Loading...

Verwertung der Konkursmasse im tschechischen Recht

by Univ.-Doz. Karel Schelle (Author) Dr. Ilona Schelleová (Author) Karel Schelle, jr. (Author)

Textbook 2010 52 Pages

Law - Civil Action / Lawsuit Law

Excerpt

Inhaltsverzeichnis

Obsah

1. Konkursní podstata

2. Zpenéžení konkursní podstaty
2.1 Výberové rízení
2.2 Dražba

1. Konkursní podstata

Predmetem konkursního rízení je konkursní podstát. Definice konkursní podstaty je obsažena v § 6 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnám, kde je rečeno, že „majetek podléhající konkursu tvorí konkursní podstatu". Ve druhém odstavci je ustanovení prvního odstavce podrobneji specifikováno, když je uvedeno, že „konkurs se týká majetku, který patril dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu, tímto majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné príjmy. Do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemôže týkat výkon rozhodnutí, majetek sloužící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen není". Současná definice konkursní podstaty je ve skutečnosti zjednodušenou definicí, která byla obsažena v konkursním rádu z roku 1931 v § 3. Zde bylo uvedeno, že konkursní podstata je úpadcúv majetek, který slouží k uspokojení nárokú jeho veritelú.1

Definice konkursní podstaty uvedená v platném zákone o konkursu a vyrovnání je však velmi obecná a v zásade nereší ani funkci konkursní podstaty, ani právní povahu majetku, který tvorí konkursní podstatu, pritom se jedná o jeden ze základních pojmú konkursního práva. K tomu, abychom mohli vyložit naznačené otázky, musíme si vzít na pomoc nekterá další ustanovení zákona.

Predne je to otázka funkce konkursní podstaty. Ta vychází z toho, že se jedná o úpadcúv majetek, který slouží (po jeho zpenežení) k rovnomernému uspokojení veritelú. Vychází se z existenciálního úsudku a z účelového určení majetku. Musí se tedy jednat o úpadcúv majetek, který slouží k uspokojení pohledávek úpadcových veritelú. Úpadcúv majetek by nebyl konkursní podstatou, kdyby nesloužil uvedenému účelu. Konkursní podstata je proto vždy účelovým majetkem. Účelové jmení múže, ale nemusí mít samostatnou právní subjektivitu. Kdy jde o ten a kdy o onen prípad, to lze spolehlive poznat podle toho, zda sounáležitost jmení k dosavadnímu subjektu prestává nebo dále trvá. Jako samostatný právní subjekt múžeme uvést nadaci, protože majetek, z nehož nadace sestává, prestal být vlastnictvím zakladatele. Tím se dostáváme k dalšímu problému, který zákon výslovne nereší. Je to otázka právní povahy majetku, který tvorí konkursní podstatu.

Z definice konkursní podstaty uvedené v § 6 zákona o konkursu a vyrovnání zcela spolehlive nevyplývá, zda úpadce prestává nebo neprestává být vlastníkem majetku (zejména minulý čas - „patril" by mohl být ponekud zavádející), který tvorí konkursní podstatu. Jinak rečeno, zda se prohlášením konkursu mení subjekt vlastnického práva. Z definice je možné ovšem dovodit, že se jedná o majetek úpadcúv v den prohlášení konkursu a dále majetek, kterého nabyl za konkursu. Dlužník se pritom stává úpadcem až prohlášením konkursu. Z toho musíme volným výkladem vyvodit, že prohlášením konkursu se nic nemení na vlastnickém právu dosavadního dlužníka. Navíc v zákone nenajdeme žádné ustanovení o tom, že v dúsledku prohlášení konkursu dochází k prechodu vlastnického práva. Dochází jen k jeho omezení. Konkursní podstata je tedy nadále majetkem ve vlastnictví dlužníka, a to onou částí jeho majetku, která podléhá konkursu a ohledne níž dlužník ztrácí dispoziční oprávnení. S tímto hodnocením se dnes múžeme setkat v současných komentárích konkursního zákona2, je však výsledkem dlouhodobého vývoje názorú na tuto otázku.

Termín „konkursní podstata" je tak starý jako samo konkursní právo. Literatura i zákonodárce tento termín užívají, aniž by si položili nekteré teoretické otázky, které s tímto termínem souvisí.

Pro prípadnou zmenu subjektu vlastnického práva je rozhodující okamžik prohlášení konkursu, kdy se z dlužníka stává úpadce a kdy se jeho majetek stává konkursní podstatou. Účinky prohlášení konkursu podle současné právní úpravy (od 1. kvetna 2000) jsou vázány na okamžik vyvešení usnesení o prohlášení konkursu na úrední desce soudu. To je tedy okamžik, kdy začíná sloužit tento majetek k uspokojení nárokú úpadcových veritelú. Práve tento okamžik byl v minulosti rúzne vykládán a byl mnohdy spojován se zmenou vlastnického práva. Ani judikatura z první republiky nebyla v tomto smeru ješte jednotná.

