Schiedsverfahren in der Tschechischen Republik

Inhaltsverzeichnis

Obsah

ZUSAMMENFASSUNG

Úvodem

1. HISTORIE ROZHODČÍHO RÍZENÍ
1.1 Rozhodčí rízení ve stredoveku
1.2 Rozhodčí rízení od druhé poloviny 19. století
1.2.1 Právni úprava rozhodčího rízenípodle rakouského soudního rádu
1.2.2 Rízení pred burzovními rozhodčími soudy
1.2.3 Rozhodčí komise pro závody se závodními výbory
1.2.4 Rozhodčí soudy hornické
1.2.5 Rozhodčí komise pro pracovní spory z domácké práce
1.2.6 Rozhodčí soudy bratrských pokladen
1.2.7 Další rozhodčí soudy a rozhodčí komise pusobící v období první Československé republiky
1.2.8 Počátky právní úpravy mezinárodníarbitráže
1.3 Postavení rozhodčího rízení po roce 1948
1.4 Cesta k současné právní úprave rozhodčího rízení

2. SOUČASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA ROZHODČÍHO RÍZENÍ
2.1 Prameny rozhodčího rízení
2.2 Vymezení rozhodčí smlouvy
2.3 Rozhodci
2.4 Stálé rozhodčí soudy
2.5 Rozhodčí rízení
2.5.1 Zásady rozhodčího rízení
2.5.2 Subjekty rozhodčího rízení.
2.5.3 Prûbëh rozhodčího rízení.
2.5.4 Procesnípodmínky
2.5.5 Dokazování
2.5.6 Ukončení rozhodčího rízení
2.5.7 Zrušení rozhodčího nálezu soudem
2.5.8 Rozhodčí rízení s mezinárodním prvkem
2.5.9 Pusobnost soudu v rozhodčím rízení

VYBRANÁ LITERATÚRA

A. VZORY ROZHODČÍ DOLOŽKY A ROZHODČÍ SMLOUVY

B. VYBRANÉ PRÁVNÍ PREDPISY

Zusammenfassung

Das Wesen des Schiedsverfahrens und der anschließenden Vollstreckung von Schiedssprüchen liegt in der Übertragung der Verhandlung und der Entscheidungstätigkeit aus den Gerichten auf die Schiedsrichter. Es kann sich entweder um natürliche ad hoc ausgewählte Personen oder ständige Sonderschiedsgerichte handeln. Diese Art der Streitschlichtung besteht in der Vorlegung der Streitigkeit einer von beiden Parteien ausgewählten unparteiischen Person - einem Schiedsrichter. Es wird aufgrund der dem Schiedsrichter vorgelegten Beweise und Behauptungen entschieden. Die Parteien stimmen dabei der Tatsache zu, dass die Entscheidung endgültig und verbindlich sein wird.

Vorteile des Schiedsverfahrens

1. Qualität - die Streitigkeiten werden von den Fachleuten aus dem Bereich sowohl der Rechtstheorie, als auch der Rechtspraxis und der ökonomischen Wissenschaften entschieden. Diese haben noch eine Reihe von juristischen, ökonomischen und Finanzberatern zur Verfügung. Die Schiedsrichter haben die Möglichkeit, die konkreten Rechtsprobleme mit den vorderen Fachleuten aus der Justiz, des Bankwesens und der Finanzsphäre zu konsultieren. Es werden auch Fachleute aus vorderen Universitäten und wissenschaftlichen Anstalten herangezogen. Die Qualität des Entscheidungsprozesses liegt auch in der Tatsache, dass die Schiedsrichter mit ihrem ganzen Vermögen haften (im Unterschied zu den Richtern, welche für die Qualität ihrer Entscheidungen nicht verantwortlich sind.
2. Geschwindigkeit - die Streitigkeiten werden in der möglichst kürzesten Zeit entschieden. Das Verfahren wird unmittelbar nach der Klageerhebung eröffnet. Im Unterschied zum gerichtlichen Verfahren, in dem seine Länge sich über Monate und Jahre zieht, wird der Schiedsspruch innerhalb von ein paar Wochen gefällt.
3. Wirtschaftlichkeit - das Schiedsverfahren ist wesentlich billiger als das gerichtliche Verfahren, was eine Konsequenz der niedrigeren Gebühren als bei den Gerichtsgebühren ist.
4. Nichtöffentlichkeit - das Schiedsverfahren ist nicht öffentlich; die Verhandlung kann auf dem von den Parteien vereinbarten Ort stattfinden, was eine unerwünschte Skandalisierung von Handelssubjekten infolge der Medialisierung der verhandelnden Handelsstreitigkeiten verhindert.
5. Vertrauenswürdigkeit - die Streitigkeit wird von den Schiedsrichtern entschieden, welche von den Parteien vorher bestellt wurden und welche das Vertrauen von Vertragsparteien genießen.
6. Nichtförmlichkeit - das Schiedsverfahren ist nicht so förmlich wie das Verfahren vor den Gerichten, auch wenn die Prozessvorschriften streng eingehalten werden müssen. Dieser Fortgang entspricht mehr vor allem dem Bedarf der unternehmerischen Öffentlichkeit.
7. Einzige Instanz - die Entscheidung der Schiedsrichter in der Form des Schiedsspruchs ist endgültig und nach seiner Zustellung den Parteien ist rechtskräftig und danach vollstreckbar. Gegen den Schiedsspruch kann kein Rechtsmittel eingelegt werden. Auf diese Art und Weise wird die Entscheidungstätigkeit wesentlich beschleunigt. Dies gewährt der Nichteinhaltung der Gesetzmäßigkeit jedoch keinen freien Spielraum. Dem Gericht steht aus den gesetzlichen Gründen zu, den Schiedsspruch aufzuheben.
8. Vollstreckbarkeit - der Schiedsspruch verfügt über die Rechtskraft des Gerichtsurteils; aus diesem Grunde ist er nach seinem Inkrafttreten vollstreckbar. Der berechtigten Partei steht also die Möglichkeit zu, das Vollstreckungsgericht mit einem Antrag auf die Vollstreckungsdurchführung sofort anzurufen.
9. Möglicher Vergleichsabschluss - das Schiedsverfahren muss nicht immer mit einem rechtskräftigen Schiedsspruchs beendet werden, denn es ist hier ein größerer Raum für den Vergleichsabschluss. Dies eröffnet die Möglichkeit für eine Kompromissstreitschlichtung und für Nachtragabschluss zum ursprünglichen Handelsvertrag. Die realen Möglichkeiten des Schuldners und die wirklichen Interessen des Gläubigers werden im Falle eines Vergleichsabschlusses mehr reflektiert als im Falle des Gerichtsurteils.
10. Gerechtigkeit (Grundsatz ex aequo et bono) ohne Rücksicht auf manchmal streitige Bestimmungen des geltenden materiellen Rechts - im Falle, dass die Vertragsparteien sich vorher darüber vereinbaren, kann der Schiedsrichter auch die Grundsätze der Gerechtigkeit über den Rahmen des geltenden Rechts hinaus einziehen. Dies ermöglicht den Schiedsrichtern, die Erfahrungen aus der ökonomischen und der Rechtspraxis auszunutzen und eine gerechte Entscheidung zu treffen.

In der vorgelegten Monographie beschäftigen sich die Autoren nach einer kurzen theoretischen Abgrenzung des Schiedsverfahrens und der historischen Einführung mit dem Schiedsverfahren nach dem tschechischen Recht. Diese Publikation ist für die tschechischen Unternehmer bestimmt, welche Probleme mit der Einbringlichkeit ihrer Forderungen haben.

Dieses Buch geht von der folgenden Monographie aus: Schelle, K. - Schelleová, I.: Alternatívnizpùsoby rešení obchodních sporú. Ostrava, KEY Publishing 2006. 179 S. (ISBN 80­239-8012-2); 2. Auflage. 2007. 179 S. (ISBN 978-80-87071-14-4)

ÚVODEM

Ve svete nejcastejším zpùsobem rozhodování obchodních sporú mimo soudní rízení je rízení rozhodcí, které má však radu podob. Po krátkém teoretickém vymezení rozhodcího rízení a historickém úvodu se budeme zabývat ceskou podobou tohoto rízení, vzhledem k tomu, že tato publikace je urcena ceským podnikatelúm majícími problémy s dobytností svých pohledávek.

Podstata rozhodcího rízení a navazujícího výkonu rozhodcích nálezú je prenesení projednávání a rozhodování urcitých sporú ze soudú, do jejichž pravomoci tyto veci jinak patrí, na rozhodce jako soukromé fyzické osoby vybírané ad hoc nebo na zvláštní stálé rozhodcí soudy. Jinak receno, jedná se o zpúsob rešení sporú spocívající v jejich predložení nestranné osobe, rozhodci, vybrané stranami pro rozhodování založené na dúkazech a tvrzeních predložených rozhodci. Strany pritom souhlasí s tím, že rozhodnutí bude konecné a závazné.

Na rozhodcí rízení existují rúzné teoretické pohledy založené na ctyr základních teoriích.

Predevším je to teorie smluvní založená na tezi, že rozhodcovská cinnost je založena projevem vúle stran, jímž strany prenášejí své právo utváret závazkový vztah z vlastní osoby na osobu tretí, tedy rozhodce (prípadne rozhodcí senát), a to tak, že obe sporící se strany ji delegují na osobu tutéž, která má spravedlivým zpúsobem vytvorit závazek nový.

Podle jurisdikcní teorie je rozhodcí cinnost delegovaným výkonem soudní cinnosti a tedy výkonem verejné moci.

Teorie smíšená v podstate spojuje prvky teorie smluvní a teorie jurisdikcní. Podle této teorie strany pouze smluvne stanoví pravomoc rozhodce, jakmile je pak rozhodce jmenován, vystupuje jako soudce a vydává pro strany závazné a vykonatelné rozhodnutí.

Konecne je to teorie autonomní chápající rozhodcí rízení jako celek sui generis.

Každá z techto teorií je kritizovatelná. Vetšina ceských autorù však hlásí k teorii jurisdikcní, i když s urcitými výhradami.¹

At se prikloníme ke kterékoli teorii, rízení pred rozhodci je tedy jedním z druhú rozhodování sporú mezi úcastníky, v nemž je poskytována autoritativní ochrana urcitým subjektivním obcanskoprávním vztahúm nestátním orgánem, jenž jsou bud rozhod ci ad hoc nebo stálé rozhodcí soudy. Výsledkem cinnosti rozhodcú a rozhodcích soudú je rozhodcí nález, který má zásadne tytéž právní úcinky jako pravomocný soudní rozsudek, je tedy predevším státní mocí vykonatelný. Jelikož v rozhodcím rízení se stát vzdává cásti svých kompetencí tím, že umožnuje, aby v urcitých právních vecech místo soudu rozhodovali rozhodci jako soukromé osoby, které si strany zvolí, nebot k nim mají dúveru, je nezbytné takovou právní úpravu provést zákonem. Všude tam, kde tedy soukromá vúle sveruje spornou vec k projednání a rozhodnutí jistým soukromým osobám, a odnímá ji takto státním soudú, mluvíme o rízení r o z h o d c í m.

Orgány rozhodující civilní spory tedy múžeme rozdelit do trí skupin z nichž pouze první bude jasne vymezená. Predevším jsou to soudy, jež jsou specifickými státními orgány, které jsou zákonem nadány k plnení jedné z významných funkcí státu, totiž výkonu soudnictví. Špecifické rysy soudnictví jako celku jsou spatrovány v tom, že soudnictví uskutecnují pouze soudy jménem státu, zákonem stanovenými metodami a v zákonem stanovených procesních formách. Pro organizaci a cinnost soudú je charakteristické jejich vclenení do soudní soustavy, kterou tvorí souhrn všech soudú, spjatých mezi sebou vztahy uskutecnující soudnictví. Soudní soustava je zákonem konstituovanou hierarchií o nekolika úrovních. Dúležitým pojmovým znakem soudnictví je i státní donucení. V záležitostech projednávaných a rozhodovaných v obcanském soudním rízení soud používá donucení tam, kde jeho vykonatelné rozhodnutí znející na plnení nebylo úcastníky splneno dobrovolne. Toto vymezení soudnictví je nezbytné pro pochopení postavení rozhodcú a rozhodcích soudú, které tvorí další dve skupiny rozhodovacích orgánú.

Jak již bylo uvedeno, jednotlivci totiž mohou rozhodnutí o sporné veci sverit osobám soukromým. Tato soukromá vúle se múže projevit predevším ve forme smlouvy sporných stran, písemne uzavrené, ale múže mít svúj podklad napríklad nekdy i v testamentu, ale i v jiných opatreních. K rozhodcímu rízení tedy strany pristupují dobrovolne. Existuje však i rozhodcí rízení obligatorní, jež se deje z príkazu zákonodárce.

Rozhodcí soudy mohou být vytváreny ad hoc, tedy soudy (rozhodcí komise) vytvorené pouze k urcitému úcelu. Múže se však jednat i o rozhodcí rízení institucionalizované, realizo­vané pred stálými rozhodcími soudy. Rozhodcí soudy pritom mohou být bud obecné, tedy urcené k rozhodování všech civilních sporú, nebo specializované, což je castejší prípad, urcené jen pro urcitý druh sporú. Podíváme-li se do historie zjistíme, že v jednotlivých etapách vývoje rozhodcího rízení se velmi nesnadne odlišovaly od sebe jednotlivé druhy rozhodcích orgánú. Zejména postavení rozhodcích soudú, nekdy nazývaných rozhodcími komisemi, rozhodcími senáty, rozhodcími výbory atd. bylo velmi težké vymezit. V dalším výkladu o historii rozhodcích orgánú upozorníme na rozpornost názorú na jejich postavení i charakter.

