Loading...

Die Konzeption des Erbrechts in der Tschechischen Republik

by Univ.-Doz. Karel Schelle (Author) Dr. Ilona Schelleová (Author)

Textbook 2010 90 Pages

Law - Civil / Private / Family Law / Law of Succession

Excerpt

INHALTSVERZEICHNIS

RESUME

1. ZÁKLADNÍ POJMY

2. NECOZ HISTORIE DEDICKÉHO PRÁVA

3. ZÁSADYDEDICKÉHO PRÁVA

4. PRÁVNÍ ÚPRAVA DEDICKÉHO PRÁVA

5. PAEDPOKLADYDEDENÍ

6. DEDENÍ ZE ZÁVETI

7. DEDENÍ ZE ZÁKONA

8. VYDEDENÍ

9. PROJEDNÁVÁNÍ DEDICTVÍ PAED SOUDEM

10. DEDICKÁ DAN

11. DEDENÍ A TRESTNÍ PRÁVO

RESUME

Inheritance law mainly deals with legal relations that originate after an individual passes away and his or her property gets transferred to their legal successors. Notwithstanding that the particular rights and obligations which were inextricably intertwined with personality of the deceased person perish, most of other rights and obligations do not perish at the moment of death of the deceased person and they get transferred to particular individuals or entities according to certain rules. Thus inheritance law is closely connected with property rights. It is actually based on such rights and it shall be understood as a presumption for preservation of such rights and their further development. If inheritance law did not exist, property rights would be substantially weakened and they would even lose its motivational function. The right of inheritance is recognized by the Article 11 of the Charter on Fundamental Rights and Freedoms, which makes a part of the Czech constitutional order. The right to make a testament by means of a will, which is an act having its purpose when an individual dies and which is contemplated by law, can be read as a form or administering property rights of testator and which is also one of the dispositional rights of property owners.

Currently, the concept of inheritance is included in the Czech Civil Code (the Act NO 40/1964 Coll.). The Civil Code recognizes two kinds of inheritance titles, i.e. legal causes of inheriting:

a) law (statutory inheritance)
b) will (testament)

Even though the older provisions on inheritance which were included in the Civil Code of 1950 and in the original wording of the current Civil Code preferred the statutory inheritance, because they understood it as the very best way of ensuring conveyance of property of deceased persons to their closest relatives, and whose purpose, among others, was to strengthen family relationships, the current provisions on this issue place an emphasis on widening the space for exercising “the autonomy of will” of testators, who are now allowed to have their property transferred even to other persons than the ones which are their relatives or are of similar relationship to them and which are recognized as heirs by law. Testator, i.e. the person that made a will regarding their property may mark as their heirs even the persons which would be heirs according to the statutory provisions. However, testator can change the shares that the heirs would receive if the property were divided

according to statutory rules. Moreover, testator can even decide not to grant any of his or her property to the persons which would be heirs under statutory provisions. Despite of this option, testator has to comply with statutory provisions on so-called “forced heirs”. Hence, a will is a stronger title (legal cause) than what the statutory provisions are and thus the hereditary succession stated by a will is crucial and enjoys priory over the statutory rules. The statutory provisions on hereditary succession are not of mandatory nature. Thus while drafting testament, the drafter is not obliged to follow the non-mandatory provisions. These provisions are used just as subsidiary rules if a deceased person does not leave any will or if the will does not include all the property left or if the testamentary heir does not gain some of the property that he or she was given by the testament. The law even expressly allows accumulation of the legal causes of inheritance, i.e. such situation when a heir receives a part of the property of the deceased person on the grounds of a will and a part which a will does not cover on the basis of the statutory provisions. Under the Section 462 of the Civil Code, if hereditament is not given to any of the statutory heirs, it belongs to state as so- called escheat. However, the state is not understood to be heir.

