uvést pyrenejskou smlouvu z roku 1659, podle níž Francie na sebe brala povinnost přidržet se takovéto pozice ve vztahu k Anglii.

V případě námořního obchodu neutrálních států se od druhé poloviny 17. stoletístále více v mezinárodních smlouvách objevuje pravidlo, podle něhož nepřátelský náklad nepodléhá zabránína neutrálnílodi. Významnou roli při prosazovánítohoto pravidla mezi námořními velmocemi sehrálo především Holandsko.

2.2.6 VÁLEČNÉ PRÁVO V RUSKU ZA VLÁDY PETRA I. A KATEŘINY II.

Nejradikálnějšíkrok vpřed v oblasti rozvoje zákonů a obyčejů vedeníválky byl spojen až s iniciativou Ruska. V oblasti zákonů a obyčejů války v 18. stoletípraxe Ruska značnou měrou napomohla k prosazenía upevněnínových humánnějších pravidel. Jádrem veškeré zahraničnípolitické činnosti Petra I. (1689-1725) byla severská válka, boj o přístup k Baltskému moři, který postupně nabyl celoevropského významu. Právě v době trvánítohoto válečného konfliktu můžeme pozorovat ze strany Ruska řadu opatřenímajících značný význam pro dalšívývoj válečného práva. Tak například Petr I. poskytl nepřátelským poddaným výhodné lhůty k vystěhováníz Ruska, vydával nařízenízakazujícínásilínad obyvatelstvem okupovaného územía porušovánímístních pořádků a obyčejů. Z příkazu Petra I. byla dokonce zajatým švédským důstojníkům ponechána zbraň a v řadě případů byli propuštěni ze zajetíjen na čestné slovo, že se již více nezúčastníválky proti Rusku.

Na úspěšnou zahraničnípolitiku Petra I. skvěle navázala především Kateřina II. (1762- 1796). Dosáhl-li Petr I. mnoho při řešeníbaltského problému, pak za panováníKateřiny II. se Rusku podařilo dosáhnout významných úspěchů při postupu k Černému moři a znovupřipojeníukrajinských a běloruských území. Nejpodstatnějším přínosem Kateřiny II. pro dalšívývoj válečného práva bylo vydáníproslulé deklarace o námořníozbrojené neutralitě z 28. února 1780. Jejívydáníje především spojeno se snahou Anglie využít ruských sil k válce proti Americe, kdy dokonce za to byl Rusku nabídnut ostrov Menorka. Jednou z hlavních zásad zahraničnípolitiky Kateřiny II. však byla úplná samostatnost a nikdy neválčit za druhé. Význam deklarace spočíval v prohlášenípráva neutrálních mocnostíhájit zbraněmi svou námořníplavbu, zpřesňovala pojem pašováníválečného materiálu, blokády, prohlašovala svobodnou plavbu neutrálních lodíu břehů bojujících států, nedotknutelnost nepřátelského nákladu na neutrálnílodi a řadu dalších pravidel, která trvale vešla do mezinárodního námořního práva pod názvem rusk ý mezinárodníkodex.

V souvislosti s růstem mezinárodního významu Ruska a jeho pří nosem pro rozvoj mezinárodního práva ruská a západoevropská mezinárodníprávnípraxe se stále více spolu sbližovaly. Postupně určité zvláštnosti ruské mezinárodněprávnípraxe uvolnily místo obecným normám mezinárodního práva, na jejichž vypracováníse Rusko velmi aktivně podílelo.

2.2.7 STŘEDOVĚKÉ A RANNĚNOVOVĚKÉ TEORIE O VÁLCE A MÍRU

Vývoj mezinárodního práva ve středověku a v raném novověku je v převážné míře spojen s konkrétnímezinárodněpolitickou praxípředevším evropských států. Vznik velkých států a rozvoj diplomatických styků mezi nimi daly však vznik i příslušné teorii. Začalo se rozvíjet diplomatické právo a právo mezinárodní. Nizozemec Baltazar Ayala (1548-1584) uveřejnil v roce 1582 spis O právu války a o vojensk ý ch institucích (De iure belli et officiis bellicis), v němž rozvinul mimo jiné učenío nedotknutelnosti vyslanců a odůvodnil je zkušenostmi a účelností.