Základní rozdíl mezi rozhodci jmenovanými ad hoc stranami a stálými rozhodcími soudy spocívají zejména v tom, že

- jmenování rozhodcú záleží vetšinou pouze na vuli sporných stran, zákonem je minimálne regulováno,
- rozhodcí soudy mají vetšinou stálý charakter, jejich postavení je dáno bud zákonem nebo statutem. Casto je zde vyžadovaná profesionalita minimálne predsedy soudu. Není neobvyklé, že se predseda, nekdy i jeho námestek vybírají z profesionálních soudcú. Historie našeho rozhodcího rízení zná v podstate všechny možnosti.
- Pri vymezení pomeru mezi soudy rádnými a ostatními institucemi rozhodujícími spory, je treba uvést, že v zásade se múže jednat o tri skupiny pomerú:
- bud je ponecháno príslušné fyzické nebo právnické osobe již od pocátku na její vúli, chce-li svoje nároky uplatnovat pred rozhodcím orgánem nebo rádným civilním soudem;
- nebo je ji umožneno, aby alespon po provedeném povinném rízení pred jinými orgány, obrátil se ješte nadto o nápravu na rádný soud;
- anebo jsou konecne rádné civilní soudy z výkonu pravomoci v urcitých vecech, úplne vylouceny. V techto prípadech jsou rádné soudy povinny se zdržovat své pravomoci zcela.²

Rozhodcí rízení se v historii uplatnilo zejména v oblasti obchodních a pracovních vztahú. Speciálním druhem rozhodcího rízení je rízení obsahující mezinárodní prvek. V tom prípade vetšinou hovoríme o mezinárodní obchodní arbitráži.³

1. Historie rozhodcího rízení

1.1 Rozhodcí rízení ve stredoveku

Rozhodování sporú jedincú patrilo vždy mezi základní funkce státu a práva, ale není pochyb o tom, že spory vznikaly i v predstátním období, v rodové spolecnosti, a že se tam také musely rešit. V dúsledku tehdejší neomezené víry v nadprirozenou moc prírodních sil a jejich zasahování do života lidí musel být prvním soudcem i vyšetrovatelem knez, který podle mínení rodu ci kmene vstupoval do styku s nadprirozenými silami a vykládal jejich prání pro svet lidí. Jeho rozsudek byl neodvolatelný, vykonával jej celý kmen a výkon trestu byl soucasne náboženským obetním obradem, který usmiroval personifikované síly prírody - božstva, jež byla zlocinem uražena. Z nekterých praktik doby predkrestanské, které mely do sporu privolat nadprirozenou moc, lze jmenovat tzv. kletby, jimiž se strana žalovaná dovolávala svedectví nadprirozených sil a vyzývala je k nejakému zásahu proti sobe, není-li pravda to, cemu chce, aby ostatní verili. Tak se s oblibou zaklínalo slunce, které všechno vidí, nebo zeme, na které se všechno dení odehrává.

V pokrocilejších vývojových stadiích, kdy už nad rody a velkorodinami vznikaly vyšší útvary organizované na teritoriálním základu, mel už asi pri rozhodování jistý význam rozhodce, smluvcí, protože, jak uvádí Jirí Klabouch ve své publikaci o starém ceském soudnictví, jeho vótum bylo v rozeprích zvykem vykládat a výrok takového „soudce" mohl skutecne vést k odvrácení konfliktu nebo alespon ke ztížení situace strany, která se mu zprotivila. Zústával však v podstate mocensky negarantovanou proklamací, která mela svou váhu jen následkem podpory verejného mínení, a nebylo žádné skutecné síly, která by jej mohla realizovat násilím.

O vzniku soudú v pravém slova smyslu múžeme hovorit teprve, když nadrodové organizacní útvary zacaly nabývat nekterých funkcí státu a postupem casu se ve stát pretvorily. Na našem území k tomu zacalo docházel približne od 9. století.

Na rozdíl od výrokú prostredníkú, které se prosazovaly jen následkem jejich osobní autority, mohly nyní orgány státu uskutecnovat rozhodnutí soudú bez ohledu na vúli strany a mely možnost donutit je fyzickým nátlakem, aby se jim podrobily.⁴

Po vzniku státní organizace a v dùsledku toho vzniku organizace soudní se však i nadále zachovávala možnost rozhodování sporú na státu nezávislých jedincích, kterí hráli roli rozhodcù. I ve stredoveku tedy spor mohl být vyrízen soudním nálezem anebo nálezem rozhodcím.

Podíváme-li se do histórie naší soudní organizace musíme zacít výzkum ve 12. - 13. století. V této dobe se rozhodcí rízení znacne rozmohlo v západních zemích, což zacalo mít výrazný vliv i na vývoj ceských zemích. Pritom je zrejmé, že v ceských zemích se rozhodcí rízení uplatnilo ve formách rímsko-kanonických, které mely základy v rímském právu, modifikovaným praxí italských soudú a teoretickou prací procesualistù. V ceských zemích se mohly strany od 13. století podrobit rozhodcímu rízení zásadne v každém sporu a v každém stadiu soudního rízení. Prvé písemné zmínky o tom jsou v breclavském textu Statut Konráda Oty z roku 1237 o zlubném súdu, jenž dovoluje obyvatelstvu vyrizovat drobné spory - de capra et ove ceteris huiusmodi - svobodne za pomoci rozhodcù.⁵

Podle starého ceského soudního práva si mohly strany v kterékoli etape soudního rízení vyžádat od soudu tzv. poklid a soudní rízení se pak prerušilo dnem, kdy byl poklid zaznamenán v deskách. Pokud ve stanovené lhúte strany nemohly spornou vec vyrešit, mely se vrátit pred soud. Proto v nejstarších ceských púhonných deskách nacházíme záznamy jako napríklad „terminus datus cum concordia vel ad iudicium".⁶

O rozhodcí smlouve byl proveden zápis, jenž musel obsahovat predmet rozhodcího rízení, jména strana rozhodcù, lhùtu, ve které mel být nález vyhlášen a nakonec sankce pro prípad, že by se strana nechtela nálezu podrobit. Krome toho mohlo být ve smlouve urceno, kdo má být pojat do smíru, co se má stát v prípade, že by se rozhodci nemohli dohodnout atd.⁷

Urcování rozhodcù záviselo na predchozí dohode. Pravidlem bylo, že každá ze stran jmenovala jednoho rozhodce. Bylo však možné, aby se strany podrídily rozhodnutí jedné osoby anebo naopak mohly jmenovat vetší pocet rozhodcù. Dobové záznamy uvádejí pocty od trí do osmi. Ve smlouve mohlo být rovnež dohodnuto jmenování náhradníka pro prípad, že by rozhodce zemrel nebo nemohl z jiného dùvodu svoje poslání splnit. Možné bylo, aby strany pro prípad, že se rozhodci nebudou moci dohodnout, mohly urcit místo nich jiné osoby, mohly jmenovat superarbitra anebo mohly zmocnit rozhodce, aby superarbitra sami zvolili. V dobových pramenech rovnež cteme, že rozhodci mají vec „vznésti super beneficiarios Pragenses et quidquid eos informabunt, hoc pronunciare debent statim", poprípade mají se „tázati cum baronibus et beneficiariis vel cum quo cunque voluerint" a „quidquid se utiežíc pronunciabunt, hoc partes tenere debent". V prípade, že strany neustanovily pro tuto eventualitu nic, meli rozhodci „navrátiti strany k právu" a soudní rízení

melo zacít znovu tam, kde bylo prerušeno: „in puncto in quo cessatum est vel abductum". Totéž platilo v prípade smrti rozhodce a v prípade, že se rozhodci zdráhali plnit svou povinnost, nebylo-li o tom v rozhodcí smlouve nic jiného ustanoveno. Neudelali-li to sami rozhodci, mel to, na žádost strany, udelat soud.⁸

Rozhodcí smlouva mohla obsahovat i sankci, která mela postihnout stranu, která by se nechtela podrídit rozhodcímu nálezu. Touto sankcí byla zpravidla ztráta sporu nebo pokuta.

V rámci zjištování skutkového stavu rozhodci provádeli výslechy stran a dúkazy. Za tím úcelem urcovali rok na kterém každá ze stran mohla predložit písemný výklad o sporné zále- žitosti - tzv. popsání pre a dúkazy. Rozhodci se casto pred tím, než vynesli, nález radili s jinými lidmi. V dobových pramenech proto cteme o tom, že „rozhodce nëkteré pány k sobë vzal" nebo že „s tëmi pány se potázav", prípadne že vynesl nález „s radú dobrých lidí a prátel".

Po provedení dúkazního rízení a porade s dalšími lidmi meli rozhodci vynést nález. Ten se vynášel za úcasti všech rozhodcú, ledaže by strany daly souhlas k tomu, aby nález vynesl napríklad jen jeden z rozhodcú.

Nález se vetšinou vyhotovoval písemne a vkládal do desk. V právnickém díle Všehrda dokonce cteme, že „za starých" byly knihy „ubrmanské neb výpovëdí, latinë jím riekali arbitrorum", do nichž se zapisovaly rozhodcí nálezy. Nálezu vydanému písemne se ríkalo „cedule smluvcí", „list výpovëdný", „vyrcený" nebo „úmluvcí". Byl-li nález vyhlášen jen ústne, byl rozhodce povinen na žádost strany vydat o nálezu svedectví pred soudem.

V prípade nesplnení výroku rozhodce nemohl uložit stranám pokutu, proto se casto stávalo, že v prípade sporu vyrízeného rozhodcem došlo ke sporu novému. V tom prípade strana mohla predložit soudu „smluvcí list" anebo mohla pohnat rozhodce, aby o nálezu vydali svedectví. Rozhodci byli povinni svedcit jen na žádost stran, které rozhodci „smlúvali", a jen „jestližeby mezi stranami smlúva sepsána nebyla". Tehdy totiž platilo, že „pres smlúvu sepsanú žádný smlúvce svëdciti nemá".⁹

Vynesený rozhodcí nález, stejne jako rozhodcí smlouva byly pro strany závazné, zejména v tom smeru, že strany, které se „k prátelskému jednání mezi sebú smluvily" nemohly, pokud se „z jednání dobrovolnë jestë nepropustili - jeden druhého ku právu pohánëti". Pohnal-li kdo z „pre - kterou by rozhodci nerozeznali a toho s sebou nesložili - ten púhon má jecmu zdvižen býti a pohnanému má škody zaplatiti a zase pred smluvce té pre hledëti", jak cteme v nálezu z roku 1488. Žalovaný, kterého dal prece jen žalobce k soudu predvolat, mu­sel vcas uplatnit námitku proti púhonu. Vyžádaly-li si strany poklid, žalovaný se již nemohl bránit. Jinak, nejméne od 15. století, platilo, že „ktož by, maje smlúvu o kterú koli vëc i z té pre pohánël by pres tu smlúvu, ten pohon uciní na zmatek". Takto bylo uvedeno v obecném nálezu z roku 1496, který byl i prevzat do zemského zrízení. O tom, zda tato zásada platila i dríve, dúkazy nemáme.

prípade, že strana porušila rozhodcí smlouvu anebo která neplnila rozhodcí nález, mohl její odpúrce podat žalobu o zaplacení pokuty stanovené ve smlouve o plnení nálezu, pop- rípade o plnení žalobního nároku, záležela-li sankce ve ztráte sporu. V prípade, že rozhodcí nález strana neplnila, mohl ho soud zrušit.

Proti rozhodcímu nálezu nebylo možné podat opravný prostredek. Bylo však možné, aby strana žalovala rozhodce, že vynesli napríklad „výpovéd - jináce, než jest poddanie a privolenie k tomu bylo".

Obsah nálezu a jeho neplnení dokazovala strana „úmluvcím listem" nebo svedectvím rozhodce. V prípade, že strana byla žalovaná o vec pred tím vyrízené rozhodcím nálezem, mohla uplatnit námitku rei transactae. V prípade neplnení nálezu mohla strana žalovat odpúrce napríklad o zaplacení základu a o plnení nálezu. Exekuce rozhodcího nálezu byla možná jen na základe nálezu príslušného soudu.

Ve stredoveké rímsko-nemecké ríši se rozlišovala rozhodnutí „consilio vel iudicio" a „mit Minne oder mit Rechte". Toto se zejména v 15. a 16. století preneslo i do Cech, takže se obcas projevovaly snahy vyrizovat spory ne „súdem", nýbrž „prostredkem spravedlivým", tedy smírem. Proto cteme v púhonných deskách, napríklad že soud „rozkázal, aby se strany o to prátelsky smluvily", nebo že soudci komorního soudu „tu véc mezi nimi jsú smluvili a zrovnali". Prípadne múžeme nalézt zápis následujícího znení: „o to jsú páni vydali, ti aby je preslyšeli a to aby mezi nimi konec ucinili" a „pakli by - konec nemohli uciniti - tehdy mají to zase na pány vznésti a páni je naucie any je o to rozdélili". I Všehrd píše, že na poradách obcas vznikaly pochybnosti a že páni „nékdy také stran k smlúvé prátelsky podávajú". Soud mohl si usnadnit práci zejména v tech prípadech, kde judikatura nebyla jasná anebo kde už nevyhovovala zmeneným pomerùm. Tato praxe skrývala v sobe samozrejme urcité nebezpecí nátlaku, který mohl smerovat k tomu, aby strana dala souhlas k ústupkúm a k „prátelské smlúvé" i tam, kde to nebylo odùvodneno. Toto nebezpecí bylo komplikováno tím, že až do roku 1437 zasedali na vetším zemském soudu jen príslušníci panského stavu, trebas byl tento soud príslušný též pro jiné stavy, zejména pro stav rytírský. Stížnosti na tuto praxi musely být koncem 15. století pomerne casté címž se vysvetluje nález z let 1489 - 1493, že každý, kdo by „o soudci zemském - mluvil, že jest jej smlúval bez jeho vùle a védomí" má být trestán, když „ten soudce to poví na svú prísahu, že jest to ucinil s jeho volí". V první redakci své knihy Všehrd na to poukazuje, že dríve koncil každý spor nálezem soudu, že však „nynie nálezu nechajíce, strany smlúvají, kdež strany, kdyby byly chtély smlúvami rovnány a ne súdem býti, toho jsú mohly bez pohonu, škod, nákladov - k súdu nejezdiece, dovésti". Na jiném míste ovšem cteme, že se to stávalo jen „nékdy - ale zrídka". Na rozhraní 15. a 16. století to bylo zrejme za prípustné jen v tom prípade, šlo-li o spory o cest. Toto stanovisko zvítezilo roku 1499 na snemu, který se usnesl, že soudci „žádného, ktož se pred soudem zemským soudí, na prátely podávati nemají, lec by se cti dotýkalo: to méjte páni JMti z plného soudu moc". Vladislavské zemské zrízení prevzalo toto usnesení s tou zmenou, že ve sporech o cest byl zemský soud dokonce povinen „každého - na prátely podávati, vyslyšíce pri aneboli po pùhonu vyroruméjíce, že se cti dotýce". Avšak krátce potom byl tento predpis podstatne modifikován. V latinském prekladu Vladislavského zemského zrízení a v ceských doplncích k jeho textu totiž cteme, že kdyby na soude „král JMst sedéti rácil, že JMst to sám z své vùle bude moci uciniti a na prátely podati o každú véc". V takto modifikované forme prešlo toto ustanovení do zrízení z let 1530 - 1564. V praxi komorního soudu se stávalo ješte v 16. století, že král jmenoval „komisare", „chtíc radéji, aby ty pùhony - prátelsky smlúveny býti mohly, nežli soudem zemským o to konec brali". „Pakli byste jich srovnati nemohli, pokudž by na vás prestati nechtëli, mocnú výpoved mezi nimi jakožto komisari naší ucinili".¹⁰

Tato praxe pokracovala i po vydám obnoveného zrízení zemského. I to stojí na stanovisku, že panovník má právo vést strany „kprátelskému porovnání".