Nejstarší teorií, která reagovala na problém vlastnického práva v souvislosti se vznikem konkursní podstaty, byla teorie univerzální sukcese, podle níž prechází všechna aktiva a pasiva z úpadce na veritele. V podstate je to teorie kombinující missionem in bona a cessionem bononun rímského práva. Autori této teorie vycházeli z toho, že veritelé mají širokou autonomii, mají právo podstatu spravovat a volne s ni disponovat. V dúsledku toho jsou veritelé univerzální nástupci, a tak mají také dispoziční právo ke k onkursní podstate. Je jasné, že se jedná o teorii zcela prekonanou již i prvorepublikovou právní úpravou. Veritelé univerzálními sukcesory být nemohou, protože jak jsme výše vyložili, majetek tvorící konkursní podstatu zústává ve vlastnictví úpadce dále i po prohlášení konkursu. Veritelúm je sice i podle současné právní úpravy vyhrazen v rámci jejich autonomie značný vliv na správu konkursní podstaty, ale tento vliv nevysvetluje vznik nového soukromoprávního vztahu. Pritom je treba si uvedomit, že sám zákon predepisuje, jaký vliv mají veritelé na správu konkursní podstaty a jakým zpúsobem a za jakých okolnosti mohou s majetkem tvorícím konkursní podstatu disponovat. Již v minulosti bylo poukazováno i na to, že kdyby veritelé se stali univerzálními úpadcovými nástupci, museli by jejich nároky ipso lege zaniknout konfesí, což je v rozporu s právní úpravou nejen v současnosti, ale i v první republice.

Napr. Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání (Komentár), Praha, C.H.Beck 1994, s. 47; Kotoučová, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentár, Praha, C.H.Beck 2002, s. 100; Zelenka, J. - Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání, Komentár, Praha. Linde 2002, s. 136

Odpùrci teorie univerzálni sukcese vytvorili teorii o singulární sukcesi, podle níž jedni považovali veritele za úpadcovy asignatáre, druzí za jeho cesionáre a opet jiní za jeho reprezentanty. V podstate proti této teorii se uplatnily obdobné argumenty jako proti teorii první, a tak se stala brzy i tato neudržitelnou.

Novejšího data jsou teorie, které právní povahu k onkursní podstaty spojovaly se vznikem specifického vecného práva, které umožňuje uspokojení veritelù. Jednalo se zejména o teorii zástavního práva, podle níž každý veritel nabývá prohlášením konkursu zástavního práva pouze na konkursní podstatu. Hlavní argumenty, které byly proti této teorii uplatneny, vycházely mimo jiné z toho, že tato teorie je v rozporu s hmotným právem, neboť to dovoluje nabýt zástavního práva pouze na predmety, které jsou presne určitelné, tedy konkrétne specifikované, kdežto v okamžiku prohlášení konkursu není známo, co vše je a co není součástí konkursní podstaty. Konkursní podstata se navíc múže menit v tom smyslu, že nekteré veci, které do ni dosud patrily, se z ni vyloučí, jiné zase mohou k ni pribýt. Zde by potom nebylo jasné, v kterém okamžiku na nich zástavní právo vzniká. Argumentù odmítajících tuto teorii je však možno nalézt mnohem více.

Z posledne uvedené teorie vyšla konečne teorie další, tzv. teorie na zabavení k onkursní podstaty. I v prípade této teorie operují jak její prívrženci, tak odpùrci obdobnými argumenty jako u teorie zástavního práva. Teorie má tedy pouze historickou hodnotu.2

Podíváme-li se podrobne na vývoj techto teorií, zjistíme, že je založen na postupném zeslabování vztahu veritelù ke konkursní podstate. Od vlastnictví, které jim pripisovala teorie univerzální i singulární, pres zástavní právo šel vývoj k teorii o právu na zabavení. Jejich společným rysem je predstava o společenství, které tvorí veritelé a jeho vztah ke k onkursní podstate, který mel podle té či oné teorie rnzný obsah. Se zmenou tohoto obsahu se současne zmenšovala intenzita soudržností jejich společenství, které se vnitrne uvolňovalo. Dokud jim bylo pričítáno společné vlastnictví konkursní podstaty, typické pro teorii univerzální sukcese, byla tato soudržnost mnohem pevnejší než u teorie o zástavním právu.

Z existence společenstva veritelù, které má vlastní právní subjektivitu, vycházela i teorie publicistická neboli zástupčí. Tato teorie sice výslovne priznávala úpadci vlastnictví ke konkursní podstate, ale zdùrazňovala, že to, že je zbaven oprávnení s ní disponovat, je v zájmu veritelù. Navenek se to projevuje v tom, že úpadce je ve správe k onkursní podstaty zastoupen. Správce podstaty zastupuje úpadce v jeho právech a povinnostech, kdežto veritelé („veritelstvo") sami hájí své zájmy.

Projdeme-li všechny platné konkursní rády na našem území, nenajdeme nikde oporu ani pro uznání této teorie. Je pravdou, že v konkursním rádu č. 1 r. z. z roku 1869 se hovorilo o „veritelstvu", ovšem nenajdeme ani zde oporu pro tvrzení o jeho právní subjektivite.