Prvenstvíve vypracovánívědy o mezinárodním právu má však nesporně Hugo Grotius (1583-1645). Historický význam tohoto proslulého holandského právníka spočíval v tom, že se v době nekonečných válek mezi absolutistickými státy, které byly provázeny loupežením a pustošením, pokusil teoreticky zdůvodnit ochranu vlastnictvía zároveň omezit válku právními normami. Spis, který Grotia proslavil - O právu války a míru (De iure belli ac pacis) - , vydaný v roce 1625, vycházel z koncepce vlastnického práva jako p ř irozeného práva člověka, práva, které diktuje zdrav ý rozum, tj. p říroda. Na základě přirozeného práva se buduje právo pozitivní, to je zákony, které vydává stát. Zdrojem mezinárodního práva je smlouva. Státy, které Grotius chápe jako individuálnívlastníky, se navzájem domlouvajío normách, které upravujíjejich vzájemné styky nejen v době míru, ale i za války. Válka je podle Grotia přirozeným faktem: vyplývá z lidského pudu sebezáchovy. Nicméně válka se má podnikat jen v zájmu dosaženíspravedlnosti. Když už vypukla, je třeba ji vést v mezích práva a svědomitosti. Aby válka byla spravedlivá, požaduje se od válčících stran respektovánísvobody obchodu, svobody vystěhovalectví, námořníplavby a nedotknutelnosti nepřátelského majetku tam, kde se nepožaduje náhradaškod a uspokojenínárok ů na ú kor nep řítele. V této souvislosti je třeba připomenout i druhé jeho stěžejnídílo Mare liberum, které se stalo pilířem teorie režimu volného maře, jako věci patřícívšem. Hugo Grotius a Baltazar Ayala pochopitelně nebyli jedinými ranněnovověkými učenci, kteřívyslovili svůj názor k otázce oprávněnosti vést válku. K nim se řadímnoho dalších, počínaje Tomášem Akvinským, přes Francisca de Vitoria, Francisca Suáreze, Christiana Wolffa, Emericha de Vattela až po Georga Friedricha von Martense. Válečné právo bylo v centru pozornosti i takových ranněnovověkých právníků, jako byli Bruno, Fernando Vasquez de Menchaca či Gentilis. Názory učenců a praxe válčících států však byly podstatně jiné. Praxe mnohdy vycházela ze zcela opačných představ a brala v úvahu poněkud jiné hodnoty.

2.2.8 DRUHY STŘEDOVĚKÝCH A RANNĚNOVOVĚKÝCH VÁLEK

Dějiny feudalismu však znajínejen dobyvačné války feudálů, ale také osvobozenecké války národů proti cizím dobyvatelům, které zaujímajídůležité místo v historii řady států, jejichž lid musel po celá staletívést úporný boj za svoji národnínezávislost, za své osvobozeníod cizínadvlády. Tento druh válek měl své zvlášť významné místo ve středověkém Rusku. Ve 13. stoletímusel ruský lid vést osvobozeneckou válku proti Švédům a Němcům. V letech 1241-1242 vtrhli na ruské územíněmečtírytíři Me č ov ý ch brat ří Využivše toho, že Rusko bylo tatarsko-mongolským vpádem oslabeno, zmocnili se Pskova a ohrozili Novgorod, jediné město, které Tataři a Mongolové nezničili. Dne 5. dubna 1242 způsobil novgorodský ozbrojený lid pod vedením Alexandra Něvského na Čudském jezeře německým rytířům rozhodujícíporážku a zachránil severozápadníRusko před zničením. Rusko muselo rovněž vést po více než 200 let osvobozenecké války proti Tatarům a Mongolům. Díky vítězstvíRusů pod vedením Dimitrije Donského (1359-1389) nad tatarsko- mongolským vojskem v bitvě na Kulikově poli v roce 1380 a díky úspěšnému boji Ivana III. (1462-1505) osvobodilo se Rusko definitivně v roce 1480 od tatarsko-mongolského útisku. Národněosvobozeneckou byla rovněž válka Ruska pod vedením Minina a Požarského v roce 1612 proti polským útokům. Podobných překladů bychom v evropských dějinách našli celou řadu.

Nevzpomenout však nenímožné novověkých Napoleonových dobyvačných válek, zejména jeho invaze proti Rusku v roce 1812. Vpád Napoleona ohrozil hospodářskou a politickou stabilitu Ruska a vyvolal nebezpečí, že ruský národ bude podmaněn. Výsledek tohoto konfliktu je všeobecně znám.