Další právni úprava rozhodcího rízení se vyvíjela v závislosti na kodifikacích civilního procesu. Vznik základú moderního civilního rízení múžeme položit do období osvíceného absolutismu, zejména za panování Josefa II. Tehdy také definitivne došlo k oddelení trestního a civilního rízení, které také našla svoji právní úpravu v samostatných kodexech. První civilní soudní rád pro všechny „rakouské" zeme byl vydán 1. kvetna 1781, nahradil tak zásady procesního práva upravené obnoveném zrízením zemským z roku 1627 a k nemu vydaných Deklaratórií (1640) a Pragmatik (1753). V letech 1782 - 1784 potom vyšly jurisdikcní normy.¹¹

1.2 Rozhodcí rízení od druhé POLOVINY 19. STOLETÍ

.2.1 Právni úprava rozhodcího rízení podle rakouského soudniho radu

Pro habsburskou monarchii bylo typickým jevem velmi tesná spjatost vývoje státu a práva druhé poloviny 19. století s vývojem za pozdního feudalismu. To melo také za následek, že zmínený josefínský civilní soudní rád prežil svou dobu a byl dlouho uplatnován v ére liberálního kapitalismu. I když od poloviny 19. století se stále více ukazovala nutnost soudní rád reformovat, k zásadním zmenám nedošlo. Pokusú o vydání nového procesního práva zde však bylo nekolik. První návrh z roku 1867 vycházel z práce tzv. Hannoverské komise svolané bývalým nemeckým spolkem k vypracování soudního rádu pro státy tohoto seskupení. Za základ komise vzala soudní rád pro Hannoversko z roku 1850. V roce 1870 byl dokonce prijat poslaneckou snemovnou, dál však o nem jednání nepokracovalo. Stal se ovšem podkladem pro vypracování druhého návrhu, jenž sice mel být rovnež predmetem jednání parla mentu, ale k tomu také nedošlo. Roku 1876 predložil ministr spravedlnosti prof. Glaser tretí návrh poslanecké snemovne. Avšak ani tato osnova nemela štastný konec. Stejný osud stihl i ctvrtý návrh vypracovaný z iniciativy ministra Pražáka.¹²

Rozvoj obchodních stykú se v rakouském procesním zákonodárství odrážel jen v nekolika doplncích jimiž došlo k zavádení rúzných zvláštních a mimorádných rízení. Jak známo, pro rakouský kapitál, který prekonával vývojové stadium volné souteže, byly pritažlivé zejména vzory nových francouzských a nemeckých procesních predpisú. V sousední Nemecké ríši došlo k úprave procesního práva roku 1877 a ta se stala prímým vzorem pro rakouskou úpravu z roku 1895 (autor dr. Frant. Klein). Tehdy konecne byla vydána již zmínená tzv. jurisdikcní norma s uvozovacím zákonem (zák. c. 110/1895 r. z. a c. 111/1895 r. z.), nový civilní soudní rad s uvozovacím zákonem (zák. c. 112/1895 r. z. a c. 113/1895 r. z.) a nový exekucní rád s uvozovacím zákonem (zák. c. 78/1896 r. z. a c. 79/1896 r. z.). Vše chny tyto zákony nabyly úcinnosti 1. ledna 1898.

Civilní soudní rád z roku 1895 (zákon c. 113 r. z.) upravoval rozhodcí rízení v § 577 a násl. Podmínkou rozhodcího rízení byl platný projev soukromé vùle, podle nehož mela být j istá sporná vec rozhodnuta soukromými osobami. Vedle záveti, jiných tehdy uznávaných opatrení a stanov, musela být tato vùle vyjádrena ve smlouve stran (compromissum), pricemž bylo zapotrebí aby se tato smlouva vztahovala na urcitý spor z jistého právního a mezi stranami již existujícího vztahu. Pritom se mohlo jednat o spor bud již propuknuvší nebo v budoucnu hrozící, o nemž jinak byly oprávneny rozhodovat rádné soudy. Smlouva musela být uzavrena stranami tohoto sporu nebo právního vztahu, resp. jejich zákonnými zástupci (v tom prípade ovšem bylo zapotrebí schválení porucenského úradu). Další podmínkou bylo, aby strany o predmetu sporu byly oprávneny uzavrít smír. Zákon rovnež predepisoval písemnou formu této smlouvy.

Tato rozhodcí smlouva mela za následek povinnost pro strany, aby spor daly vyrídit rozhodcùm (podle tehdejší terminologie rozhodcím). Pro takový spor byly rádné soudy nepríslušné. Ovšem obrana nepríslušnosti (exc. de exspectando arbitrio) mela být uplatnena vcas a nebylo lze k ní prihlížet z moci úrední.

V dalších ustanoveních obcanského soudního rádu byl upraven mechanismus jmenování rozhodcù a vlastního rozhodcího rízení.

Rozhodce mohl být jmenován již v rozhodcí smlouve samé. Nebylo-li tomu tak, mohlo být v této smlouve alespon obsaženo ustanovení o poctu a zpùsobu jmenování rozhodcù. Zákon tedy umožnoval nekolik zpùsobù ustanovování rozhodcù. Bud k tomu byly povolány obe strany tak, že každá z nich volila si svého rozhodce. Smlouvou však mohlo být svereno jmenování rozhodce jen jedné ze smluvních stran. Vedle toho mohlo být ustanoveno, že obe strany zrizují rozhodce spolecne. Poslední možnost byla, že jmenování rozhodce bylo svereno tretí osobe.

Nebylo-li však ve smlouve o ustavování rozhodcù nic stanoveno platilo, že každá ze stran jmenuje jednoho rozhodce a tito si volili predsedu. V prípade, že se strany nemohly na jmenování rozhodce dohodnout, ucinil tak soud na návrh stran. Príslušný k tomu byl ten soud, jenž by jinak k rozhodování sporu byl príslušný.

Rakouský procesní rád presne nespecifikoval osobu rozhodce. Z toho se usuzovalo, že „stacízde všeobecná zpúsobilost usuzovací a rozhodovací". Nebyly tedy vylouceny ani osoby nezletilé. Vzhledem k tomu, že rozhodcí výrok musel být podepsán, neprímo tím bylo stanoveno, že rozhodce musí umet psát. Zákon (§ 578) výslovne z možnosti být rozhodcem vylucoval pouze soudní úredníky, pokud byly v aktivní služne.

Zákon rovnež nestanovil pocet rozhodcù. Mohl být tedy rozhodce jeden, dva a více. Byli-li rozhodci dva, bylo zapotrebí jejich jednomyslnosti. Bylo-li jich více, k platnému usnesení bylo treba absolutní vetšiny hlasù, pokud samozrejme v rozhodcí smlouve nebylo stanoveno jinak.

Zpúsob jednám rozhodcí komise mohl být specifikován bud v rozhodcí smlouve nebo mohl být dodatecne ujednán písemnou úmluvou stran. Nestalo-li se tak, ustanovili si rozhodci podle svého vlastního uvážení postup rízení sami. Ovšem vázáni zákonem byli potud, že

- museli pred vydáním výroku vyslechnout strany,
- museli zjistit skutkový stav prípadu o nemž rozhodovali,
- rozhodcí výrok musel být vydán písemne.

Za úcelem zjištování skutkového stavu mohli rozhodci vyslýchat strany, svedky i znalce, ovšem jen neprísežne a dobrovolne. Nemeli tedy žádnou donucovací pravomoc.

Po projednání veci rozhodci vynášeli rozhodcí výrok, jenž ovšem nesmel odporovat hmotneprávním predpisù, jež byly ius cogens, a také nesmel odsuzovat jednu stranu k cinu z právního hlediska neprípustnému nebo nedovolenému. Proto muselo být vysloveno z jakého právního dùvodu se plnení ukládalo. Rozhodcí výrok mohl obsahovat i rozhodnutí závislé na vykonání prísahy jednou stranou o presne vyznacených skutkových okolnostech, pricemž následky spojené s vykonáním nebo nevykonáním prísahy musely být presne stanovený.

Strany se mohly domáhat i neúcinnosti rozhodcího výroku u soudu, a to z následujících dùvodù:

- nedostatku zákonného podkladu pro zahájení rozhodcího rízení,
- porušení formálních zákonem nebo smlouvou stanovených náležitostí,
- vad rozhodcího výroku

1. prekrocili-li rozhodci hranice své pùsobnosti,
2. odporoval-li výrok nezmenitelným právním predpisùm,
3. odsuzoval-li rozhodcí výrok jednu stranu k necemu co bylo podle zákona neprípustné nebo nedovolené.

- pokud zde byly dùvody pro než zákon povoloval žalobu pro obnovu rízení.

Právní teorie i praxe však poukazovaly na celou radu problémù v oblasti rozhodcího rízení. Demonstrativne si to ukážeme na rozhodcím rízení v oblasti pojištovnictví. Nekteré tehdejší problémy se mohou jevit jako aktuální i dnes.

V zákone o pojistné smlouve z roku 1934 bylo ve 2. odstavci § 11 uvedeno, že „lze ujednati, že výše plnéní, k némuž jest pojistitel zavázán, má stanoviti rozhodcísoud". Tohoto ujednání se však pojištená osoba nemohla dovolat, pokud sama odpírala plnit. Z toho tedy vyplývalo, že právní predpis vycházel z predpokladu, že veškeré právní otázky nemùže roz- hodovat rozhodcí soud, ovšem na druhé strane tento je zpùsobity jednat o výši plnení, tedy o ocenení vzniklé škody, která má být pojištené osobe nahrazena. V tomto prípadu zákon dával možnost obrátit se na rozhodcí soud. Vycházelo se z toho, že práve tyto otázky mnohem lépe vyreší odborníci než profesionální právníci. Proto bylo v pojistných smlouvách obvyklé smluvní ustanovení, že výše škody zjistí „znalci", jež si obe strany urcí. Uvedené ustanovení však vyvolalo celou radu problémù a nejasností na než musela reagovat jak judikatura i právní teorie.

Predevším šlo o právni postavení rozhodcù a o právni povahu a sílu jejich výroku. V tomto smeru múžeme naleznout rozpory zvlášte pred prijetím definitívni právni úpravy pojištovací smlouvy z roku 1934, jak v judikature, tak v odborných pojednáních z této doby. Napríklad právní teorie mnohdy upozornovala na analogická ustanovení ríšskonemeckého zákona o pojistné smlouve, kde se rovnež hovorilo o „znalcích" (Sachverständige), pricemž se vycházelo predevším z ustanovení objevujících se v pojistných podmínkách, které upravovaly tzv. odhadní rízení (Abschätzungsvefehren). Zde bylo stanoveno, že mela být dána možnost ujednání, že tito znalci urcí výši škody pricemž toto urcení nemá být pro soudce závazné pouze tehdy, „jestliže se zrejmé od skutecného stavu veci podstatné odchylují" (viz § 64 ríšskonemeckého zákona o pojistné smlouve). Z toho tedy vyplývala možnost soudního prez- koumání rozhodcího výroku, címž by se postavení rozhodcího orgánu mnohdy snižovalo na postavení znalcù bez rozhodovacího práva. Zároven by se predpokládala velmi podrobná právní úprava reagující až kasuisticky na nejrúznejší prípady, které se v právní praxi mohly objevit. Z toho dùvodu, jak ve všech návrzích, tak v definitivním znení zákona o pojistné smlouve se celkem jednoznacne dávala možnost rozhodnout rozhodcímu soudu pouze o výši plnení. V tomto smeru tedy ustanovení našeho zákona o pojistné smlouve a obchodního zákoníku ríšskonemeckého se podstatne odlišovalo.¹³

Pres tuto celkem jednoznacnou dikci zákona se však v právní praxi objevovala rada dalších problémù. Proto již v roce 1917 pri vydání prvního zákona o pojistné smlouve byl nucen Nejvyšší soud ve Vídni reagovat radou svých rozhodnutí na problémy objevujících se v právní praxi. Predevším zde byl zajímavý vztah tohoto ustanovení zákona o pojistné smlouve k § 577 obcanského soudního rádu z roku 1895, který upravoval rozhodcí rízení. Stanovisko Nejvyššího soudu ve Vídni ovšem jednoznacne uvádí, že rozhodcí soud není rozhodcím soudem ve smyslu ustanovení obcanského soudního rádu (viz již zmínený § 577), protože není jeho úkolem, aby rozhodoval „o právních rozeprích", nýbrž se jedná pouze o sbor znalcù s rozhodcí pravomocí. Proto tento sbor je povolán jen k tomu, by zjistil okolnosti rozhodné pro výši plnení pojištovny. Pro obsazení a rízení tohoto sboru mohou platit predpisy obcanského soudního rádu jen potud, pokud se dá predmet výroku omezit na znalecký posudek. Z toho dùvodu nešlo ani použít ustanovení § 588¹⁴ a § 595¹⁵, cís. 8 obcanského soudního rádu.16 Naše judikatura se však s tímto stanoviskem zcela neztotožnila.