Všichni veritelé sice mají společný zájem, spočívající v uspokojení jejich pohledávek, to však nevytvárí samostatný právní subjekt. Ten by se musel opírat o právní úpravu, která neexistuje. Ani veritelský výbor nemá právní subjektivitu. Rovnež správce podstaty není možné klasifikovat jako úpadcova zástupce. Žádná ze zmínených teorií tedy v dnešní dobe neobstojí, konečne neobstála ani v dobe platnosti právní úpravy z roku 1931, resp. z doby
rakouské monarchie. Pravdou však je, jak jsme již upozornili, že judikatura první republiky v tomto smeru nebyla príliš jednotná. Stačí se napríklad podívat do rozhodnutí z roku 1924, kde se ríká, že „konkursní podstata není týmž právním subjektem jako úpadce".3 Po vydám konkursního rádu z roku 1931 se však ustálila na názoru, který zde prezentujeme.

Všechny zmínené teorie se týkaly právní povahy konkursní podstaty k níž se ješte vrátíme, ale žádná se netýkala samotného pojmu konkursní právo. Je to pochopitelné, protože pro potreby právní praxe jsou podobné teoretické úvahy témer zcela bezcenné a dokonce nemají ani vetší smysl pro rozvoj teorie konkursního práva. Presto se pro úplnost na jednu z nich, kterou komentuje i F. Štajgr ve své knize o konkursním právu, podíváme. Uchýlíme se však jen k reprodukci názorú autora teorie a F. Štajgra, který ji komentuje a kritizuje. Zde se ríká, že pojem konkursní podstaty prímo zasahuje rozeznávání konkursní podstaty, jaká má být na jedné strane, a konkursní podstaty, jaká je na druhé strane. Autorem této teorie byl Oetker. Jemu je konkursní podstata jednak souhrnem tech úpadcových majetkových predmetú, na než jsou veritelé odkázáni podle zákona, jednak souhrnem tech majetkových predmetú, které konkursní orgány skutečne vzaly v uzáveru pro úpadcovy veritele. Konkursní podstata je tedy podle autora této teorie ideální konkursní podstatou, o níž má predstavu jen ten, kdo vidí pred sebou ideální konkursní rízení, pri nemž zákonodárce múže abstrahovat a skutečne abstrahuje od modifikujících podrobností jednotlivého prípadu. Kdežto konkursní podstata, jaká je, je podstata skutečne zkonstruovaná v daném konkursu orgány konkursního rízení. Rozdíly obou techto podstat se mohou projevit také prakticky v rozdílech jejich rozsahu. Na jedné strane múže totiž podstata, jaká má být, mít užší rozsah než podstata, jaká je. Tak je tomu napríklad, je-li s určitými predmety, které jsou podle zákona vyloučeny z konkursní podstaty zejména proto, že jsou vyloučeny z exekuce nebo že nepatrí úpadci, nakládáno, jako by byly součástí podstaty, ponevadž je správce podstaty pojal do inventáre spod. Jindy zase múže nastat opačná situace. Podstata, jaká je, má užší rozsah než podstata, jaká má být, takže zasahuje jen její část, napríklad z toho dúvodu, že do ní nebyly pojaty všechny součásti úpadcova majetku, které do ní mely být pojaty podle zákona. Toto rozlišování, jak zdúrazňuje F. Štajgr, bylo pozdejší naukou podrobneji propracováno a zdúvodneno, takže se stalo obecným názorem a v literature k onkursního práva je všemi prijímáno bez námitek jako samozrejmost. Nyní jsou oba tyto druhy konkursní podstaty definovány takto: Podstata, jaká má být, tu si preje zákon, avšak na podstatu, jaká je, pripíná právní účinky. Podrobneji rozebírat argumenty, které dokazují zejména metodologické nedostatky této teorie, je dnes již zcela zbytečné. Učinil to již F. Štajgr ve zvláštním článku otišteném v Právníku v roce 1942.5 K tomu dodává v publikaci o konkursním právu, že jak definice konkursní podstaty, jaká má být, tak definice konkursní podstaty, jaká je, je pouhým popisem jednoho a téhož jevu, tj. k onkursní podstaty. Pritom popisující se dívá pokaždé jinak na tento jev. Jako žádáme od zákona pojmovou jednoznačnost, tak ji žádáme také od vedy. Ríká-li nauka o konkursní podstate, jaká má být, že si ji preje zákon a o konkursní podstate, jaká je, že na ni pripíná právni účinky, nemúže to znamenat nic jiného, než že zákon nepripíná na konkursní podstatu, jaká má být, žádné právni účinky. Dúsledek toho múže být jen ten, že konkursní podstata, jaká má být, je prázdným slovem, tedy nikoli pojmem, který predpokládá existenci nejakého jemu odpovídajícího jevu z oblasti reálného sveta. K tomuto dúsledku dospejeme, učiníme-li východiskem chápání konkursní podstaty, jaká je, dynamické nazírání, což jinými slovy znamená, že v zákone vidíme ne slova, ale smernice pro činnost. Zvolili-li bychom statické nazírání, takže bychom videli v konkursní podstate, jaká má být, pojem nikoli smernici pro činnost, uniklo by nám to, co nazýváme konkursní podstatou, jaká je, neboť je-li jí to, na co zákon pripíná právní účinky, nemúže to být totožné s tím, na co zákon nepripíná tyto účinky. Nauka ovšem ríká, že v konkursní podstate, jaká má být, je dána smernice pro činnost hlavne správci podstaty. To znamená, že i jí priznává právní účinky, ale patrne jiné než konkursní podstate, jaká je. Ale má-li konkursní podstata dvojí od sebe odlišné právní účinky, múže to být bud' doklad toho, že konkursní podstata v jednom prípade není totožná s konkursní podstatou v druhém prípade. Pak je ovšem nesprávné pro ni, užít v obou prípadech téhož názvu - anebo je to dokladem toho, že sice jde v obou prípadech o tutéž konkursní podstatu, ale že rúznost právních účinkú nelze odvozovat z konkursní podstaty, nýbrž z jiných príčin. Pritom skutečnost je taková, že právní účinky lze odvozovat nikoli z pojmú, nýbrž z lidské činnosti. Proto nelze tvrdit, že na podstatu, jaká je, pripíná zákon účinky. Právní účinky pripíná zákon na tu činnost konkursních orgánú, kterou musí vyvinout, aby zjistily, co vše je součástí konkursní podstaty. Právním účinkem této činnosti je povinnost každého uznat, že souhrn všech takto zjištených součástí tvorí konkursní podstatu, která je predmetem konkursu. Naproti tomu to, co nauka nazývá konkursní podstatou, jaká má být, vzniká jako pouhý dúsledek prohlášení konkursu, tedy ipso iure. Ale ani tato nauka se neodvažuje tvrdit, že by takto vzniklý majetkový soubor (ipso iure) byl rovnež predmetem téhož konkursu, jehož predmetem je to, co nazývá konkursní podstatou, jaká je. Tato nauka si je vedoma toho, že práve proto, že mohou vzniknout rozdíly mezi tou a onou podstatou, nemohou existovat jako predmet téhož rízení obe vedle sebe. Tím méne lze zákonu imputovat úmysl považovat obe současne za jeho predmet. Zákon múže pouze požadovať, aby jen jedna z nich byla tímto predmetem. A uvážíme-li, že ukládá správci podstaty, resp. konkursnímu soudu, bezpodmínečnou povinnost zjistit, co vše tvorí konkursní podstatu, tedy to, co nauka nazývá podstatou, jaká je, musí být každému jasné, že považuje za predmet rízení pouze tuto podstatu. Zde musíme společne s F. Štajgrem6 s prezentací zastaralých teorií skončit. Je z nich zrejmé, že podobné úvahy nejen, že jsou vnitrne rozporné, ale teorii k onkursního práva zavádí do slepých uliček. Pro rozvoj právní teorie nemají žádný význam, natož pro právní praxi. To za situace, kdy pred právní teorií stojí v souvislosti s konkursním právem rada problémových okruhú, kterým je treba se venovat. Rada z nich se týká i konkursní podstaty.