Zvláštním druhem válek za feudalismu byly války vnitřní, nepřesahujícíjak svým rozsahem, tak významem hranice státu. I tyto války můžeme rozdělit do několika kategorií, lišících se jak subjekty, které proti sobě pozvedly zbraně, tak svým charakterem a účelem.

Postupně, jak se rozkládalo naturálníhospodářství, jak vzrůstal obchod a města, vedla královská moc, podporovaná měšťany a drobnou šlechtou, války proti odbojným feudálům. Když zlomila jejich odpor, vytvořila centralizované státy, a tím učinila konec feudálnírozdrobenosti. Podobných mocenských střetů bychom našli v dějinách každého národa dlouhou řadu. Zajímavé je, že v některých případech byl tento odboj vůči králi, tedy jakási vojenská vzpoura proti panovníkovi, právně legalizovaná v podobě tzv. ius resistendi et contradicendi, tedy jakési právo branného odporu. Jako příklad můžeme uvést text i u nás velmi známé uherské právnípamátky - Zlaté buly Ondřeje II. z roku 1222. V posledním 32. článku tohoto dokumentuje doslovně uvedeno: Kdybychom však my nebo n ě kdo z našich nástupc ů v n ě jakédob ě kdy cht ě li proti této na šídispozici n ě co podnikat, a ť majíjak biskupové, tak jiníjobagioni a urozeníkrálovství, jako celek i jednotliv ě , nyn ě j šíi budoucía potomci, mocítohoto listu na v ě ky svobodnou mo ž nost odporovati a odmlouvati nám a našim nástupc ů m, ani ž by se dopoušt ě li n ě jakézrady. Panovník tedy tímto umožňuje při nesplněníjím slíbených pravidel použít účinné politickomocenské sankce - povstáníproti panovníkovi se zbranív ruce. Tato možnost udělená šlechtě Ondřejem II. z rodu Arpádovců (1205-1235) byla potom přenesena i do proslulého pokusu o kodifikaci uherského obyčejového práva známého pod názvem Tripartitum opus iuris consuetudinarii inclyti regni Hungariae partiumque adnexarum, dokončeného Štěpánem Verböczym v roce 1514. Použít práva branného odporu mohla uherská šlechta až do roku 1687, kdy tuto část státního práva v Uhrách Habsburkové po jednom z nezdařených protihabsburských stavovských povstánízrušili.

Jiným druhem vnitrostátních ozbrojených konfliktů byly tzv. soukromé války mezi jednotlivými feudálními pány, typické rovněž především pro obdobífeudálnírozdrobenosti. V souvislosti s nimi lze dokonce hovořit i o soukromé diplomacii. Velcífeudálové se cítili nezávislými vladaři a jako takovíse stýkali jak s cizinci, tak i se svými králi. Vytvořily se formálnízpůsoby vyhlašováníválky a uzavíránímíru prostřednictvím zvláštních poslů, kteřítlumočili vztah ústně nebo pomocíurčitých symbolických úkonů. Tito poslové se začali nazývat heroldy. Nosili erby svých feudálních pánů a jejich osobnost byla považována za nedotknutelnou jako osobnost vyslanců. Církev, jejíž zájmy často trpěly feudálníanarchií, se marně snažila zavést v tomto chaosu určitý pořádek. Byly učiněny pokusy zavést určitá pravidla, která omezovala nebo alespoň zmírňovala právo soukromých válek.

Od 11. stoletíse z podnětu církve vydávala nařízení, která zakazovala vtrhnout do chrámu, utla č ovat a ur áž et mnichy a jejich spole č níky, zajímat rolníky a rolnickéž eny, krást nebo zabíjet h říbata, voly, osly, berany, ovce a prasata; a ť nikdo nezadr ž uje obchodníky a neloupíjejich zbo ží. Rušitelům tohoto bo žího míru (trengae Dei) se hrozilo vyloučením z církve. Církevníúřady se navíc snažily zavést tzv. božípříměří, zakazovaly soukromé války v určité dny (od středy večer do pondělíráno), o svátcích a v době postů. Žádné církevnítresty však nemohly zajistit, že tato opatřeníbudou dodržována.

Odpor proti soukromým válkám byl však i ze strany hlav států. Především v římskoněmecké říši, kde soukromé války byly obzvlášť rozšířeny, počínaje 12. stoletím vydávali císařové zvláštnívýnosy, obvykle zvané Rechslandfrieden nebo Landfrieden (v českých zemích běžně nazývané landfrýd nebo zemské míry), jimiž se těmto válkám mělo čelit. Většinou mívaly formu smlouvy mezi císařem a světskými i duchovními feudály a zakazovaly se jimi různé svémocné akce a vedenísoukromých válek v určité dny v roce, stavěly pod zvláštníochranu určitá místa, osoby, předměty, někdy dokonce i zvířata.