Dále šlo o presné vymezení, kdy se skutecne jedná pouze o prípad urcení „výše plnení". V tomto smeru bylo napríklad jednoznacne stanoveno, že pri otázce trvalé invalidity v dùsledku úrazu jde o urcení dùvodu nároku, nikoli tedy o výši plnení z pojistné smlouvy. Z toho dùvodu tato otázka musela být rešena soudem.17 V prípade urcení škody zase bylo rozhodnuto, že „rozhodcí soud nemá podle § 11, odst. 2 poj. r. rozhodovati primo o výši plnení, jímž jest pojištovna povinná, nýbrž o okolnostech tuto výši podminujících a podléhajících urcení o odhadu znalcù. K tomu patrí pri pojišténí proti škode zjišténí ceny veškerých v dobé nastalé škody tu jsoucích a pojišténí podléhajících, jakož i po škodé zbylých stejných predmétù".¹⁶

Použití ustanovení o rozhodcím soudu bylo také možné jen v prípade, že jak pojištovna, tak pojištená osoba neodmítala plnení.¹⁷

Sporné mnohdy také bylo, kdo mohl být clenem rozhodcího soudu. Tak predevším se melo jednat o odborníky, kterí byli schopni s mnohem vetšími zkušenostmi než soudce rozhodnout o predmetu sporu. V tomto smeru tedy, jak jsme již výše uvedli, zde byla celkem neomezenost, záleželo pouze na vuli stran. Zajímavá situace byla u vzájemných pojištoven, kde každá pojištená osoba byla jejich clenem. Ani tato okolnost nezpúsobovala prekážku úcastnit se rešení sporu pojištovny proti jinému clenu.¹⁸

Sporné byly i další veci. Pojistné podmínky vetšinou stanovily, že pojištená osoba pozbývá nárok na náhradu škody. Tohoto ustanovení se však pojištovna nemohla dovolávat, zdráhala-li se pojištená osoba jmenovat svého rozhodce do rozhodcího soudu, který mel podle pojistných podmínek rozhodovat o výši náhrady nebo odpírala-li vúbec, aby výše škody byla stanovena rozhodcím soudem. V techto prípadech se musela pojištovna pouze obrátit na soud, aby místo odpírající pojištené osoby jmenoval rozhodce do rozhodcího soudu.¹⁹

Zároven bylo presne urceno, kdy pojištená osoba ztrácí právo na žalobu u rozhodcího soudu. Tak tomu napríklad bylo, když pojištená osoba po likvidaci škody provedené úredníkem pojištovny podepsala protokol se záverecným osvedcením, v nemž se vzdala námitek proti výši zjištené škody, a kvitanci na príslušnou cástku. V prípade, že pojištená osoba pri podpisu ucinila jakékoli ústní prohlášení, které bylo v rozporu s obsahem podepsaných listin, nemelo toto prohlášení žádnou právní relevanci, protože, jak prohlásil Nejvyšší soud v roce 1926, „tímto prohlášením byla definitivné stanovena výše odškodného a pojistník nemúže již žádati o svolání rozhodcího soudu. "²⁰

Z formálního hlediska stacilo, aby úmluva o rozhodcím soudu byla pojata do pojistných podmínek, nebylo proto nutné, aby byla ucinena oddelene v písemné forme.²¹

V prípade, že pojištená osoba uplatnila žalobou u rádného soudu svúj nárok ohledne výše náhrady, když bylo v pojistných podmínkách ujednáno, že o sporné výši má rozhodovat rozhodcí soud, jednalo se o nepríslušnost rádného soudu. Z toho dúvodu námitka nepríslušnosti musela být uplatnena žalovanou stranou nejpozdeji pri prvním stání, protože z moci úrední nebo v prípade pozdeji vznesené námitky nebylo možné se tímto zabývat.

Když strana neuplatnila námitku neposlušnosti, melo se za to, že obe strany mlcky od rozhodcí smlouvy upustily.²²

Zákon o pojistné smlouve, ani obcanský soudní rád v podstate nestanovil postup, který je pro rozhodce závazný pri zjištování výše škody. Proto rozhodci byli oprávneni si ke zjištení skutkové podstaty pro své rozhodnutí zvolit zpúsob, který uznali za nejvhodnejší. Pojištená osoba proto nemohla napadnout rozhodcí výrok z dúvodu, že rozhodcí soud prekrocil meze své púsobnosti tím, že nepoužil pro zjištení výše škody zpúsob, který pojištená osoba navrhovala. Obcanský soudní rád pouze stanovil (§ 595 c. 2), že strana musí být v rozhodcím rízení slyšena. Tato povinnost byla splnena, jestliže ji byla dána možnost, aby udala a doložila cenu veci, o nichž mel rozhodcí soud rozhodnout.²³

Jak již bylo výše uvedeno, vlastní prúbeh rozhodcího rízení byl formální. Rozhodcové meli ovšem povinnost se nejprve seznámit se skutkovým stavem veci a mohli i vyslechnout svedky i znalce, pokud se k nim dobrovolne dostavili. Zásada dobrovolnosti tu byla zdúraznena i tím, že se nepriznávalo právo nechat je predvést. Pokud bylo potreba provést nejaké další dúkazy, museli se obrátit na soud, který je zajistil.

Náklady rozhodcího rízení, které mohly být samozrejme v nekterých prípadech znacné, nesla podle § 58 odst. 1 zákona c. 501/1917 r. z. (resp. podle stejného paragrafu zákona c. 145/1934 Sb.) pojištovna. Mohlo být pouze ujednáno, že pojištený bude hradit náklady rozhodce, kterého si ustanovil (nikoli tedy již náklady vrchního rozhodce nebo rozhodce jmenovaného soudem). Rovnež toto ustanovení melo chránit zájmy pojištených, kterí si zaplacením svého zástupce zajištovali jeho nezávislost, ale zároven jim vznikaly neúmerné výdaje.

Vázanost rozhodce svým výrokem nastala již okamžikem jejich podpisem prvopisu rozhodcího výroku a vyhotovením pro obe strany. V prípade, že by svúj nesouhlas rozhodce projevil pozdeji, nemelo to již na úcinky rozhodcího výroku vliv.²⁴ Pro obe strany se stal výrok rozhodcího soudu závazným vždy v podstate ve stejném okamžiku, a to i v situaci, kdy pojištovna napríklad odpírala plnení z dúvodu podvodných údajú pri provádení rozhodcího rízení. Stejne tak pojištená osoba se nemohla dovolávat žalobou u rádného soudu dalšího odškodnení, které by prevyšovalo cástku zjištenou rozhodcím výrokem, pokud rozhodcí výrok byl právoplatný.²⁵

Rozhodcí výrok mel úcinek právoplatného rozsudku. Bylo však možné proti veci právoplatne rozsouzené rozhodcím soudem namítat, že rozhodcí výrok je neúcinný (podle tehdejší terminologie bezúcinný). Nebylo tedy treba, aby otázka neúcinnosti rozhodcího výroku byla rešena ve zvláštním sporu, nýbrž mohlo být o ní, ovšem prednostne, rozhodnuto ve sporu o plnení zahájeném pojištenou osobou proti pojištovne. Nesprávnost rozhodcího výroku nebo neúplnost zjištovacího rízení nezpúsobovala výrok neúcinný. Stejne tak nesprávný postup rozhodcího soudu byl dùvodem neúcinnosti jen potud, pokud se prícil smlouve o rozhodcím rízení.²⁶

Rozhodcí soud vzhledem k tomu, že byl zrízen jen k úcelúm zjištení výše škody, nemel právo ukládat stranám jakékoliv plnení.²⁷

Proti rozhodnutí rozhodcího soudu bylo pochopitelne možno vznést odpor. Pricemž rozhodující zde byla tzv. neúcinnost, jejíž podmínky byly upraveny v § 595 obcanského soudního rádu.²⁸ Jak upozornovalo rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Vídni z roku 1931, nebylo možné aplikovat ustanovení tohoto paragrafu pod císlem 8.²⁹

Dúležitá byla pochopitelne otázka vykonatelnosti rozhodcího výroku, nebot na ní závisel význam celého rozhodcího rízení. Podle josefínského soudního rádu mohly strany zmocnit rozhodcí soud rovnež k provedení exekuce. Nový exekucní rád z roku 1896 však jednoznacne prikazoval povolení a výkon exekuce na základe rozhodcího výroku výlucne jen do príslušností rádných soudù. Podle § 1, c. 16 exekucního rakouského rádu a podle § 1, cís. 7 lit. e) exekucního uherského zákona ve znení cl. V. cís. 1 zákona ze dne 19. ledna 1928, c. 23 Sb. z. byly exekucními tituly jednak právoplatná rozhodnutí rozhodcích soudu, jednak smíry uzavrené pred temito soudy. Obojí musely vykazovat všechny náležitosti predepsané pro ostatní exekucní tituly. Pro exekucní tituly vzniklé na základe rozhodcího rízení o výši plnení z pojistné smlouvy pritom nebyly predepsány žádné zvláštní náležitosti, žádné speciální ustanovení o exekuci techto exekucních titulech neobsahoval ani exekucní rád, ani zákon o pojistné smlouve. Postupovalo se stejne jako v kterémkoli jiném exekucním rízení.

Na rozhodcím rízení v oblasti pojištovnictví jsme si tedy ukázaly nejen specifika toho druhu rozhodcího rízení, ale problémy, které se tehdy objevovaly a týkaly se obecne všech druhú rozhodcích rízení.

Na Slovensku a na Podkarpatské Rusi platila pro rozhodcí rízení obdobná právní pravidla s minimálními odlišnostmi.³⁰

1.2.2 Rízení pred burzovními rozhodcími soudy

Pokud šlo o burzovní obchody zákon c. 67/1875 r.z. umožnoval vytvorit burzovní rozhodcí soudy. Tyto soudy byly zrízeny stanovami jednotlivých burz a byly príslušny:

a) pro spory vznikající z burzovních obchodú, obligatorne, pokud samozrejme strany písemným ujednání tyto soudy nevyloucily,

b) pro spory z obchodù se zbožím uzavrených mimo burzu tehdy:

- byla-li každá ze sporných stran orgánem verejné správy, obchodní spolecností, výrobním nebo hospodárským spolecenstvem, clenem nebo navštevovatelem burzy nebo osobou, jež se zabývá prvotní výrobou, zpracováním výrobkú nebo výmenou takových movitých vecí, jež byly predmetem dotceného ob­chodu,
- bylo-li predmetem obchodu, z nehož spor vznikl, zboží, s nímž na dotcené burze Ize obchodovat,
- podrobily-li se bud obe strany písemnou smlouvou výroku burzovního rozhodcího soudu, nebo šlo-li o protokolované obchodníky, cleny nebo návštevníky burzy, a tito prijali bez námitek záverecný list, v nemž byla obsažena doložka, že spory z toho kterého obchodu mají být rozhodnuty burzovním rozhodcím soudem.

Toto podrobení burzovnímu rozhodcímu soudu bylo však neúcinné šlo-li o zemedelce a byl-li sporný obchod v patrném nepomeru k polnímu hospodárství touto stranou provozovanému.

Složení rozhodcího soudu bylo upraveno stanovami, pritom ovšem muselo být postaráno o to, aby strany, jež nebyly cleny ani navštevovateli burzy, mohly si zvolit rozhodce, jež burze nenáležely. Dále musel být clenem rozhodcího soudu (ovšem jen s hlasem poradním) tajemník, jenž byl právníkem zpúsobilým k vykonávání soudcovského úradu a byl potvrzen ministerstvem financí v dohode s ministerstvem spravedlnosti. Samotné rízení pred tímto rozhodcím soudem bylo rovnež upraveno stanovami. Ovšem i zde zákon stanovil urcité formality, jejichž nedodržení bylo pod hrozbou zmatecnosti rozhodnutí rozhodcího soudu. Byly to podmínky verejnosti jednání, podmínky procesní zpùsobilosti stran a rovném slyšení stran. Dále zákon predepisoval ustanovení, jež ve stanovách musela být obligatorne uvedena.

Pomer burzovních rozhodcích soudù k rádným soudùm byl vymezen mimo jiné tak, že prohlásil-li právoplatne rozhodcí soud svou nepríslušnost nebo odmítl žalobu z dùvodù uvedených v zákone, byl tímto výrokem rádný soud vázán, takže projednání predmetné veci nemohl odeprít. Dále nález rozhodcího burzovního soudu podléhal v jistém smeru prezkoumání soudù rádných. Procesní prostredky k tomu poskytnuté byly jednak zmatecní stížnost, jednak žaloba o neúcinnosti rozhodcího nálezu. Príslušným byl v obou prípadech sborový soud I. instance, a sice obchodní soud (senát) toho místa, v jehož obvodu mel burzovní rozhodcí soud svoje sídlo.

1.2.3 Rozhodcí komise pro závody se závodními výbory

Podle zákona c. 330/1921 Sb. ze dne 12. srpna 1921 byly zrízeny závodní výbory pro každý samostatný výdelecne cinný závod, v nemž bylo trvale zamestnáno minimálne 30 zamestnancù. Tento závodní výbor, jenž byl volen na dobu jednoho roku, mel nejméne 3 a nejvíce 20 clenú podle poctu zamestnancú. Jeho úcelem bylo hájit hospodárské, sociálni a kulturní zájmy zamestnancù závodu. Krome uvedeného závodního výboru byla zrizována tzv. rozhodcí komise, a to zpravidla pro každý obvod okresní politické správy. Komise byla šesticlenná. Predsedou byl soudce z povolání znalý vecí živnostenských, jmenovaný predsedou príslušného sborového soudu. Ten také jmenoval námestka nebo námestky, jimiž mohli být v místech, kde nebyl zrízen soud, i verejní úredníci znalí práva.³¹

Další cleny rozhodcí komise jmenoval predseda politického úradu první instance a to jednoho prísedícího jako odborného znalce z verejných úredníkú púsobících sociálne- politicky nebo národohospodársky, a po dvou zástupcích zamestnavatelú a zamestnancù (a jejich náhradníky); pritom si musel vyžádat návrhy príslušných odborových organizací. Funkcní období clenú komise bylo ctyrleté.

Složení senátu bylo vyhrazeno predsedovi. K lícení povolával vždy ty cleny rozhodcí komise nebo jejich náhradníky, kterí byli stejného nebo príbuzného povolání, ci ze stejné skupiny (delnické nebo zrízenecké), o jejíž vec šlo. Podle potreby mohl predseda vytvorit i více senátú a pridelit jim veci odpovídající jejich odbornému složení. Rozhodcí komise byla schopná se usnášet, bylo-li v tom kterém senátu prítomno dohromady šest osob ze clenú nebo jejich náhradníkú, ale vždy tak, aby byli clenové z rad zamestnavatelú a zamestnancú zastoupeni stejným poctem.

Úkol rozhodcí komise byl v podstate dvojí - jednak verejnoprávní, jednak soukromoprávní.

Z oblasti verejnoprávního charakteru cinnosti múžeme upozornit na následující:

- Vyrizování stížností pojících se ke clenství závodního výboru. Sem patrila stížnost do zpúsobu provedení volby a do jejího výsledku, rozhodování o rozpuštení celého závodního výboru pro jeho hrubé porušení povinností nebo o zbavení jed - notlivého clena clenství v závodním výboru, jenž neplnil své povinnost i nebo je hrube porušoval, prípadne jako delegát závodního výboru ve správní rade nebo valné hromade porušil povinnost mlcenlivosti o tom, co mu bylo ve vykonávání této cinnosti výslovne oznaceno za dúverné. Konecne musí dát rozhodcí komisi souhlas k propuštení clena závodního výboru z podniku správou závodu.
- Vyrizování všech sporú vznikajících z dúvodu zrízení a cinnosti závodního výboru nebo úhrady nákladú závodního výboru.
- Spory o rozsah práv a povinností clenú závodního výboru.