Vyjdeme-li ze záveru, že k majetku, který podléhá konkursu a tvorí konkursní podstatu, se nemení subjekt vlastnického práva. Tedy dlužník zmenivší se v úpadce prohlášením k onkursu zústává vlastníkem tohoto majetku, vznikají další teoretické otázky související s o bsahem Štajgr, F.: Konkursní právo, Praha 1947, s. 228 - 229.

tohoto vlastnického práva. V literature k zákonu o konkursu a vyrovnání nalezneme mimo jiné konstatování, že „v prùbëhu konkursu má dlužník ke konkursní podstatë jen „holé vlastnictví", pri nemž nemúže využívat oprávnení, která jinak jsou s vlastnictvím spojena".4 Na tento problém se pokusíme podívat ponekud podrobneji, protože citované konstatování se múže zdát ponekud zjednodušené. Vlastnické právo (dominium, proprietas) již od dob platnosti rímského práva je definováno jako všeobecné panství nad vecí. Obsah vlastnického práva je vymezen tím, že k subjektivnímu právu vlastnickému náleží právo držení (ius possidendi), právo veci užívat (ius utendi) a požívat (ius fruendi), právo púsobit na podstatu veci, konkrétne ji menit a zničit. Tedy jinak rečeno současnou občanskoprávní terminologií obsahem vlastnického práva je ze-jména právo držby, užívací a dispoziční.