The presented publication draws from previous elaboration of these issues which were published in a monograph Schelleová, I. - Schelle, K.: Dedictví a dedické právo. Praha, Computer Press 2001. 94 p. (ISBN 80-7226-530-X)

1.ZÁKLADNÍPOJMY

Agnátské piíbuzenství − piíbuzenství spojené touž otcovskou nebo manželskou mocí

Akrescence − piirnstání dedických podíln

Allografní testament - záveÚ napsána jinak než vlastní rukou poiizovatele

Ascendent − piíbuzní v pokolení vzestupném Cognátské piíbuzenství − pokrevní piíbuzenství Descendent − piíbuzní v pokolení sestupném, potomci Holografní testament − záveÚ psaná vlastní rukou Intestátní posloupnost − dedení ze zákona

Intestátus − znstavitel, který nezanechal záveÚ, testament

OdúmrÍ − dedictví, jehož nenabude žádný dedic, piipadne státu

Smející se dedici − osoby, které pro svnj vzdálený vztah k znstaviteli jeho smrt citove nevnímají. Náš právní iád je proto mezi dedice ze zákona nezaiazuje.

Testament − záveÚ, poslední vnle znstavitele

Testamentární posloupnost − dedení ze záveti

Znstavitel − osoba, jejíž majetek je piedmetem dedení v piípade jeho smrti

2.NECOZ HISTORIE DEDICKÉHO PRÁVA

DEDENÍPODLEAÍMSKÉHO PRÁVA

Soucasné dedické právo má, stejne jako drtivá cást obcanského práva, svnj pocátek v právu iímském. Už zde vidíme možnost dedit podle zákona nebo podle testamentu.

Právní úprava dedení podle zákona mela své pocátky ješte pied vydáním zákona 12 desek, jenž jí pievzal doplnil, piípadne pozmenil. Nejstarší iímská intestátní posloupnost byla posloupnost po otci rodiny − pater familias. Dedici byly osoby, které byly bezprostiedne podiízeny jeho moci. Byly to tedy jeho deti, dále manželka, která byla podrobena jeho manželské moci, mohly to však být i další osoby, které náležely k jeho piímému potomstvu. Vzhledem k tomu, že všechny tyto osoby náležely k rodine znstavitele, byly oznacovány jako dedicové domácí (domestici). Tehdejší právo všem neznalo možnost odmítnutí dedictví, takže tito dedici do aktiv a pasiv znstavitele vstupovali okamžikem jeho smrti. Jejich vnle tedy v tomto piípade nehrála žádnou roli. Proto se jim zároven iíkalo, že jsou dedici nutnými. Dedictví se mezi nejbližší dedice, šlo-li o znstavitelovy deti a manželku, delilo podle hlav; šlo-li o vzdálenejší potomstvo, delilo se podle kmenn, což znamenalo, že dedici, kteií byli znstavitelovými potomky vzdálenejšími (jako tieba vnuci) delili se o díl, který piipadal na jejich piedka.

Od vydání zákona 12 desek se do iímského dedického intestátního práva dostáná nový prvek, a to zákonné dedické právo nejbližšího agnáta. Zemiel-li tedy znstavitel, který nemel nejbližší nutné dedice, bylo dedické právo vyhrazeno nejbližšímu agnátovi. Nebylo-li nejbližšího agnáta uplatnovalo se dedické právo piíslušníkn rodu, tzv. gentiln (gens − rod).

Intestátní dedické právo však procházelo postupne významnými zmenami. Zejména dnležitou roli hrál praetor, který zacal prosazovat pied agnátským piíbuzenstvím piíbuzenství kognátské. Praetorské právo tedy rozšíiilo okruh osob povolaných jako intestátní dedicové a zároven je rozdelilo do tiíd.

Zákonné piedpisy vydané v období principátu a dominátu do intestátního dedického práva piinesly další zmeny. Ke konecné úprave intestátního dedického práva došlo až za císaie Justiniána (v roce 543). Až tehdy došlo k naprostému vítezství kognátské posloupnosti. Od této doby za zákonné dedice byli považováni jen dedicové kognátští bez jakýchkoli dalších rozdíln, bez ohledu na pohlaví a na to, zda piíbuzenský vztah zprostiedkuje muž ci žena. Dedicové byli rozdeleni do následujících ctyi tiíd:

První tiídu tvoiili znstavitelovi potomci descendenti.

Ve druhé tiíde dedili znstavitelovi potomci ascendenti a jeho sourozenci (plnorodí) se svými detmi.

Do tietí tiídy rovnež patiili sourozenci a jejich deti, jednalo se však o sourozence polorodé.

Ve ctvrté tiíde byli všichni další kognátští piíbuzní bez rozdílu stupne.