Z oblasti soukromoprávního charakteru cinnosti múžeme upozornit na následující:

- Propuštení delníka nebo zrízence, který byl alespon tri roky nepretržite v podniku zamestnán.
- Nárok na mzdu nebo plat jednotlivého clena závodního výboru za dobu, po kterou musel být výjimecne nebo nevyhnutelne cinným v pracovní dobe pro závodní výbor, pokud by mu majitel závodu tuto mzdu odpíral.

Všechny ostatní soukromoprávní problémy vznikající z pracovneprávního pomeru jednotlivých zamestnancú byly z príslušnosti rozhodcích komisí vyjmuty.

Pro rízení pred uvedenou rozhodcí komisí platil, stejne jako v jiných prípadech, obcanský soudní rád. Urcité odlišnosti v jejich jednání však prece jen byly:

- Z jednání byla vyloucena verejnost. Prítomni mohli být jen tri dúverníci z každé strany.
- Ponevadž rozhodcí komise byla šesticlenná, rozhodovala vetšinou hlasú a pri rovnosti hlasú byl rozhodující názor predsedy komise.
- Nedostavili-li se zástupci jedné strany bez omluvy, kterou by predseda uznal za dúvodnou, jednání bylo odroceno a predseda svolal komisi znovu s upozornením, že pri novém jednání rozhodnou o veci clen znalec spolu s predsedou bez ohledu na to, zdali ta nebo ona skupina k jednání se dostavila ci nikoli. Pri novém jednání tedy rozhodovala celá komise jen tehdy, dostavili se k ní zás tupci obou stran. Dostavila-li se jen jedna strana, museli se zástupci dostavivší se strany zdržet hlasování.
- O námitkách proti clenu rozhodcí komise z dúvodú jeho vyloucení nebo predpojatosti rozhodoval predseda komise s konecnou platností. Šlo-li o predsedu rozhodcí komise, rozhodoval predseda príslušného sborového soudu.
- Strany se mohly dát zastupovat pred rozhodcí komisí svými „druhy z povolání nebo cinovníky nebo zrízenci odborových sdružení". Advokáti ani notári strany zastupovat nemeli, pokud nebyli funkcionári príslušných odborových sdružení.
- Rozhodcí komise mela rozhodnout do 7 dnú. Tato lhúta však byla jen porádková. Její nedodržení nemelo právní dúsledky.
- Rozhodnutí se delo formou nálezu, jenž predseda vyhlásil verejne. Musel být podepsán predsedou a dorucen vždy stranám. Rozhodcí komise musela také rozhodnout o tom, melo-li být rozhodnutí verejne vyhlášeno v závode nebo v novinách.
- O náhrade nákladú rozhodovala rozhodcí komise jen pri své volném vedení sporu a na návrh strany, která zvítezila.

Již tehdejší názory právní praxe i právní teorie na charakter techto rozhodcích komisí se znacne rúznily. Již tehdy bylo zcela nejasné jak rozlišit, na základe jakých kritérií, rozhodcí komise od rozhodcích soudú. Uvedené rozhodcí komise byly komise, které rozhodovaly jisté soukromoprávní spory. Postupovaly pri tom, krome uvedených odchylek, podle zásad obcanského soudního rádu. Byly obsazeny cleny, jimž bylo treba priznat v jejich cinnosti právní postavení soudcú. Platilo to zcela nepochybne o predsedovi, jímž byl soudce z povolání, a jenž tím, že se stal predsedou rozhodcí komise, neprestal být soudcem. To platilo i o ostatních clenech rozhodcí komise, kterí mohli být vylouceni nebo mohli být odmítnuti stejne jako soudci v civilním rízení. Rozhodcí komise konecne byla pri svém rozhodování vázána právními predpisy, proto predseda i jeho námestkové museli být osobami znalými práva. To vše dávalo za pravdu tem hlasúm, které tyto rozhodcí komise radily mezi soudy, a to mezi soudy rozhodcí o nichž pojednávala ústavní listina z roku 1920 ve svém § 104.

V literature se však objevoval i jiný názor, podle nehož by šlo o správní úrad. Tento názor se opíral o skutecnost, že prednosta politického úradu první instance mel právo jmenovat prísedící komise a odvolávat je. Konecne i to, že nálezy rozhodcích komisí musely být opatreny politickým úradem doložkou o vykonatelnosti, mely-li být soudne vykonatelné. S temito názory korespondovala i tehdejší praxe Nejvyššího správního soudu. Odborná literatura se však s tímto názorem vždy neztotožnovala.

1.2.4 ROZHODCÍ soudy hornické

Hornické rozhodcí soudy byly v první republice upraveny nejprve zákonem c. 145/1920 Sb., jenž byl nahrazen zákonem c. 170/1924 Sb.

Tyto rozhodcí soudy byly zrízeny v sídlech revírních rad pri hornictví, a to v Praze, Plzni, Trutnove, Moste, Karlových Varech, Ceských Budejovicích, Moravské Ostrave, Brne a Bratislave. V Praze byl zrízen krome toho vrchní hornický soud.

Uvedené rozhodcí soudy byly príslušny:

1) Rozhodovat jako první instance o žalobách zamestnancú v platových a mzdových sporech a o sporech o zrušení služebního nebo pracovního pomeru za následujících podmínek:

- vydala-li závodní rada (rada zrízencú pri revírní rade) ve veci samé rozhodnutí do 15 dnú po podání žádosti,
- nebo ucinila-li závodní rada rozhodnutí vcas, ale závodní správa (majitel dolu) se sice k rozhodcímu soudu neodvolal, ale také nesplnila závazek uložený jí výrokem závodní rady (rady zrízencú),
- šlo-li o zamestnance závodú, ve kterých nebyla závodní rada,
- o stížnostech zamestnancú do propuštení z práce bez výpovedi, k nemuž došlo bez souhlasu závodní rady (rady zrízencú) nebo do uložení disciplinárních trestú,
- o stížnostech závodní rady (rady zrízencú) o propuštení zamestnance z práce z trestu, bez výpovedi, pokud nešlo o prípady propuštení podle § 202 horního zákona (tj. propuštený zamestnanec se dopustil zlocinu, precinu nebo prestupku ze ziskuchtivosti nebo proti verejné mravnosti, prípadne precinu nebo prestupku proti bezpecnosti osoby, cti nebo majetku svého zamestnavatele), stalo-li se bez souhlasu závodní rady (rady zrízencú),
- o žádostech závodní rady o zrušení pracovního nebo služebního pomeru se clenem závodní nebo revírní rady (rada zrízencú) a jeho náhradníkem, vyjma prípady uvedené v § 11 zákona c. 144/1920 Sb. z 25. února 1920 o závodních a revírních radách pri hornictví.

2) Rozhodovat jako odvolací instance o odvoláních zamestnancú nebo závodní správy (majitele dolu) proti výroku závodní rady (rady zrízencú) ve sporech mzdových a platových a o zrušení pracovního nebo služebního pomeru.

Hornické rozhodcí soudy byly složeny z dvou zástupcú podnikatelú, dvou zástupcú zrízencú a dvou zástupcú delníkú. V cele stál predseda. Prísedící navrhovaly príslušné organizace a potvrzoval je ministr verejných prací. Funkcní období prísedících a jej ich náhradníkú trvalo ctyri roky.

Jednotlivé prípady rozhodovaly paritní senáty složené po dvou prísedících z každé zúcastnené skupiny. Jako stálý odborný poradce púsobil zástupce revírního bánského úradu. Ten však nesmel být pri hlasování. Predsedou hornického rozhodcího soudu smel být jen soudce z povolání z obvodu, pro který byl rozhodcí soud zrízen. Byl volen prísedícími a nebyla-li volba jednomyslná, byl jmenován ministrem verejných prací po dohode s ministrem spravedlnosti, jenž v každém prípade volbu potvrzoval.

O odmítnutí a vyloucení predsedy a prísedících platila obdobná zákonná ustanovení jako o odmítnutí a vyloucení soudce v civilním soudním rízení, s tím, že o námitkách proti prísedícímu rozhodoval predseda rozhodcího soudu, o námitkách proti predsedovi rozhodoval predseda vrchního rozhodcího hornického soudu. V obou prípadech s konecnou platností.

Vrchní hornický rozhodcí soud se skládal ze trí soudcú z povolání, z nichž jeden predsedal, a ze dvou prísedících, po jednom z každé zúcastnené skupiny. O námitkách proti soudcúm z povolání rozhodoval predseda, o námitkách proti predsedovi rozhodoval vrchní hornický rozhodcí soud za predsednictví predsedova zástupce.

Pro rízení pred rozhodcími hornickými soudy platily predpisy platné pro obcanské soudní rízení platné v sídle rozhodcího soudu první instance. To znamenalo, že predpisy uherského civilního soudního rádu platily nejenom pro hornický rozhodcí soud v Bratislave, nýbrž i pro vrchní rozhodcí soud v Praze, pokud šlo o odvolání proti rozsudku bratislavského rozhodcího soudu.

Lícení pred rozhodcím soudem bylo verejné. Rozhodovala vetšina hlasú všech clenú soudu. Predseda hlasoval vždy jako poslední. Prísedící, kterí se nedostavili vúbec nebo v ustanovenou hodinu na sezení rozhodcího nebo vrchního rozhodcího soudu a rádne se neomluvili, opustili predcasne jednání nebo zanedbávali své úrední povinnosti jiným zpúsobem, mohl predseda potrestat porádkovým trestem až do 300 Kc a uložit jim náhradu nákladú zpúsobených zanedbáním.

Znamenalo-li nedostavení se prísedících znemožnení jednání soudu, urcil predseda nový rok. Pri nem rozhodoval predseda s temi prísedícími, kterí se dostavili, a u vrchního roz - hodcího soudu rozhodoval predseda se soudci z povolání.

Jak již bylo uvedeno, pro rízení platilo obcanský soudní rád, at již rakouský nebo uherský. Urcité odchylky zde však opet byly:

- Veškerá podání bylo nezbytné ucinit u rozhodcího soudu písemne, a to v prípadech, ve kterých podle tehdy platných predpisù nebylo treba vydat písemný výrok nebo sdelení, nejdéle ve 30 dnech od vzniku napadeného skutku.
- Strany se mohly nechat zastupovat „druhy z povolání nebo zmocnënci príslušných odborových organizací, jejich jednateli nebo zrízenci". Advokáti z povolání byli ze zastoupení vylouceni.
- Rozhodnutí bylo treba hned vyhlásit po tajné porade verejne. Muselo být písemne vyhotoveno, podepsáno predsedou a doruceno stranám do 8 dnú. Rozhodcí soud takto mohl rozhodnout o tom, melo-li být rozhodnutí verejne vyhlášeno na závode nebo v novinách.
- Predseda potè co vyhlásil rozhodnutí, musel poucit strany o odvolacím právu a odvolací lhùte.
- Odvolání bylo prípustné, pokud hodnota sporu prevyšovala 100 Kc, do 15 dnù ode dne dorucení, ale jen z dùvodù, že rozhodnutí odporuje spisùm, spocívá na nesprávném právním posouzení veci nebo že rízení je ztíženo zmatkem nebo vadou, které zavinily nesprávná rozhodnutí ve veci.
- Rozhodcí soud prvé instance, u nehož se odvolání podávalo ve dvou stejnopisech, dorucil jeden stejnopis odvolání odpùrci a oznámil mu, že múže do konecné 15denní lhùty od dorucení odvolání dodat své stanovisko (tzv. odpoved).
- Vrchní rozhodcí soud rozhodoval o odvolání v neverejném zasedání, bez predchozího ústního jednání. Z tohoto pravidla však mohla být ucinena výjimka a verejné zasedání mohlo být narízeno. Pri tomto ústním jednání mohly být strany zastoupeny advokátem.
- U vrchního rozhodcího soudu se spor neprojednával znovu, nýbrž tento soud jen prezkoumával nález rozhodcího soudu v mezích náv^ ucinených v odvolání.
- Proti rozhodnutí vrchního rozhodcího soudu nebylo možné podání dalšího opravného prostredku.
- Svévolné vedení nebo svévolné protahování sporu bylo možné potrestat penežitými pokutami, které pripadaly revírní rade ve prospech všeobecných hornických dobrocinných zarízení.
- Výrok o nákladech sporu byl vynesen jen tehdy, kdy byl spor veden nebo protahován svévolne, a to vždy k návrhu strany.

1.2.5 ROZHODCÍ komise pro pracovní spory z domácké práce

Na základe zákona c. 29/1920 Sb. z 12. prosince 1919, o úprave pracovních a mzdových pomerù domácké práce, mohl ministr sociální péce zrídit pro odvetví, pro než již pùsobila ústrední komise, tzv. obvodní komisi. Tyto obvodní komise byly povolány také k tomu, aby pri sporech o pracovních a mzdových pomerech jejich výrobního odvetví a obvodu pùsobily mezi jednotlivými skupinami zamestnancù a zamestnavatelù, nebo mezi jednotlivým zamestnavatelem a jeho zamestnanci ke smírnému dorozumení, nebo spor rozhodly nálezem.³² Tím ovšem nebyly míneny spory z pracovního pomeru mezi jednotlivým zamestnavatelem a jednotlivým zamestnancem, tedy spory soukromoprávní. Jednalo se o spory z pracovních a mzdových pomerú mezi skupinami zamestnancú a zamestnavatelú, nebo spory mezi jednotlivým zamestnavatelem a jeho zamestnanci (tedy všemi, nikoli jednotlivcem, jenž by žádal napríklad zaplacení mzdy). Takovými spory z pracovního pomeru byly míneny napríklad spory vzniklé mezi temito skupinami o dobe zadání a lhúte odevzdání práce nebo o zpúsobu vypocítávání mzdy a její výše, prípadne o cene objednaného zboží atd. Proto rozhodne nešlo o rízení soudní, i když vládní na rízení c. 628/1920 Sb. uvádelo, že pro veškeré jednání pred obvodními a ústredními komisemi domácké práce platí ustanovení civilního soudního rádu. Dobová odborná literatura tyto komise charakterizovala spíše jako orgány správní, zdúvodnujíc toto stanovisko tím, že každá komise musí své usnesení predložit ke schválení ministerstvu sociální péce.