Pod pojmem „holé vlastnictví" se myslí vlastnictví, které je tohoto obsahu zbaveno. Do určité míry to pripomíná stredoveké delené vlastnictví, projevující se napríklad v lenních vztazích, které se dokonce objevují i v púvodní verzi ABGB z roku 1811. Pojmu „holé vlastnictví" se používalo v posledních desetiletích zejména v souvislosti s vlastnickým právem k pozemkúm predaným do držby a užívání zemedelským družstvúm. Je tedy skutečne vlastnické právo dlužníka zmenivšího se prohlášením konkursu na úpadce tohoto obsahu zbaveno? Zcela bezproblémové je to v souvislosti s právem dispozičním. Toto právo prechází na správce konkursní podstaty, což vyplývá z rady ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Zejména je treba upozornit na § 14 odst. 1 písm. a), které dává správci právo nakládat s úpadcovým majetkem, který tvorí konkursní podstatu. Dále § 14, odst. 1 písm. b), podle nehož správce dává souhlas s nekterými právními úkony úpadce, které múže úpadce uskutečnit i po prohlášení konkursu. Zejména však jsou to ustanovení obsažená v § 27, odst. 2 (zpenežení majetku podstaty prodejem mimo dražbu), § 27 odst. 3 (podání návrhu na soudní dražbu), § 27 odst. 6 (vyloučení neprodejných vecí z podstaty), § 27a (provedení zpenežení úpadcova podniku jedinou smlouvou) atd. Dispoziční právo však na správce neprechází absolutne, protože je radou ustanovení zákona omezen veriteli a k onkursním soudem, kterí musí k nekterým úkonúm dát souhlas.

Rovnež pri vymezení prechodu užívacího práva na správce se nesetkáme s teoretickými problémy. V prípade, že součástí konkursní podstaty je napríklad podnik, který zústává v provozu i v prúbehu konkursu, bude muset správce podstaty zajistit jeho další provoz, jakož i výkon manažerských a ekonomických činností, které jsou s provozem podniku spojeny. Stejne tak tomu bude, jestliže se součástí konkursní podstaty stane napríklad zemedelský podnik, jehož součástí jsou nemovitosti, které je treba obdelávat, nebo hospodárské zvírectvo, o než je nutné pečovat. Správce však tento majetek neužívá pro sebe, ve svúj prospech, ale hodnoty získané jeho užíváním se stávají součástí majetku, který tvorí konkursní podstatu. Navíc v nekterých prípadech nebude možné vyloučit, že ješte pred provedením soupisu konkursní podstaty správcem bude treba realizovat nekteré úkony nebo činnosti, které nesnesou odkladu, a že je nebude moci ješte provést správce, který doposud není zcela seznámen se stavem veci. Takové úkony bude tedy oprávnen provést ješte úpadce, pokud ovšem budou ve prospech podstaty. Samozrejme, že o takových úkonech bude muset být správce neprodlene informován. Kdyby šlo o jakékoli jiné úkony, byly by vúči veritelúm neúčinné.

Nejsložitejší teoretické problémy se nám však objeví jestliže se budeme snažit zjistit, zda prohlášením konkursu prechází i držba veškerého majetku tvorícího konkursní podstatu na konkursního správce. Držbou se vždy rozumelo takové ovládání veci, pri nemž ten, kdo vec ovládá (držitel), tak činí s vulí mít ji pro sebe (tzv. animus possidendi), tj. jinak rečeno, s vulí být jejím vlastníkem. Tím se držba liší mimo jiné od detence, pri níž není dána vùle mít vec pro sebe. Je možné tyto definice použít pri vymezení onoho „holého vlastnictví" úpadce?

Predne je treba rozlišovat veci, které v okamžiku prohlášení konkursu byly v držení dlužníka menícího se v úpadce, a veci, které v té dobe v držení nebyly. Do druhé skupiny patrí všichni detentori vecí patrících vlastníkovi (dlužníkúv nájemce, vypújčitel či schovatel, prípadne zástavní veritel, kterí mají dlužníkovu vec u sebe).

K vecem, které v okamžiku prohlášení konkursu byly v držení dlužníka menícího se v úpadce, tento držbu ztrácí. Toto však prímo nevyplývá z textu zákona, ale jen z cílú prohlášení konkursu. Predne nikde v zákone nenajdeme ustanovení o povinnosti správce fyzicky prevzít veškerý úpadcúv majetek tvorící konkursní podstatu. Naopak napríklad v § 17 zákona o konkursu o vyrovnání je ustanovení o tom, že úpadce je povinen neprodlene sestavit a odevzdat správci seznam svých aktiv o pasiv s uvedením svých dlužníkú, veritelù a jejich adres atd. Tento seznam by úpadce mnohdy nemohl vyhotovit bez možnosti prístupu k vecem, které se mají stát součástí seznamu. Jinak rečeno, kdyby je nemel v držení, nemohl by mnohdy splnit tuto povinnost, jejíž nesplnení se múže negativne projevit v celkovém prúbehu konkursu tím, že bude neúplne zjištena velikost konkursní podstaty. V následujícím § 18 zase nalezneme ustanovení, podle nehož se ukládá správci podstaty provést soupis podstaty podle pokynú soudu za použití seznamu predloženého úpadcem a za součinnosti veritelského výboru. Na jedné strane musíme konstatovat, že ani zde se nehovorí o tom, že by správce v tomto okamžiku mel veci v držení, na druhé strane stejne jako úpadce by težko mohl podobný soupis vyhotovit, jestliže by k vecem mnohdy nemel prístup.