Vedle testamentární posloupnosti se ve starém Aíme vyvíjelo i právo testamentární. Vyvinul se tedy institut testamentu obsahující poslední vnli znstavitele. Pocátky testamentárního práva jsou rovnež z doby pied vydáním Zákona 12 desek. Nejstarší iímský testament byl pravdepodobne testament, kterým znstavitel urcoval dedice, protože nemel dedice intestátní. Formální stránka tohoto prvního testamentu byla zajímavá, znstavitel svoji vnli projevoval v lidovém shromáždení. Skutecný písemný testament se však vyvinul až v právu praetorském. Listina obsahující poslední vnli byla opatiena sedmi pecetemi. Definitivní ustálení testamentárního dedického práva však nastala rovnež až za vlády císaie Justiniána. Existovalo nekolik druhn testamentn. Základní delení testamentn bylo na testamenty soukromé a veiejné.

Soukromé testamenty se delily na iádné a mimoiádné.

Rádný testament mohl být buá písemný nebo ústní. U obou se vyžadovala piítomnost znstavitele a sedmi svedkn.

Pri ústním testamentu prohlašoval znstavitel svoji vnli pied svedky. Dodatecné písemné zachycení této vnle bylo jen jejím pouhým zápisem, jenž mel význam dnkazní.

Písemný testament tvoiila listina obsahující poslední vnli znstavitele. Tuto listinu znstavitel piedkládal svedknm a výslovne pied nimi prohlásil, že práve tato listina obsahuje poslední vnli. Svedkové listinu podepsali a piipojili své peceti na kterých vlastnorucne uvedli svá jména. Rozlišoval se však písemný testament holografní (napsaný vlastní rukou) a testament alografní (nepsaný vlastní rukou). Holografní testament nemusel podepisovat, alografní však ano.

Mimoiádné testamenty (resp. jejich mimoiádné formy) byly ty, kde náležitosti testamentu byly buá zpiísneny nebo naopak zjednodušeny. Zpiísnená forma testamentu byl testament slepcnv, kde se vyžadovalo osm svedkn z nichž jeden musel testament pied ostatními piecíst.

Mimoiádné testamenty, kde bylo upušteno od nekterých náležitostí se nazývaly testamenty privilegonané. Tech bylo nekolik. Byly poiizovány v mimoiádných, vetšinou obtížných podmínkách.

Piedevším to byl testament poiizovaný na venkove. U neho stacilo jen pet svedkn. V piípade, že nekterý ze svedkn neumel psát, mohl za neho testament podepsat jeho spolusvedek. Museli však znát obsah listiny a po znstavitelove smrti testament piísežne potvrdit.

K privilegovaným testamentnm dále patiil testament poiizovaný v dobe epidemie nakažlivých nemocí. Nekdy se hovoií o testamentu morovém. Vzhledem k situaci nebylo zejména zapotiebí, aby všichni svedkové byli soucasne piítomni.

Dále to byl testament vojenský, jehož tradice byla velmi stará. Jednalo se o zcela neformální testament.

Konecne k privilegovaným testamentnm patiily testamenty, kterými poiizovali rodiše jen ve prospech detí ši dalších piímých potomkn. Zde nebylo tieba vnbec svedkn.

Jak jsme již uvedli, vedle testamentn soukromých iímské právo znalo i testamenty veiejné. Šlo zejména o testamenty poiizované zápisem do úiedního protokolu buá pied soudem nebo municipálním orgánem. Nekdy byl testament posílám císaiské kanceláii s žádostí o jeho uložení.

DEDENÍVESTAEDOVEKU

Šeské stiedoveké právo zpocátku pramálo akceptovalo iímskoprávní instituty. To melo za dnsledek i absenci pravidel dedení. Rovnež existence odúmrtního práva panovníka, jenž si vyhrazoval právo ke statknm, jejichž držitel zemiel bez potomkn nebo jejichž dedický nárok nebyl uznán. Urcitým mezníkem ve vývoji ceského stiedovekého dedického práva bylo vydání Statut Konráda Oty. Do jejich vydání byly z dedení zcela vylouceny dcery, po jejich vydání jen v piípade, že znstavitel zanechal syny. Rovnež manželka nededila.

K omezení odúmrtního práva a posléze k jeho zrušení došlo za vlády Vladislava II. v roce 1497. Ten se ho vzdal jak pro sebe, tak své nástupce. Jeho piíkladu následoval Rudolf II., který tak ucinil pro Moravu.