Prvnílandfrýd je znám z roku 1103, uzavřený v Mohuči s platnostína čtyři roky a vztahujícíse na celé říšské území. Jako příklad je možné uvést i landfrýd Fridricha II. z roku 1235, kterým byly soukromé války povoleny jen v případě, že se žalobce nemohl svého práva domoci soudně.

Český král Václav IV. se roku 1389 zase zasloužil o tzv. chebský říšský mír, podle kterého bylo říšské územírozděleno na šest krajů v čele s landfrýdními hejtmany, kteříse měli starat o zachovánímíru.

Konečně poslednílandfrýd pocházíz konce 15. století, kterým císař Maxmilián společně se sněmem zakázal jakékoli svémocné akce na věčné časy (ewiger Landfrieden). Instituce landfrýdů však byla známá i v jiných státech. Kromě Francie můžeme uvést i český stát, především Moravu 15. století, kde byly jevem zcela pravidelným.

Přes všechny snahy v různých zemích skoncovat se soukromými válkami pokračovaly tyto války po celý středověk. Nejdříve byly zakázány v Anglii, kde byla záhy ustavena silná královská moc. To však nezabránilo, aby tam v nové formě v 15. stoletínevzplanula válka mezi Červenou a Bílou růží. Ve Španělsku, ve Francii a zejména v Německu byla královská moc, jež nebyla s to bojovat proti feudálním válkám, po dlouhou dobu nucena je pouze do jisté míry omezovat, a tím je v podstatě uzákoňovat. Zlatá bula Karla IV. z roku 1356 vlastně legalizovala soukromé války tím, že pouze stanovila pravidla jejich vyhlašování.

Specifickým typem středověkých válek byla selská povstánía občanské války. Tento druh ozbrojených konfliktů se nejdříve projevil na Východě, který se v raném středověku hospodářsky vyvíjel rychleji než v Evropě. Známé je například protifeudálnípovstánív Číně, jež začalo v Che-nanu, Che-peji a jiných oblastech, a na počátku 7. stoletívypuklo v Číně rozsáhlé povstáníširokých rolnických mas, vedených Chuang Čchaem, atd. Na konci 5. a na počátku 6. stoletívypuklo velké rolnické hnutív Íránu - hnutímazdakovců, které bylo prvním masovým protestemíránských rolníků proti feudálům. V 8. a 9. stoletívzplanulo nejedno velké rolnické povstáníve StředníAsii (Mukannovo povstání), v Ázerbájdžánu (Bábekovo povstání), v Mezopotámie, Sýrii, Íránu, na arabském pobřežíPerského zálivu (karmatské povstáníz konce 9. a z 10. století), v Byzanci (paulikiánské hnutí, povstáníTomáše Slovana, povstáníBasileia Měděná ruka) i v jiných zemích.

K největším rolnickým povstáním však došlo za rozvinutého feudalismu. V západníEvropě byla nejvýznamnějšími osvobozeneckými válkami sedláků povstáníve Francii v roce 1358, tzv. jacquerie, povstánísedláků v Anglii v roce 1381, husitské války v Čechách v 15. století, selská válka v Německu v roce 1525. V Rusku to byla povstánísedláků vedená Bolotnikovem v roce 1606, povstánísedláků a kozáků pod vedením Stěpana Razina v letech 1670-1671, případně největšíselská válka v Rusku v letech 1773-1775 pod vedením Pugačova. K rolnickým povstáním se často připojovali měšťané, zejména městské nejnižšívrstvy. S vývojem feudálníspolečnosti se charakter městského hnutíměnil.