1.2.6 Rozhodcí soudy bratrských pokladen

Rozhodcí soudy bratrských pokladen vznikly v monarchii na základe zákonú c. 14/1890 r. z. ze 17. ledna 1890, c. 178/1892 r. z. ze 17. zárí 1892. V první republice došlo k jejich nové právní úprave a to nejprve zákonem c. 608/1919 Sb. z 29. ríjna 1919 a definitivne zákonem c. 242/1922 Sb. z 11. cervence 1922 a na neho navazujícím vládním narízením c. 197/1923 Sb.

Podle poslední právní úpravy došlo v obvodu každé revírní bratrské pokladny ke zrízení rozhodcího soudu, jež se skládal ze stálého predsedy a jeho námestkú, které jmenoval ministr verejných prací ze soudcú z povolání v dohode s ministrem spravedlnosti, ze ctyr prísedících (náhradníkú), z nichž po dvou prísedících a ctyrech náhradnících volila valná hromada, a to každá skupina (podnikatelé a clenové) zvlášte (na tri roky).

Tyto rozhodcí soudy byly vecne príslušny k rozhodování všech sporú, které vznikly z pomeru pojištovacích mezi revírní bratrskou pokladnou a jejími pojištenci, dále k rozhodová - ní sporú, vzniklých mezi revírními bratrskými pokladnami z provádení nemocenského pojištení.

Místne príslušný byl vždy ten revírní soud té revírní bratrské pokladny, k níž náležel podnik, v nemž byl dotycný pojištenec zamestnán. Šlo-li o spory mezi revírními bratrskými pokladnami, byl príslušný rozhodcí soud žalované bratrské pokladny.

Vrchní rozhodcí soud bratrských pokladen mel své sídlo v Praze. Rozhodoval v peticlenném sboru a skládal se z predsedy (rovnež soudce z povolání) a ctyr prísedících (po dvou prísedících a dvou náhradnících volila na tri roky valná hromada Ústrední bratrské pokladny oddelene ve skupine clenú a ve skupine zamestnavatelú).

Vrchní rozhodcí soud rozhodoval o stížnostech podaných proti nálezúm rozhodcích soudú, které bylo nutné podat do 30 dnú z dúvodú, pro než bylo prípustné dovolání podle § 503 civilního soudního rádu. Opravné prostredky nebo žaloby proti nálezúm vrchního rozhodcího soudu již nebyly prípustné.

Pro rízení pred rozhodcími soudy bratrských pokladen platily predpisy civilního soudního rízení pred okresními soudy, pokud nebylo v zákone stanoveno jinak.

1.2.7 Další rozhodcí soudy a rozhodcí komise púsobící v období první Ceskoslovenské

REPUBLIKY

Rozhodcích soudù a rozhodcích komisí v období první republiky púsobilo krome jmenovaných ješte mnohem více, zejména v oblasti pojištovnictví. Nekteré prešly ješte z monarchie.

Zejména je treba upozornit na rozhodcí výbory živnostenských spolecenstev, jež vznikly podle živnostenského rádu c. 227/1859 r. z., ve znení pozdejších zmen a doplnkú (úplné znení pod císlem 199/1907 r. z.). Nedostatecná využitelnost živnostenských soudù a vyhrocování konfliktù mezi podnikateli a zamestnanci si brzy vynutily vytvorení dalších soudù a rozhodcích komisí pracovneprávního charakteru. Již v prosinci 1919 byla príslušným zákonem zrízena rozhodcí komise pro úpravu služebního pomeru v kovoprúmyslu, zákonem c. 100/1921 Sb. byly zrízeny rozhodcí soudy mzdové k upravení pracovního a služebního pomeru v živnostech stavebních. Predsedu a jeho námestka jmenovalo ministerstvo sociální péce ze soudcú, za prísedící pak byly povolány osoby, které na jeho vyzvání jmenovaly organizace zamestnancú a zamestnavatelú.

Rozhodcí soudy stavební, jakož i tzv. soudy cenové byly vytvoreny na základe zákona c. 45/1922 Sb. (o stavebním ruchu).

Na základe zákona c. 207/1919 Sb. z 10. dubna 1919 byl zrízen rozhodcí soud delnického úrazového pojištení. Vládním narízením c. 356/1919 Sb. z 19. kvetna 1919 u neho vznikl zvláštní horní senát pro úrazové pojištení hornické a na základe vládního narízení c. 272/1919 Sb. vzniklo zvláštní oddelení pro úrazové zaopatrení železnicních zrízencú.

Již v rakousko-uherské monarchii vznikly na základe zákona c. 33/1888 r. z. rozhodcí soudy nemocenských pokladen. Reorganizovány byly za první republiky zákonem c. 221/1924 Sb. Tyto soudy byly zrízeny u každé nemocenské pojištovny a rozhodovaly ve tríclenných senátech. Vyššími instancemi byly potom pojištovací soudy zrízené v sídlech sborových soudù I. stolice a vrchní pojištovací soud v Praze s púsobností pro celou republiku. Pojištovací soudy i vrchní pojištovací soud púsobily v senátech, jejichž prísedící byli voleni.

Rovnež ješte v monarchii vznikly rozhodcí soudy pro penzijní pojištení zrízencú v soukromých službách a službách verejných zákonem c. 1/1907 r. z. z 16. prosince 1906. Další jejich právní úprava byla vtelena do císarského narízení c. 138/1914 r. z. z 25. cervna 1914 a zákona c. 89/1920 Sb. z 5. února 1920.

Podle vládního narízení z roku 1927 vznikly rozhodcí soudy pro nemocenské pojištení verejných zamestnancú.

1.2.8 POCÁTKY PRÁVNÍ ÚPRAVY MEZINÁRODNÍ ARBITRÁŽE

Do období mezi svetovými válkami se datují také pocátky právni úpravy mezinárodní obchodní arbitráže. Zejména to byl rok 1923 kdy byl v Ženeve (24. zárí 1923) prijat Protokol o doložkách o rozsudím, jehož signatárem se stalo i tehdejší Ceskoslovensko. Ve Sbírce zákonú a narízení byl publikován pod císlem 191 v roce 1931. Smluvní strany se zde zavázaly uznávat platnost úmluvy o rozsudím a rozhodcí doložky mezi stranami podrobenými príslušné pravomoci rúzných smluvních státú, podle které se strany zavázaly pri nekteré obchodní smlouve, jež múže být vyrízena rozhodcím rízením na základe kompromisu, že veškeré, nebo nekteré spory, které by mohly vzejít z této smlouvy, predloží rozhodcímu rízení, i když se rozhodcí rízení bude konat v jiném státe než v tom, jehož pravomoci je podrobena každé ze stran zúcastnených na smlouve.

Pod c. 192 Sb. rovnež v roce 1931 byla publikována Úmluva o vykonatelnosti cizích rozhodcích výrokú, která na Protokol navazovala. Podle této Úmluvy se smluvní strany zavázaly, že rozhodcí výroky vydané podle smlouvy o rozhodcích (rozsudích) nebo rozhodcí doložky podle Protokolu o rozhodcích doložkách budou vykonatelné na jejich území podle exekucních predpisú platných na území príslušného státu.

Úpravu institutú uznání a výkonu rozhodcích nálezú a nekdy i smírú zacaly obsahovat i nekteré mezinárodní dvoustranné smlouvy uzavrené Ceskoslovenskem. Konkrétne šlo o smlouvy s Itálií (c. 127/1926 Sb., další byla z roku 1948 c. 172 Sb.), se Švýcarskem (c. 23/1929 Sb.), se Španelskem (c. 19/1931 Sb.), Portugalskem (c. 23/1031 Sb.) a Reckem (c. 41/1929 Sb.).

1.3 POSTAVENÍ ROZHODCÍHO RÍZENÍ PO ROCE 1948

Rakouský civilní soudní rád byl nahrazen až v roce 1950 novým soudním rádem (zákon c. 142/1950 Sb.), vytvoreným v období tzv. právnické dvouletky, jenž nabyl úcinnosti dnem 1. ledna 1951. Ve své strukture ješte rozhodcí rízení zachoval. Podstatne však omezil možnost uzavrít rozhodcí smlouvu, kterou bylo možné sjednat jen tehdy, jestliže jednou ze stran byla ceskoslovenská právnická osoba.

Jako obligatorní rozhodcí soudy púsobily:

- Rozhodcí soudy podle zákona c. 228/1946 Sb., o rozhodcích soudech pro úpravu nekterých závazkú národních podnikú (ve znení zákona c. 227/1948 Sb.).
- Rozhodcí soudy podle zákona c. 225/1947 Sb., o myslivosti.
- Rozhodcí soudy podle zákona c. 2/1952 Sb., o vynálezech a zlepšovacích námetech.

Pro úplnost je treba se zmínit ješte o jednom typu tzv. obligatorních rozhodcích soudú. Podle § 2 zákona c. 143/1946 Sb., o úprave pracovních pomerú dotcených dúsledky národní revoluce v roce 1945, patrily spory mezi zamestnancem a zamestnavatelem, které vzešly ze zásahú do pracovního pomeru v dùsledkù událostí roku 1945 (zejména o tom, zda pracovní pomer je zrušen a kterým dnem, o nové úprave pracovních podmínek, jakož i o nároku zamestnancovu na náhradu) do výlucné pravomoci rozhodcích soudú, jejichž složení a rízení pred nimi tento zákon blíže stanovil. Príslušné žaloby mohly být podány do trí mesícú ode dne, kdy tyto soudy mely zahájit cinnost. V ceských zemích tyto soudy však cinnost nezahájily. Na Slovensku sice svoji cinnost zahájily, ta však brzy ustala, a tak tyto soudy nebyly obsazovány.

Obcanský soudní rád z roku 1950 neupravoval prímo rízení pred obligatorními rozhodcími soudy, jeho ustanoveními se však rízení pred nimi prece jen v urcitém smeru rídila. Tak ustanovení § 19 a § 20 upravovala zpúsob rešení kompetencních konfliktú mezi obecnými a rozhodcími soudy, § 57 a § 58 upravovaly postup obecných soudú, zjistilo-li se, že vec u neho zahájená patrila do pravomoci obligatorního rozhodcího soudu, § 210 - § 218 upravovaly zpúsob, jak se napadalo také rozhodnutí obligatorního rozhodcího soudu pro porušení zákona, § 428 odst. 2 písm. a), § 646 a § 647 se dotýkaly exekucí na základe rozhodnutí obligatorních rozhodcích soudú. Jinak rízení pred obligatorními rozhodcími soudy (vcetne jejich vecné a místní príslušnosti) upravovaly zvláštní zákony (§ 1 odst. 4 úst. zákona c. 64/1952 Sb., o soudech a prokurature), a to zpravidla ty zákony, jimiž byly tyto soudy zrízeny. Pravdou je, že vetšinou tyto zákony recipovaly, pokud šlo o jednotlivé procesní instituty, príslušná procesní ustanovení predpisú platných pro obecné soudy.

Právní úprava rízení pred rozhodci byla v obcanském soudním rádu z roku 1950 zakotvená v § 648 - 654.

Po roce 1948 došlo k vytvorení jednostranné obchodní orientaci na zeme tzv. socialistického tábora vcele se Sovetským svazem. Prvním krokem k této zahranicné obchodní integraci bylo v roce 1949 vytvorení Rady vzájemné hospodárské pomoci (RVHP). Pro rešení sporú vznikajících z hospodárské spolupráce se zacaly postupne vytváret stálé rozhodcí orgány, jež projednávaly a rozhodovaly spory vznikající v oblasti obchodní spolupráce mezi clenskými státy RVHP. Pri obchodních komorách techto zemí byly zrízeny rozhodcí soudy. V Ceskoslovensku se stal takovým orgánem Rozhodcí soud Ceskoslovenské obchodní komory, jenž byl zrízen v cervnu 1949 ministerstvem zahranicního obchodu na základe zákona c. 119/1948 Sb., o státní organizaci zahranicního obchodu a mezinárodním zasílatelství. Organizace a cinnost rozhodcího soudu byla upravena Rádem a Statutem rozhodcího soudu (c. 128/1949 Ú. l., díl II.) a od roku 1960 Rádem rozhodcího soudu (vyhláška c. 150/1960 Sb.)

V roce 1951 na základe doporucení RVHP došlo k dvoustranným dohodám o všeobecných podmínkách pro dodávky zboží. V roce 1957 potom došlo ke schválení textu jednotných všeobecných podmínek pro dodávky zboží mezi organizacemi zahranicního ob chodu clenských státú RVHP. V techto všeobecných podmínkách byla zakotvena pro spory, které se týkaly dodávek zboží, obligatorní pravomoc rozhodcích soudú zrízených pri obchodních komorách clenských státú RVHP. V roce 1968 došlo k prijetí Všeobecných dodacích podmínek RVHP (viz vyhláška c. 12/1969 Sb.), které potvrdily obligatorní pravomoc rozhodcích soudú s vyloucením pravomoci státních soudú. Státní soudy vykonávaly pouze pomocnou a kontrolní funkci, ale zejména uznávání a výkon rozhodcích nálezú.

V roce 1971 byl prijat Komplexní program dalšího prohlubování a zdokonalování vzájemné spolupráce a rozvoje socialistické hospodárské integrace clenských státú RVHP. Jeho cílem bylo vypracování mnohostranné Úmluvy o rešení obcanskoprávních sporú vznikajících ze vztahú hospodárské a vedeckotechnické spolupráce v rozhodcím rízení jež byla podepsána 26. kvetna 1972 v Moskve (vyhláška c. 115/1974 Sb.). Rozhodcím soudem i pro spory na základe této Úmluvy zústal v tehdejším CSSR nadále Rozhodcí soud Ceskoslovenské obchodní komory v Praze, jejíž název byl vyhláškou c. 69/1978 Sb. zmenen na Ceskoslovenskou obchodní a prúmyslovou komoru. V souvislosti s vydáním Úmluvy byl vypracován a schválen v únoru 1974 clenskými státy RVHP Jednotný (vzorový) rád rozhodcích soudú pri obchodních komorách clenských státú RVHP, na jehož základe došlo k vydání rádú rozhodcích soudú v jednotlivých clenských státech RVHP.