V dobe neexistence pravidel pro dedení majetku se vyvinuly instituty, které umožnovaly obcházet nemožnost odkazovat majetek v piípade smrti. Byly to zejména tzv. zápisy s místem a zápisy bez místa. Šlo o fingovaný dluh, ve kterém znstavitel vystupoval jako dlužník a obmyšlený jako veiitel. Tyto zápisy se vkládaly do zemských desek. V piípade smrti znstavitele nebyl tak obmyšlený jeho majetek.

Nejdále pokrocila ve stiedoveku právní úprava dedení v mestském právu, zejména z dnvodu rychlejší akceptace práva iímského. ZáveÚ nebo-li kšaft mohla být jak písemná, tak ústní. Byla však iada omezení.

K postupným zmenám v dedickém právu zacalo docházet až v období absolutismu. Celý vývoj potom vyvrcholil kodifikací obcanského práva.

KODIFIKACE MODERNÍHO DEDICKÉHO PRÁVA

Pro konstituování moderního dedického práva byla pochopitelne kodifikace obcanského práva v roce 1811, kdy vyšel Všeobecný obcanský zákoník. Ten platil na našem území až do vydání tzv. stiedního obcanského kodexu v roce 1950. Od nabytí úcinnosti Všeobecného obcanského zákoníku (ABGB) se do našeho právního iádu dostala moderní úprava dedického práva. navazující na iímskoprávní tradice. Z této úpravy také vychází soucasná podoba dedického práva zakotvená v dnes platném obcanském zákoníku.

3.ZÁSADY DEDICKÉHO PRÁVA

Šeské dedické právo je postaveno zejména na dvou základních zásadách:

Zásada universální sukcese

Dedic vstupuje do všech práv a povinností znstavitele. Majetek znstavitele tedy tvoií

jeden celek tvoiení aktivy i pasívy, jenž piechází na dedice.

Opakem universální sukcese je sukcese singulární, pii níž jde dochází ke stiídání oprávnených subjektn se zietelem k jednotlivé veci nebo jednotlivým právnm. Tato sukcese se uplatnuje pii jednání mezi živými. Uplatnovala se také ve starších právních úpravách.

Zásada piechodu znstavitelem zachovaného majetku na dedice smrtí znstavitele.

Obcanský zákoník piímo ve svém úvodním ustanovení kapitoly dedickém právu stanovuje, že dedictví se nabývá smrtí znstavitele. Naše soucasná právní úprava tak nezná tzv. ležící poznstalost, což byla poznstalost mající právní subjektivitu od okamžiku smrti znstavitele do doby než se jej ujali dedici.

4.PRÁVNÍÚPRAVA DEDICKÉHO PRÁVA

Dedické právo je upraveno dvema základními právními normami, jednou hmotneprávní, druhou procesneprávní. Jedná se tedy o obcanský zákoník a obcanský soudní iád.

Obcanský zákoník upravuje dedení ve své sedmé cásti, v § 460 − 487. Postupne zde nalezneme ustanovení o nabytí dedictví, dedické zpnsobilosti i nezpnsobilosti, o možnosti odmítnutí dedictví, vydedení, piechodu dluhn, o piedluženém dedictví, dále je zde podrobne upraveno dedení ze zákona i ze záveti, nalezneme i ustanovení o ochrane oprávneného dedice.

Procesneprávní normou upravující iízení pied soudem ve veci dedictví je obcanský soudní iád se svými ustanoveními obsaženými zejména v § 175a - 175zd. Bližší úpravu iízení o dedictví obsahuje jednací iád pro okresní a krajské soudy (vyhláška c. 37ƒ1992 Sb., v platném znení).

Postavení notáin jako soudních komisain v iízení o dedictví je upraveno v obcanském soudním iádu v § 38 a v §§ 175 a násl. Dále je tieba upozornit na zákon c. 358ƒ1992 Sb., o notáiích a jejich cinnosti a na již zmínenou vyhlášku c. 37ƒ1992 Sb. v platném znení, o jednacím iádu pro okresní a krajské soudy.

Dedická dan je upravena zákonem o dani dedické, darovací a dani z pievodu nemovitostí.