2.2.9 STŘEDOVĚKÉ A NOVOVĚKÉ PROJEKTY MÍROVÉ ORGANIZACE

Soustavné válečné konflikty prolínajícíse středověkými a novověkými dějinami všech evropských států, jejich ničivé a zhoubné následky, majícídopad na všechny složky obyvatelstva, pochopitelně vyvolaly i zcela opačné tendence. Již od druhé poloviny 13. stoletímůžeme pozorovat, i když zpočátku zcela ojediněle, projekty snažícíse určitým způsobem, na tehdejšídobu sice nereálně, zamezit nebo alespoň regulovat případné válečné střety mezi jednotlivými feudálními státy. K nejznámějším nositelům idejína vytvořenímí- rové organizace patřili Dante Alighieri (1265-1321), Pierre Dubois (1250-1323), Emeric Crucé (1590-1648), M. de Sulla (1560-1641), William Penn (1644-1718) - viz zejména jeho spis An Essay towards the Present and Future Peace of Europe z roku 1693 -, de Saint-Pierre (1658-1743), J. Bellers (Some Reasons for an European State z roku 1790), J. J. Rousseau (Project pour la paix perpetuétte z roku 1760) a konečně Jiříz Poděbrad, jehož projekt patřil k nejvýznamnějším. Jeho hlavním cílem bylo vytvořenímírové organizace křesťanských států, majícíjednak obranný charakter proti Turkům, jednak umožňujícímírové řešeníkonfliktů mezi evropskými státy navzájem. Bezprostředním podnětem pro Jiříkův návrh však byla snaha vyloučit papežskou kurii z evropské politické scény. Mírová organizace měla mít charakter právnické osoby, měla mít své orgány a své nové právo. Mezi zúčastněnými státy měla panovat naprostá rovnost. Projekt vzhledem k jeho značné nadčasovosti se setkal s nepochopením. V důsledku obratné papežské diplomacie se proti němu postavila především Francie. Realizace projektu tak byla zmařena. Samotná myšlenka však nezapadla.

Vývoj systému mezinárodních vztahů našel svá rozpracováníi v dílech významných právníků a filozofů, jakými byli například Machiavelli, Bodin či Hobbes. Aspekty svobodného obchodu se objevily v díle E. Crucého Le nouveau Cynés z roku 1623.

V 19. stoletíto byl zejména J. Bentham, jenž se k této myšlence vrátil zejména ve spise Plan for an Universal and Perpetual Peace z roku 1843. S 19. stoletím jsou spojeny i myšlenky C. H. Saint-Simona a A. Thierryho.

2.3 MEZINÁRODNÍ VZTAHY V 19. STOLETÍ

Porážka Napoleona, počínajíc bitvou u Lipska roku 1813 a končíc obsazením Paříže a spojenými vítězi v březnu 1814, znamenala zásadníobrat na mezinárodnípolitické evropské scéně. Vlády se ve Francii ujal Ludvík XVIII., který 30. května 1914 uzavřel tzv. prvnípařížský mír, v němž byly Francii vykázány hranice z roku 1792 s nepatrnými korekturami. V čele vítězů stála koalice čtyř velmocí- Rakouska, Anglie, Ruska a Pruska -, které se dohodly již ve smlouvě ujednané 1. března 1814 v Chaumontu, že neuzavřou mír jinak než společně, a stanovily v nípolitické směrnice pro likvidaci války, jakož i nové uspořádáníEvropy. V návaznosti na to se od 13. září1814 do 9. června 1815 konal Vídeňský kongres za účasti všech evropských států mimo Turecko za účelem dohody o definitivnílikvidaci války. Vedoucímyšlenkou jednáníbyla restituce starého pořádku a utuženímonarchické moci. K tomu směřoval tzv. princip legitimity - udrženízákonného pořádku a zákonného vývoje -, jejž formuloval francouzský delegát kníže Talleyrand a k němuž se přiklonila majorita kongresu. Touto politickou tendencílze také vysvětlit, že kongres nepřinesl většípokrok do mezinárodního práva, neboť se v několika bodech dotkl i problémů zajištěnímírového fungovánímezinárodního společenství. Byl například přijat režim volné plavby na tzv. mezinárodních řekách, zavedeno dělenídiplomatických zástupců do tříkategoriína velvyslance, vyslance a chargé d‘affaires atd. Výsledky kongresu měly svůj dopad i do teoretické oblasti. Nalézajísvůj odraz i v pracích teoretiků mezinárodního práva, jako byli například Zouche, Gentilis, Paffendorf, Bynkershoek a další.

Během Vídeňského kongresu byly také zahájeny kroky k vytvořenítzv. Svaté aliance mezi Rakouskem, Pruskem a Ruskem, jejíž hlavním účelem bylo: 1. hájit zákonný pořádek proti možným převratům, 2. možnost intervence v ohrožených státech za tím účelem a 3. mezinárodnípolitiku postavit do služeb křesťanské morálky.