V úvahách o držbe však pújdeme ješte dále. Cílem konkursu je uspokojit pohledávky veritelù. K tomuto uspokojení slouží majetek, který tvorí konkursní podstatu. Vrátíme-li se ke klasické definici držby konstatující, že tato je ovládání veci, pri nemž ten, kdo vec ovládá (držitel), tak činí s vúlí mít ji pro sebe (tzv. animus possidendi), nevejde se nám do ní ani úpadce, ani správce podstaty. Ani jeden, ani druhý majetek, který tvorí konkursní podstatu, tento majetek nedrží pro sebe, ale jen dočasne, než budou veritelé uspokojeni. Z hlediska klasického pojetí držby tedy není držitelem ani úpadce, ale ani správce. Z tohoto pohledu se postavení správce konkursní podstaty spíše blíží detentorovi než klasickému držiteli. Tomu by také odpovídala dikce § 3 odst. 3 konkursního rádu z roku 1931, kde se praví: „Konkursní podstata buď vzata podle ustanovení konkursního rádu do úschovy a do správy a budiž jí užito k uspokojení všech osobních vëritelù...". Podobné ustanovení v dnes platném konkursním právu chybí. Rekneme tedy, že právní vztah správce konkursní podstaty k této podstate je vztahem sui generis, historicky se napríklad podobající národní zpráve po druhé svetové válce.

U druhé skupiny držitelú (detentorú) je otázka práva držby zcela jasná. Tito byli držiteli vecí patrících dlužníkovi ješte pred prohlášením k onkursu a v tomto postavení zústávají i po jeho prohlášení. Jejich práva jsou však omezena zákonem, který jim ukládá určité povinnosti. Predne se podrobit zapsání techto vecí do soupisu podstaty a následne i režimu k onkursu. Napríklad jde-li o zástavní veritele, nemohou své právo realizovat prímým prodejem zástavy, ale musí je uplatnit jako oddelení veritelé.

Shrneme-li predchozí výsledky provedené analýzy v souvislosti z otázkami prípadné zmeny vlastnického práva v okamžiku prohlášení konkursu, musíme konstatovat, že samotné prohlášení konkursu nemá vliv na zmenu vlastnického práva, ale na jeho obsah. Dlužník zmenen v úpadce ztrácí dispoziční právo k veškerému majetku, který tvorí konkursní podstatu, až na výjimky ztrácí právo užívací a v návaznosti na to právo držby. Do techto práv však plne nevstupuje správce konkursní podstaty, jehož právní postavení není presne vymezeno zákonem. V omezené míre má právo s vecmi disponovat (omezujícími subjekty jsou veritelé a soud), ve prospech k onkursní podstaty veci užívat a k zajištení plnení povinností vyplývajících ze zákona a sledujících cíl konkursního rízení má v nezbytném rozsahu i právo držby, nikoli však z vulí držet vec pro zebe, ale pro maximální uspokojení veritelù.

Starší odborná literatura vycházející z dobové právní úpravy chápala k onkursní podstatu z dvojího rùzného pohledu. Predne rozeznávala společnou a zvláštní konkursní podstatu podle toho, která skupina veritelù má z ní být uspokojena. Podle této teorie k onkursní veritelé jsou uspokojováni jen ze společné, oddelení veritelé jen ze zvláštní podstaty. Z toho také plynula rozdílnost jejich právní povahy. Právní úprava konkursního práva z roku 1931 také skutečne v §§ 50, 51, 52 a 53 rozlišovala tyto dve konkursní podstaty, dnešní právní úprava tak ovšem nečiní. Prestože v dnes platném zákonu o konkursu a vyrovnání se toto rozlišení neobjevuje. Hovorí se obecne jen o konkursní podstate. Múže i dnes teorie soukromého práva k takovému rozlišení dojít? Podle mého názoru zcela jiste.

I dnešní právní úprava rozlišuje rùzné druhy veritelù, z nichž zvláštní postavení mají tzv. oddelení veritelé. Tito oddelení veritelé, tj. veritelé pohledávek, mají v konkursu zvláštní postavení, které lze charakterizovat jako jednu z výjimek ze zásady „par conditio creditonun". Zvláštnost jejich postavení spočívá v tom, že se prioritne uspokojují z výtežku prodeje vecí, které sloužily k zajištení jejich pohledávky. Pokud postačí tento výtežek k plné úhrade jejich pohledávky, nepodílí se tito veritelé na pomerném uspokojení veritelù.

Z toho je tedy možné usoudit, že oddelení veritelé jsou uspokojováni ze zvláštní podstaty, pričemž tuto zvláštní podstatu tvorí jen ty predmety k onkursní podstaty, které jsou zatíženy vecne právními nároky oddelených veritelù. Oddelených veritelù mùže být v tomtéž konkursu více a každý z nich mùže mít své vecné právo zajišteno na jiné úpadcove veci. Mùže proto být tolik zvláštních podstat, kolik je oddelených veritelù. Není to však nutné, neboť nekolik oddelených veritelù mùže mít zajišteno své vecné právo na jedné a téže veci, takže tu mùže pri nekolika oddelených veritelích být prípadne i jen jedna zvláštní podstata. Je však rovnež možné, že je jen jeden oddelený veritel, který má svùj nárok zajišten na nekolika vecech, a pak tvorí všechny dohromady jednu zvláštní podstatu. O počtu zvláštních podstat v témže konkursu nerozhoduje tedy ani jen počet vecí, ani jen počet oddelených veritelù, resp. náro^ na oddelené uspokojení, nýbrž všechny tyto znaky dohromady. Z toho vyplývá, že zvláštní podstata nemusí tvorit nejakou hospodárskou jednotku.