Rád Rozhodcího soudu Ceskoslovenské obchodní a prúmyslové komory byl vyhlášen v príloze k vyhlášce c. 104/1981 Sb. Soucástí Rádu byla pravidla o nákladech rozhodcího rízení (ve znení vyhlášky c. 62/1982 Sb.). V soucasné dobe je v platnosti Rád Rozhodcího soudu Ceské komory, jenž nabyl úcinnosti jako príloha k vyhlášce c. 14/1988 Sb., zmenené a doplnené vyhláškami c. 64/1989 Sb., c. 136/1990 Sb. a c. 391/1992 Sb.

V rámci nových právních úprav obcanského práva hmotného a procesního na pocátku 60. let došlo ke dvema výrazným zmenám v oblasti právní úpravy rozhodcího rízení. Institut roz - hodcího rízení vcetne výkonu rozhodcích nálezú byl upraven samostatne zákonem c. 98/1963 Sb., který nabyl úcinnosti shodne s tehdy novým obcanským zákoníkem, obcanským soudním rádem a zákonem o mezinárodním právu soukromém a procesním dne 1. dubna 1964. Rozhodcí rízení tedy prestalo být soucástí obecného civilneprocesního predpisu. Podstatnejší zmenou bylo, že rozhodcí smlouvy bylo možno nadále uzavrít jen ve spo rech o majetkové nároky z mezinárodního obchodního styku. Byla tak mj. vyjádrena návaznost na tehdy nový zákoník mezinárodního obchodu, který nabyl úcinnosti rovnež dnem 1. dubna 1964.

Tento právní stav v podstate pretrval až do roku 1994, i když nekterými právními úpravami z roku 1992 došlo k jeho urcitému prolomení (zákon c. 214/1992 Sb., zákon c. 229/1992 Sb., zákon CNR c. 301/1992 Sb.). Tento stav se však zacal jevit jako neudržitelný, a to hned z nekolika dúvodú. Zejména bylo treba odstranit stav, který umožnoval úzkou použitelnost rozhodcího rízení jen na spory o majetkové nároky vznikající v mezinárodním obchodním styku.

V prúbehu let po druhé svetové válce se Ceskoslovensko stalo rovnež signatárem nekolika významných mezinárodních smluv.

Na konferenci Organizace spojených národú o mezinárodní obchodní arbitráži byla dne 10. cervna 1958 v New Yorku podepsána Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodcích nálezú. Vláde Ceskoslovenské republiky Úmluvu schválila dne 17. zárí 1958 a Národní shromáždení s ní vyslovilo souhlas 13. prosince 1958. Prezident republiky Úmluvu ratifikoval dne 27. dubna 1959. Pro Ceskoslovenska nabyla Úmluva úcinnosti dnem 10. ríjna 1959 a ve Sbírce zákonú byla publikována pod císlem 74/1959.

Dne 21. dubna 1961 byla v Ženeve jménem CSSR podepsána Evropská úmluva o mezinárodní obchodní arbitráži. V platnost vstoupila 11. února 1964 a ve Sbírce zákonú byla publikována pod c. 176/1964.

Dne 1. brezna 1954 byla v Haagu sjednána Úmluva o civilním rízení, jež pro CSSR vstoupila v platnost 11. srpna 1966.

Dne 18. brezna 1965 byla ve Washingtonu sjednána Úmluva o rešení sporú z investie mezi státy a obcany druhých státú. Ceskoslovensko ji podepsalo 12. kvetna 1991 a v platnost pro Ceskoslovensko vstoupila 8. dubna 1992.

Samostatne je treba sledovat vývoj rozhodcího rízení v oblasti pracovneprávních vztahú. Rúzné rozhodcí komise, které v této oblasti púsobily zejména za první republiky byly, zákonem c. 319/1948 Sb., o zlidovení soudnictví, likvidovány, pokud nebyly zrušeny již v roce 1945. Stejne tak byly zrušeny pracovní soudy. Pravomoc projednávat pracovní spory prešla na okresní soudy.

V roce 1950 došlo k vydání zákona c. 66/1950 Sb., o pra covních a platových pomerech státních zamestnancú, a vládního narízení c. 120/1950 Sb., o právech a povinnostech státních zamestnancú, o rízení ve vecech jejich pracovních pomerú a o rozhodcích komisích, které bylo zmeneno a doplneno vládním narízením c. 12/1961 Sb. Rozhodcí komise byly zrizovány u okresních národních výború, krajských národních výború, u osobních úradú rízených prímo ústredními úrady a u ústredních úradú. Predsedou rozhodcí komise, námestky a polovinu clenú jmenoval a odvolával príslušný odborový orgán a druhou polovinu úrad, u nehož byla rozhodcí komise zrízena. Rízení pred rozhodcími komisemi bylo upraveno vyhláškou c. 13/1961 Sb., kterou se vydávaly smernice o provádení rozhodcího rízení v pracovních sporech státních zamestnancú. Rozhodcí komise rozhodovaly v senátech. O odvolání proti rozhodnutí rozhodcí komise rozhodovala s konecnou platností ústrední rozhodcí komise.

V dúsledku usnesení IV. všeodborového sjezdu došlo k vydání zákona c. 37/1959 Sb., o postavení závodních výború základních organizací ROH, a v návaznosti na to došlo k vydání vyhlášky c. 184/1959 Ú. l., kterou se vydaly smernice pro rozhodování pracovních sporú na závodech. Temito smernicemi byla prenesena pravomoc rozhodovat nekteré spory, které do té doby rozhodovaly pouze soudy, na spolecenskou organizaci. Od roku 1960 zacalo docházet postupne k rozhodování sporú mezi zamestnanci a vedením závodu v rozhodcím rízení prímo na pracovišti. Rozhodcími orgány byly závodní, popr. dílenské výbory ROH. Pravomoc soudu byla dána až v prípade bezvýslednosti rozhodcího rízení a dále ve sporech, které byly ve výlucné pravomoci soudú.

Zákoník práce z roku 1965 sjednotil rozhodcí rízení pro všechny kategorie pracovníkú. Rozhodcí rízení bylo upraveno vyhláškou c. 82/1965 Sb., kterou se provádely nekteré ustanovení zákoníku práce. Pracovní spory projednávaly a rozhodovaly odborové orgány urcené Ústrední radou odború. Rozhodcími orgány byly nadále závodní výbory základních organizací ROH, které mohly v nekterých prípadech poverit projednáváním a rozhodováním pracovních sporú dílenské výbory nebo své pracovneprávní komise. Rozhodcím orgánem mohla být i okresní odborová rada, poprípade její pracovneprávní komise.

Zmena nastala po roce 1970. Novelou zákoníku práce (zákon c. 153/1969 Sb.) a vyhláškou c. 23/1970 Sb., o projednávání pracovních sporú komisemi pro pracovní spory, došlo ke zrízení komisí pro pracovní spory, které byly orgánem voleným kolektivem pracovníkú. Jejich hlavním úkolem bylo spor projednávaný ve fakultativním smírcím rízení urovnat smírem. Pouze v nekolika výslovne stanovených sporech bylo projednávání a rozhodování pracovních sporú komisemi pro pracovní spory obligatorní. Tyto komise na rozdíl od drívejších rozhodcích orgánú nebyly odborovými orgány. Byly zrizovány v organiza- cích, kde bylo alespon 100 pracovníkú. Brzy se však ukázalo, že tato praxe není príliš efektivní. Na základe usnesení VIII. všeodborového sjezdu bylo zákonem c. 20/1975 Sb., kterým se menila a doplnovala nekterá ustanovení zákoníku práce, komise s úcinností od 1. cervence 1975 zrušeny. Novela zákoníku práce nove upravila hlavu devátou ve druhé cásti tak, že pracovní spory zacaly projednávat a rozhodovat rozhodcí komise, které byly orgány základních organizací ROH.

Rozhodcí komise mely rozhodovací pravomoc a byly zrizovány v organizacích ROH, v jednotných zemedelských družstvech a ve výrobních družstvech (v rámci rozhodcí a smírcí komise). Pro rízení pred rozhodcími komisemi platila obecná právní úprava stanovená v zákoníku práce, v cásti druhé, hlave deváté, s výjimkami stanovenými pro rozhodcí komise JZD v zákone o zemedelském družstevnictví a pro rozhodcí komise výrobních družstev v zákone o bytovém, spotrebním a výrobním družstevnictví.

V rízení pred rozhodcími komisemi ROH mela být poskytována ochrana nárokú z pracovního pomeru ve sporech mezi organizací a pracovníkem. Rozhodcí komise byly zvláštními komisemi základní organizace ROH. Podrobnosti o zrizování komisí a rízení pred nimi byly upraveny ve vyhlášce ÚRO c. 42/1975 Sb., o projednávání a rozhodování pracovních sporú rozhodcími komisemi, ve znení pozdejších predpisú.

V rízení pred rozhodcími komisemi JZD mela být poskytována ochrana pracovním a jiným vztahúm vyplývajícím z clenství v JZD. Rozhodcí komise JZD byly volenými orgány družstva. Podrobnosti o zrizování rozhodcích komisí byly upraveny ve stanovách JZD a v organizacních rádech družstev.

V rízení pred rozhodcími komisemi výrobních družstev mela být poskytována ochrana pracovním vztahúm mezi cleny a výrobním družstvem. Tyto komise byly zrizovány zpúsobem podle stanov výrobního družstva.

Vedle uvedeného rozhodcího rízení náš právní rád znal smírcí rízení pred odborovými orgány a orgány výrobních družstev, jehož úcelem mel spocívat v poskytování ochrany obcanskoprávním vztahúm, vyplývajícím z nárokú o odmeny poskytované v souvislosti s vynálezy, zlepšovacími návrhy a prúmyslovými vzory. Úpravu smírcího rízení obsahoval zákon c. 84/1972 Sb., o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a prúmyslových vzorech, a v podnicích vyhláška ÚRO c. 93/1972 Sb., o smírcím rízení ve sporech o odmeny poskytované v souvislosti s vynálezy, zlepšovacími návrhy a prúmyslovými vzory. Úpravu smírcího rízení ve výrobních družstvech obsahovala smernice Ceského svazu výrobních družstev pro provádení smírcího rízení ve sporech o odmeny poskytované v souvislosti s vynálezy, zlepšovacími návrhy a prúmyslovými vzory.

Smírcími orgány byly závodní výbory základní organizace ROH, komise závodního výboru pro hnutí vynálezcú a zlepšovatelú, jestliže byla poverena závodním výborem ROH k provádení smírcího rízení a pokud mela nejméne sedm clenú, smírcí komise výrobního družstva.

Rízení pred smírcím orgánem melo povahu predbežného obligatorního projednávání sporu, které smerovalo k jeho urovnání smírem. Nedošlo-li do 30 dnú od podání návrhu na zahájení smírcího rízení ke schválení smíru, mohl úcastník písemne anebo ústne do zápisu navrhnout smírcímu orgánu, aby byl spor postoupen soudu nebo se mohl obrátit na soud v, primo.

Projednávání a rozhodování pracovních sporú rozhodcími komisemi bylo ke dni 1. února 1991 zákonem c. 3/1991 Sb., kterým se menil a doplnoval zákoník práce, zrušeno. Rozhodnutí rozhodcích komisí a jimi schválené smíry jsou však i nadále vykonatelné (cl. III bod 7 písm. b zákona c. 519/1991 Sb.).

1.4 Cesta k soucasné právní úprave rozhodcího rízení

Z hlediska mezinárodních souvislostí je institut rozhodcího rízení ve všech vyspelých zemích znám, právne zakotven a široce využíván. Aplikace rozhodcího rízení v mnoha zemích s vyspelou tržní ekonomikou spocívá predevším ve vecech obchodních, resp. ve vecech mezinárodního obchodu, i když obecná právní úprava umožnuje obecné využití rozhodcího rízení na další právní vztahy.

Mezinárodní výkon rozhodcích nálezú je zajišten systémem dvoustranných a mnohostranných mezinárodních smluv, na nichž Ceská republika významne participuje. Prakticky ve všech dvoustranných tzv. smlouvách o právní pomoci je zakotven vzájemný závazek obou smluvních stran za stanovených podmínek uznávat a vykonávat rozhodcí nálezy vydané rozhodci smluvních stran.

Ceská republika je signatárem nekolika mnohostranných mezinárodních úmluv, zajištujících uznávání a výkon rozhodcích nálezú, z nichž je treba predevším zmínit Evropskou úmluvu o mezinárodní obchodní arbitráži (vyhláška c. 176/1964 Sb.).

Rozhodci jsou ve všech zemích chápáni jako nezávislé a nestranné osoby, takže rozhodcí rízení vyhovuje požadavkúm cl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochrane lidských práv a základních svobod, pokud toto ustanovení nastoluje právo každého, aby jeho záležitost byla spravedlive, verejne a v primerené lhúte projednána nezávislým a nestranným soudem (v originálním znení „tribunal"), zrízeným zákonem, který rozhoduje o jeho obcanských právech.

Z hlediska požadavku postupné harmonizace práva Ceské republiky s právem Evropské unie je treba uvést, že toto právo nemá jednotnou právni úpravu rozhodcího rízení. Proto zákonodárce pri tvorbe osnovy zákona o rozhodcím rízení musel v urcité mire prihlížet k právním úpravám rozhodcích rízení v nekterých clenských státech Evropského spolecenství, aby byl tak mj. umožnen snadný a rychlý vzájemný výkon rozhodcích nálezú.

Pri príprave osnovy bylo prihlíženo nejen k nekterým zahranicním právním úpravám, ale i k použitelnosti rady ustanovení zákona c. 98/1963 Sb. V míre, která je únosná pro soucasné právní a ekonomické pomery Ceské republiky, byla recipována ustanovení tzv. Vzorového zákona o mezinárodní obchodní arbitráži, který byl sjednán ve Vídni v roce 1985.

Pri tvorbe osnovy zákona o rozhodcím rízení bylo dúležité mít na pameti i to, že z hlediska dopadú na státní rozpocet a na pocet pracovníkú bylo lze konstatovat, že navržený zákon nebude vyžadovat ani náklady ze státního rozpoctu, ani zvýšené pocty pracovníkú. Širší využívání rozhodcího rízení by melo naopak prinést urcité, ovšem zatím konkrétne nevycíslitelné úspory ve státním rozpoctu.

Spory, které by jinak rozhodovaly soudy, budou na základe rozhodcích smluv vynaty z jejich pravomoci, jinak receno, soudy by mely rozhodovat méne vecí.

Výsledkem vcelku složité legislativní prípravy byl nakonec zákon c. 216/1994 Sb., jenž nabyl úcinnosti dnem 1. ledna 1995.

2. SOUCASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA ROZHODCÍHO RÍZENÍ

Základní cíle zákona c. 216/1994 Sb. jsou vymezeny hned v úvodním paragrafu, jimiž je jednak právní úprava rozhodování majetkových sporú rozhodci, jednak právni úprava výkonu rozhodcích nálezú vydaných rozhodci. Zdúraznuje se postavení rozhodcú jako osob nezávislých a nestranných, což je jeden ze základních predpokladú jejich rozhodovací cinnosti.

2.1 PRAMENY ROZHODCÍHO RÍZENÍ

Základní právní normou upravující rozhodcí rízení je tedy již citovaný zákon c. 216/1994 Sb.

Dalšímu dúležitými právními normami vnitrostátního charakteru jsou:

- Zákon c. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, v platném znení. Konkrétne § 72 upravuje burzovní rozhodcí soud.
- Zákon c. 223/1994 Sb., o sloucení Ceskoslovenské obchodní a prúmyslové komory s Hospodárskou komorou Ceské republiky, o nekterých opatreních s tím souvisejících a o zmene a doplnení zákona Ceské národní rady c. 301/1992 Sb., o Hospodárské komore Ceské republiky a Agrární komore Ceské republiky, ve znení zákona c. 121/1993 Sb. Konkrétne § 19 pojednává o stálém rozhodcím soudu.
- Zákon c. 229/1992 Sb., o komoditních burzách, v platném znení. Konkrétne cást šestá pojednáván o burzovních rozhodcích.
- Vyhláška federálního ministerstva zahranicního obchodu c. 14/1988 Sb. vyhlašující Rád Rozhodcího soudu Ceskoslovenské obchodní a prúmyslové komory, v platném znení.
- Z mezinárodních mnohostranných úmluv upravujících problematiku rozhodcího rízení s mezinárodním prvkem je treba upozornit na následující:
- Protokol o doložkách o rozsudím c. 191/1931 Sb.
- Úmluva o vykonatelnosti cizích rozhodcích výrokú c. 192/1931 Sb.
- Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodcích nálezú publikovaná vyhláškou ministra zahranicních vecí c. 74/1959 Sb.
- Evropská úmluva o obchodní arbitráži publikovaná vyhláškou ministra zahranicních vecí c. 176/1964 Sb.
- Úmluva o civilním rízení publikovaná vyhláškou ministra zahranicních vecí c. 72/1966 Sb. a
- Úmluva o rešení sporú z investic mezi státy a obcany druhých státú publikovaná ve sdelení federálního ministerstva zahranicních vecí c. 420/1992 Sb.

2.2 VYMEZENÍ rozhodcí smlouvy

Legislativa pri konstrukci rozhodcí smlouvy zachovala klasickou konstrukci smlouvy jako právního institutu, jímž strany své již vzniklé nebo v budoucnu vzniklé spory vylucují z pravomoci soudú a sverují jejich projednání a rozhodování do pravomoci rozhodcú. Jde tedy o dve možnosti. V prvém prípade jde o uzavrení smlouvy v situaci, kdy mezi stranami již dríve vytvoreného právního vztahu vznikl spor. Jedná se o smlouvu o rozhodci. Druhý prípad predpokládá situaci, kdy spor ješte nevznikl, ale strany jeho vznik nevylucují. Jde tedy o rozhodcí doložku, která se vztahuje na budoucí vzniklé spory z urcitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahú.

I když zákon se priklonil k co nejširší vecné použitelnosti rozhodcího rízení, prece jen nepripouští jeho použitelnost na všechny sporu, které mezi subjekty príslušného právního vztahu mohou vzniknout, tím, že možnost uzavrít rozhodcí smlouvu váže na ty majetkové spory, v nichž by jinak bylo možno uzavrít pred soudem smír podle § 99 obcanského soudního rádu. Z toho tedy vyplývá hned nekolik omezení.

Predevším se musí jednat pouze o spory majetkové. Zákon o rozhodcím rízení, stejne jako obcanský soudní rád pojem „majetkový spor" nevymezuje. Jedná se pritom o velmi široký okruh sporú jež mají majetkovou podstatu, resp. mají odraz v majetkové sfére úcastníkú právního vztahu.

Dále se musí jednat o spory k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soud. Zde je tedy treba vy jít z § 7 obcanského soudního rádu, jenž vymezuje, že „v obcanském soudním rízení projednávají a rozhodují soudy véci, vyplývající z obcanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahú (vcetné vztahú podnikatelských a hospodárských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. "

Další podmínkou je možnost uzavrít o predmetu sporu smír podle § 99 obcanského soudního rádu. Zde je uvedeno, že smír je možné uzavrít „pripouští-li to povaha véci". Rozhodcí smlouvu nebude tedy možno sjednat predevším ve vecech tzv. nesporného rízení, u nichž to jejich povaha nepripouští. Jsou to veci, v nichž je subjektúm práv odnata dispozice se subjektivním právem, které by bylo predmetem rízení.

Zákon dále vylucuje možnost sjednat rozhodcí smlouvu v majetkovým sporech vzniklých v souvislosti s exekucí. Tyto spory jsou tradicne sverovány do výlucné pravomoci soudú provádejících exekuci, s exekucním rízení úzce souvisejí a výsledek sporu má rozhodný vliv nejen na prúbeh, ale i na výsledek exekucního rízení.

Ze stejných dúvodú zákon nepripouští možnost rozhodcí smlouvy v majetkových sporech, které jsou vyvolány provádením konkurzu a vyrovnání (zákon c. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znení pozdejších predpisú). Pokud bylo vedeno rozhodcí rízení na základe platné rozhodcí smlouvy a v prúbehu tohoto rozhodcího rízení došlo k prohlášení konkurzu, pak se toto rozhodcí rízení ze zákona prerušuje, takže zákon tyto prípady legislativne nereší.

V odstavci 4 § 2 zákon obsahuje interpretacní pravidlo pro prípad, že strany v rozhodcí smlouve nic neujednaly. Není-li tedy v rozhodcí smlouve uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahú prímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti techto právních vztahú, jakož i na práva s temito právy související.

V návaznosti na to je výslovne vyjádrena vázanost právních nástupcú stran rozhodcí smlouvou, pokud to strany v rozhodcí smlouve výslovne nevyloucí.

V souladu s drívejší právní úpravou, oprenou též o podmínky uznání a výkon rozhodcích nálezú v mezinárodních smlouvách a o Vzorový zákon, se zachovává požadavek písemné formy rozhodcí smlouvy. Písemná forma je zachována i tehdy, je-li rozhodcí smlouva sjednána telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostredky, jež umožnují zachycení jejich obsahu a urcení osob, které rozhodcí smlouvu sjednaly.

Tvorí-li však rozhodcí doložka soucást podmínek, jimiž se rídí smlouva hlavní, k níž se rozhodcí doložka vztahuje, je rozhodcí doložka platne ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodcí doložkou byl druhou stranou prijat zpúsobem, z nehož je patrný její souhlas s obsahem rozhodcí smlouvy.

2.3 Rozhodci

Rozhodcem múže být obcan Ceské republiky, který je zletilý a zpúsobilý k právním úkonúm, pokud zvláštní predpis nestanoví jinak. Tímto zvláštním predpisem múže být napríklad zákon o soudech a soudcích (c. 6/2002 Sb.), nebo § 4 odst. 3 zákona c. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Oba tyto predpisy vylucují možnost soudcúm zastávat jinou placenou funkci nebo vykonávat jinou placenou cinnost.

Cizinec múže být rozhodcem, je-li podle práva svého státu zpúsobilý k právním úkonúm. Postací však, je-li zpúsobilý k právním úkonúm podle práva Ceské republiky, tedy dovršil-li vek 18 let nebo získal plnou právní zpúsobilost uzavrením manželství. [...]

---

¹ Viz napr. Bélohlávek, A.: Zákon o rozhodcím rízení a o výkonu rozhodcích nálezu, Praha, C.H.Beck 2004, s. 19. S tím srov. napr. Rúžicka, K.: Rozhodcí rízení pred Rozhodcím soudem pri Hospodárské komore Ceské republiky a Agrárníkomore Ceské republiky, Dobrá voda u Pelhrimova 2003, s. 23.

² K tomu srov. Hlavsa, P.: Rozhodcí rízeníjako druh civilního procesu, AUC c. 1978, c. 2.

³ Mezinárodní obchodní arbitráž se vetšinou definuje jako „Rízení urcené k projednávání a rozhodování obcanskoprávních sporu obsahujídch mezinárodní prvek, které se uskutecnuje pred zvláštními,docasnými tribunály, jimž stát propújcil jurisdikcní moc. Tyto tribunály jsou od tribunálu zrízených nastálo odlišné tím, že je jmenují strany samy nebo podpùrnë soud - nebo i v nékterých prípadech osoba tretí. K tomuto rízení pristupují strany budto na základë spolecné dohody (arbitráž dobrovolná) nebo z príkazu zákonodárce (arbitráž obligatorní)". - Rozehnalová, N.: Rešení sporú v mezinárodním obchodním styku, Brno, Masarykova univerzita 1993, s. 7; Sedlácek, V.: Rozhodcí rízení v ceskoslovenském zahranicním obchodë, Praha 1982; Sedlácek, V. - Steiner, V.: Mezinárodní obchodní arbitráž, Praha 1975; Kucera, Z.: Mezinárodní právo soukromé, Brno 1994, s. 394 a násl.

⁴ K pocátkúm rozhodování sporú mezi jedinci viz zejména Klabouch, J.: Staré ceské soudnictví (Jak se drive soudívalo), Praha, Orbis 1967. Nahlédnout je možné však i do cetných ucebnic právních dejin a to at již od

Vanécka, V. nebo Malého, K. Speciální práce o vývoji procesního práva pocházejí zejména z pera Brandla, V., Markova, J., Cády, F., Rauschera, R. nebo Veselého, J. Svoji trvalou hodnotu stále mají práce H. Jirecka nebo J. Celakovského.

⁵ K tomu viz zejména Vanécek, V.: Glossy k tzv. Statutum Konrádovým, Sborník ved právních a státních, 1941, s. 136; Veselý, J.: Slubný soud, Praha 1939; Hanël: O vlivu práva nëmeckého v Cechách a na Moravë, Praha 1874.

⁶ K tomu príslušné pasáže napr. v Rádu práva zemského, jenž byl vydán v edici Jirecka, H.: Codex juris Bohemici, II, zejména na viz cl. 33, nebo ve slavném díle Viktorina Kornela ze Všehrd: O právích zemë ceské knihy devatery (vyd. Jirecek), Praha 1874.

⁷ Markov, J.: Kapitoly z dëjin ceského zemského soudního rízeníXII. - XVII. století, Praha, Academia 1967, s. 276.

⁸ 0 Markov, J.: Kapitoly z dëjin ceského zemského soudního rízeníXII. - XVII. století, Praha, Academia 1967, s. 285 - 287.

⁹ K tomu Ullmann, D.: Dos oesterreichische Zivilprocessrecht, Praha 1887; Menger, A.: System oesterreichischen Civilprocess rechtes, Wien 1878.

¹⁰ Ott, E.: Soustavný úvod ve studium nového rízení soudního, díl II, Praha 1901, s. 289.

¹¹ Hora, J.: Pojistné právo, Praha 1934, s. 111- 112; Tisky senátu Národního shromáždení Republiky ceskoslovenské, III. volební období, zpráva ústavního výboru o ustanovení senátu k vládnímu návrhu zákona o pojistné smlouve, tisk. 2291.

¹² Viz § 588 obcanského soudního rádu z roku 1895.

¹³ Viz § 595 cís. 8 obcanského soudního rádu z roku 1895.

¹⁴ 8 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Vídni z 3. 1. 1917, Rv. I 387/16.

¹⁵ Z rady rozhodnutí k tomu to problému vybíráme: Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Vídni z 11. 4. 1917, Rv V 72/17, Rozhodnutí Nejvyššího soudu CR, in Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu republiky Ceskoslovenské ve vecech obcanských, usporádaných Drem Františkem Vážným, cís. 8835 (dále jen Vážný), Vážný cís. 12 3000.

¹⁶ Vážný cís. 2562

¹⁷ Vážný cís. 3327

¹⁸ Vážný cís. 7263

¹⁹ Vážný cís. 3327

²⁰ Vážný cís. 6732

²¹ Vážný cís. 7263

²² Tamtéž

²³ Vážný cís. 9015

²⁴ Vážný cís. 11 350

²⁵ Rozhodnutí vrchního soudu ve Vídni ze 7. 7. 1931, 2 R 515/31.

²⁶ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Vídni z 26. 4. 1933, Ob 393/33.

²⁷ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Vídni z 13. 10. 1931, 1 Ob 839/31.

²⁸ Hora, V.: Ceskoslovenské civilní právo procesní, III díl. Praha 1924, zejména s. 163, 211 a násl.

²⁹ 3 Viz § 26 odst. 2. zákona c. 330/1921 Sb., dále k tomu § 28 odst. 2 vládního narízení c. 2/1922 Sb. ze dne 21. prosince 1921. Toto vládní narízení však bylo Nejvyšším soudem prohlášeno za neplatné, pokud dopouštelo, aby i pro místa, v nichž je soud, námestkem predsedy byla jmenována osoba z rad verejných úredníkú znalých práva a nikoli soudce z povolání, ponevadž to odporovalo výše citovanému zákonu - viz nález Nejvyššího soudu z 30. zárí 1923 c. j. 8176/23 publikován v príloze Soudcovských listú pod c. 19.

³⁰ K tomu viz vládní narízení c. 628/1920 Sb.

³¹ Rubeš, J. a kol.: Komentár k obcanskému soudnímu rádu, I. díl, Praha, Orbis 1957, s. 54 - 55.

³² Navrátil, O. a kol.: Rešenípracovních sporu rozhodcími komisemi, Praha, Práce 1977; Hlavsa, P.: Koncepce a právní úprava rešení pracovních sporú, AUC-I, 1978, c. 28; Handl, V. - Rubeš, J. a kol.: Obcanský soudní rád - komentár. I. díl, Praha, Panoráma 1985, s. 76 - 133; Ceška, Z. a kol.: Obcanské právo procesní, Praha, Panorama 1989, s. 394; Freund, M.: Riešenie pracovných sporov, Bratislava, Práca 1977; Plundr, O. - Hlavsa, P.: Organizace justice a prokuratúry, Praha, Panorama 1987, s. 128 n.; Štajgr, F. a kol.: Obcanské právo procesní, Praha, Orbis 1968, s. 414 n.