Na kongresu v Cáchách, jenž se konal koncem roku 1818 a jehož se účastnili zástupci čtyř spojených velmocía Francie, bylo usneseno odvolat cizívojenské posádky z Francie a přijmout Francii do skupiny velmocí, čímž by jíbyla vrácena jejíakčnívolnost. Tím byla vytvo- řena tzv. Pentarchie, která ovládala evropskou politickou scénu po Vídeňském kongresu v duchu Svaté aliance. Zásady této aliance byly prakticky uplatněny na kongresech Pentarchie v Cáchách 1818, Opavě 1820, Lublani 1821 (za účasti neapolského krále) a Veroně 1822. Na základě usnesenítěchto kongresů bylo skutečně intervenováno postupně v Neapoli, Piemontu, Španělsku a Portugalsku.

Vedoucípostavenív mezinárodnípolitice na počátku 19. stoletízaujímala Vídeň (Metternich). Naproti tomu postupně docházelo k užšímu spojeníFrancie, Anglie a Ruska, což vyústilo v uzavřenídohody z 6. července 1827 o trojspolku, vedoucík zániku Svaté aliance.

Revolučnírok 1848 sice nezpůsobil změnu v državách evropských států, ale měl za následek zásadníobrat ve vývoji mezinárodnípolitiky. Vítězstvíkonstitucionalismu totiž přivodilo konec výhradně dynastické a kabinetnípolitiky. Parlamenty a veřejné míněnízískávajístále většívliv na správu zahraničních záležitostí.

Zásadnízměnu mezinárodnísituace přinesl konec šedesátých let a začátek sedmdesátých let minulého století. Prapříčinou toho bylo prohloubenínerovnoměrného vývoje, což se v Evropě nejvýrazněji projevilo v rychlém průmyslovém růstu dříve zaostalého Německa. V politicky rozštěpeném Německu a také v Itálii spatřovaly staré kontinentálnívelmoci - Francie, Rusko a Rakousko - významnou záruku vlastníbezpečnosti. Když se objevila jednotná Itálie a zejména silné Německo, stala se situace nesrovnatelně napjatější. Rozpory mezi Německem a Franciíse vyhrotily již v předcházejícím historickém obdobív souvislosti s přípravou sjednoceníNěmecka, v němž Francie spatřovala obrovské nebezpečí. Francouzsko-pruská válka a německá anexe Alsaska-Lotrinska tyto rozpory neodstranily, ale naopak učinily je ještě nesmiřitelnějšími.

Po vytvořeníněmecké říše byl v Evropě nastolen ozbrojen ý mír, pod jehož příkrovem se neustále připravovala válka. Iniciativa patřila i zde Německu, které prvnípřikročilo k vytvořenívojenského bloku pod svým vedením. V roce 1882 byl uzavřen Trojspolek, který tvořilo Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie. Na obranu proti této skupině uzavřelo Rusko roku 1892 alianci s Francií, k níž přistoupila roku 1904 i Anglie, čímž vznikla tzv. Trojdohoda (Tripple entente). Tou měrou, jak se vojenský blok vedený Německem upevňoval, čelily mu už nikoli dvě, ale tři mocnosti. Anglo-francouzské a anglo-ruské rozpory sice nezmizely, ale ustoupily do pozadí.

Tehdejšístáty používaly ve své zahraničnípolitice tajné diplomacie, kterou zdědily od absolutnímonarchie. Všechny závažné mezinárodníotázky v letech 1871-1917, právě tak jako dříve, byly řešeny metodami důvěrného jednání. Nejčastěji se užívalo obvyklých diplo- matických cest mezi ministrem zahraničních věcía velvyslancem příslušného státu. Velvyslanci dostávali směrnice a pokyny od svého ministra zahraničních věcí, v mimořádně závažných případech přímo od šéfa vlády, nebo dokonce od hlavy státu. Tato metoda diplo- matických styků a jednánímezi státy byla čas od času doplňována přímými schůzkami ministrů zahraničních věcía šéfů vlád a také schůzkami hlav států. Několikrát za toto obdobíbyly svolány mezinárodníkongresy a konference: berlínský kongres v roce 1878, haagská konference v letech 1899 a 1907, algeciraská konference v roce 1906, londýnská konference velvyslanců velmocív letech 1912-1913 a některé další. Za podrobnějšízmínku stojípředevším prvnídvě haagské konference, svolané za účelem omezenízbrojenístátů a zabezpečenímíru.

[...]