Naopak společná konkursní podstata je jen jedna. Pro ni je zcela lhostejné jak množství vecí, z nichž sestává, tak počet veritelú a jejich nárokú, neboť nárok každého z nich právne zasahuje celou společnou podstatu. Jde tu jen o obligační nároky, pro jejichž uspokojení je lhostejný zdroj, z nehož k nemu má dojít. Patrí do ní vše, co není součástí zvláštní podstaty a je-li pojem hospodárského celku lhostejný pro pojem zvláštní podstaty, je tím lhostejnejší pro obsah pojmu společné podstaty, takže společná podstata múže sestávat z nekolika nebo z jednoho hospodárského celku, nebo naopak nemusí tvorit žádný hospodárský celek.5

O existenci dvou druhú konkursních podstat i v současné právní úprave svedčí i dvojí zpúsob uspokojování pohledávek konkursních veritelù, tj. jejich uspokojování v prúbehu rízení a jejich uspokojování realizací rozvrhového usnesení. Uspokojování nárokú tzv. oddelených veritelù navíc tvorí výjimku i v tom smyslu, že tyto nároky se prihlašují, ale uspokojují se v prúbehu konkursu.

Z uvedeného logicky vyplývá, že v každém konkrétním konkursním rízení se nemusí vyskytovať oba druhy konkursních podstat. Je totiž práve tak možné, že v jednom konkursu není žádná zvláštní podstata, a je tedy jen společná podstata, v jiném k onkursu zase je tomu naopak a ve tretím jsou oba druhy. Pritom je treba si uvedomit, že o tom, kdy jde o ten či onen prípad, nemusí vždy rozhodovat to, zda tu jsou či nejsou oba druhy veritelú. Neboť se múže stát, že ač jsou tu jak oddelení, tak konkursní veritelé, prece je celá podstata vyčerpána predmety jedné nebo více zvláštních podstat, takže nezbývá nic, co by bylo lze považovat za součást společné podstaty. To je prostým dúsledkem obligační povahy konkursních pohledávek, které mohou existovat, aniž by tu byl nejaký majetek sloužící k jejich uspokojení. Není však myslitelný konkurs, v nemž by byla jen společná podstata, ale oba druhy veritelú. Tedy kde by nic z konkursní podstaty nesloužilo k uspokojení nárokú oddelených veritelú, neboť tento nárok není nárokem, neexistuje-li predmet pro jeho uspokojení.6

Dále je treba si uvedomit7, že pojmové rozlišení zvláštní a společné podstaty je statické rozlišení zachycující stav jednoho okamžiku. Tento stav však není nemenný. Je-li v určitém stadiu konkursu treba rozeznávat zvláštní podstatu od společné, neznamená to, že by to byl o nutné po celou dobu trvání konkursního rízení. Prohlášení konkursu samo o sobe zde nemusí být rozhodujícím okamžikem, ponevadž existence zvláštních podstat je závislá na existenci nárokú na oddelené uspokojení a v okamžiku prohlášení konkursu nemusí být známo, zda a které úpadcovy dluhy jsou pohledávkami na oddelené uspokojení. Je zrejmé, že v tom okamžiku ješte nemusí být známo ani to, zda a co z úpadcova majetku tvorí zvláštní podstatu. Navíc je možné, že nekteré veci, které púvodne patrily do společné podstaty, stanou se predmety zvláštní podstaty, prípadne naopak. Predmety, které tvorily zvláštní podstatu, dostanou se do společné podstaty, jakmile se zjistí neexistence pohledávky vydávané za nárok na oddelené uspokojení. Mimoto je možné, že po uspokojení nároku oddeleného veritele zústane z penez získaných za veci príslušné zvláštní podstaty zbytek, který se stane součástí společné podstaty. Proto vztah mezi zvláštní a společnou podstatou musíme chápat dynamicky.

Starší právni teorie rovnež prišla s delením na aktivní a pasivní konkursní podstatu. Vysvetlení tohoto delení bylo dvojí. V jednom prípade se toto delení vysvetlovalo jako výslednice pomeru úpadcova jmení, z nehož se uspokojují v konkursu úpadcovy dluhy, k temto jeho dluhùm. Zde se potom mluvilo o aktivní podstate, je-li souhrn dluhú menší než toto jmení, a o pasivní podstate, je-li souhrn dluhù vetší než jmení, z nehož mají být uspokojený za konkursu. Jiný výklad této teorie konstatoval, že aktivní podstatou se rozumí souhrn úpadcova jmení, kdežto pasivní podstatou souhrn tech jeho dluhù, které jsou pohledávkami konkursních a oddelených veritelù. Aniž bychom tyto teorie akceptovali, jejich uvedení nám pomúže prejít k obsahu konkursní podstaty. Jinak rečeno, výrazy aktivní a pasivní konkursní podstata zameníme za aktiva a pasiva a prejdeme od výkladu pojmu k vyložení obsahu, resp. rozsahu konkursní podstaty. Dalšímu výkladu je treba predeslat konstatování, že konkursní podstatu tvorí veškerá aktiva úpadce (nikoli pasiva), která mají majetkovou hodnotu. Vyjdeme tedy z existence pouze jedné konkursní podstaty, a to použijeme-li v tomto smeru zastaralou terminologii aktivní podstaty a pokusíme se rozebrat co vše, do ní patrí.

V § 6 zákona o konkursu a vyrovnání je konkursní podstata pojímána jako „majetek", pričemž zákon tento pojem blíže nespecifikuje. Ani jiné právní predpisy nedávají tomuto pojmu bližší výklad. V obchodním zákoníku v § 6 odst. 1 se pouze definuje pojem „obchodní majetek" jako „souhrn majetkových hodnot (vécí, pohledávek a jiných práv a penèzi ocenitelných jiných hodnot), které patrí podnikateli a slouží nebo jsou určeny k jeho podnikání". Zároveň se však v první části této vety ješte uvádí, že tato definice je pro účely obchodního zákoníku. Z toho dùvodu je treba si z ní vybrat jen to, co je použitelné obecneji - tím je konstatování, že obchodní majetek je souhrn majetkových hodnot. Co vše do techto majetkových hodnot patrí, je specifikováno v závorce: veci, pohledávky a jiná práva a penezi ocenitelné jiné hodnoty. Práve z této specifikace vyjdeme pri dalším rozboru obsahu konkursní podstaty.

Zároveň je treba si uvedomit, že konkursní právo neakceptuje zcela tzv. princip univerzality. To znamená, že do konkursní podstaty nepatrí veškerý úpad^v majetek. Omezení je zde celá rada, mimo jiné nekterá jsou z hlediska mezinárodního práva, jiná z dùvodù sociálních.

Součástí konkursní podstaty je ovšem pouze majetek, který je ve vlastnictví dlužníka v okamžiku prohlášení konkursu, a dále majetek, který dlužník nabyl až po prohlášení konkursu. Pro stanovení rozsahu konkursní podstaty je tedy rozhodující časový moment prohlášení konkursu. Majetek, který dlužník prevedl na nekoho jiného pred prohlášením konkursu, proto do konkursní podstaty nepatrí. Samozrejme pokud ohledne neho není úspešne uplatnena odpùra žaloba nebo príslušný úkon není prohlášen za neúčinný.

[...]


1 Text § 3 konkursního rádu z roku 1931 doslovne zní:
Odst. 1: „Od prohlášení konkursu není úpadci dovoleno nakládat svým jméním, které jest podrobeno exekuci a které mu náleželo v den prohlášení konkursu anebo kterého nabyl za konkursu (konkursní podstata)."
Odst. 2: „Do konkursní podstaty náleží zejména veškeré nemovité jméní úpadcovo, které jest ve zdejším státním území, a veškeré movité jméní úpadcovo, ať jest kdekoliv, pokud není o ném jinak ustanoveno v mezinárodních smlouvách nebo vládních prohlášeních ve Sbírce zákonô a narízení. "
Odst. 3: „Konkursní podstata buď vzata podle ustanovení konkursního rádu do uschování a do správy a budiž ji užito k uspokojení všech osobních vëritelù, kterým v den prohlášení konkursu príslušejí proti úpadci majetkoprávní nároky (konkursní vëritelé). "

2 Podrobneji k jednotlivým teoriím a k jejích predstavitelùm viz Štajgr, F.: Konkursní právo, Praha 1947, s. 222 - 224.

3 Rozhodnutí z 24. zárí 1924, Rv II 440/24 Sbírka rozhodnutí nejvyššího soudu čsl. ve vecech občanských, porádaná z príkazu presidia nejv. soudu jeho druhým prezidentem Drem F. Vážným, č. 4181. S tím je možné naopak srovnat rozhodnutí uverejnená ve stejné sbírce pod čísly 16106, 4050, 8177, 10057 a 13747, prípadne viz Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaná jako príloha Soudcovských listú, č. 1125. Štajgr, F.: Dvojí pojetí konkursní podstaty?, Právník, 1942.

4 Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání (Komentár), Praha, C.H.Beck 1994, s. 47.

5 K tomu viz Štajgr, F.: Konkursní právo, Praha 1947, s. 230; Voska, J.: Konkursní, vyrovnací a odpúrčí rády, Praha 1931, s. 213 a násl.

6 Štajgr, F.: Konkursní právo, Praha 1947, s. 231.

7 Tamtéž.

Details

Pages
52
Year
2010
ISBN (eBook)
9783640721429
ISBN (Book)
9783640721948
File size
1.1 MB
Language
Czech
Catalog Number
v157153
Grade
Tags
Konkursmasse Konkurs Ausgleich Tschechische Republik

Authors

Share

Previous

Title: Verwertung der Konkursmasse im tschechischen Recht