5. PAEDPOKLADY DEDENÍ

Aby mohlo dojít k realizaci dedického práva, tedy k piechodu znstavitelova majetku na dedice musí být splneny urcité podmínky, které stanoví zákon. Temito piedpoklady jsou:

1. Smrt znstavitele
2. Existence dedictví
3. Právní dnvod dedení
4. Zpnsobilý dedic

Postupne se tedy podíváme na jednotlivé dnvody.

1. Smrt znstavitele

Základním piedpokladem k realizaci dedického práva je smrt cloveka, jehož majetek má

v piípade jeho smrti piejít na jiné subjekty.

Zemielá fyzická osoba piestává být subjektem všech právních vztahn. Smrt fyzické osoby se prokazuje piedepsaným zpnsobem, tj. úiedním zjištením smrti (prohlídkou mrtvého) a vydáním úmrtního listu (§ 2 odst. 1 vyhlášky c. 19ƒ1988 Sb.). Pokud nelze s nejakého dnvodu smrt urcité fyzické osoby úiedne zjistit a vydat úmrtní list, rozhodne soud na návrh toho, kdo má na veci právní zájem (poznstalý manžel, dedic, veiitel, dlužník), o prohlášení fyzické osoby za mrtvou.

Obcanský zákoník rozlišuje dva piípady, kdy soud mnže prohlásit na základe soudního iízení urcitou fyzickou osobu za mrtvou:

a) Zjistí-li se smrt fyzické osoby jinými dnkazními prostiedky než ohledáním mrtvoly a vydáním úmrtního listu. Soud takovou fyzickou osobu prohlásí svým rozhodnutím za mrtvou bez dalšího, piicemž zároven urcí den její smrti. Soudní rozhodnutí nahrazuje úiední doklad o smrti obcana, tedy úmrtní list.
b) Je-li pravdepodobné, že nezvestná fyzická osoba se zietelem ke všem okolnostem piípadu již nežije. Nezvestná osoba je taková fyzická osoba, která je podle okolností piípadu po piimeiene dlouhou dobu nepiítomná a zároven o ní nejsou žádné zprávy, že je naživu. Piimeiená doba nepiítomnosti není zákonem stanovena, ale urcuje ji soud podle okolností jednotlivého konkrétního piípadu.

Místní piíslušnost soudu v iízení o prohlášení nezvestné osoby za mrtvou je výlucná podle § 88 písm. f) obcanského soudního iádu. K iízení je piíslušný soud, který byl naposledy v Šeské republice obecným soudem toho, kdo má být prohlášen za mrtvého.

Aízení o prohlášení za mrtvého je možné zahájit na návrh i bez návrhu. Návrh na zahájení iízení mnže podat ten, kdo má na tom právní zájem.

Úcastníky iízení jsou vedle navrhovatele manžel osoby jež má být prohlášena za mrtvou a její deti, jakož i ti jimž svedcí dedické právo (§ 94 odst. 1 obcanského soudního iádu).

Do iízení o prohlášení za mrtvého je podle § 35 odst. 1 písm. b) obcanského soudního iádu oprávnen vstoupit státní zástupce.

Obcanský zákoník neváže iízení o prohlášení za mrtvého na uplynutí urcitých minimálních lhnt. Uplynutí urcité lhnty není tedy podmínkou pro zahájení iízení.

Uzná-li soud, že podle údajn návrhu tu jsou podmínky pro prohlášení nezvestného za mrtvého, ustanoví nezvestnému opatrovníka. Opatrovníka není tieba ustanovit tomu, kdo má zákonného zástupce. Úlohou opatrovníka je hájit zájmy nezvestné osoby. Vzhledem k možné kolizi zájmn nemnže být za opatrovníka ustaven manžel nezvestné nebo zemielé osoby.

Další postup soudu spocívá v tom, že vyhláškou nebo jiným vhodným zpnsobem (napi. v místním tisku, v místním rozhlase atd.) vyzve nezvestného, aby se do jednoho roku piihlásil, a každého, kdo o nem ví, aby o nem podal v téže lhnte zprávu soudu nebo opatrovníku, popiípade zástupci nezvestného, uveiejnenému ve vyhlášce. Zároven soud provede všechna potiebná šetiení o nezvestném. Ve vyhlášce uvede soud podstatné okolnosti piípadu a oznámí, že po uplynutí lhnty uvedené ve vyhlášce rozhodne o prohlášení za mrtvého, jestliže se nezvestný nepiihlásí nebo nedojde-li zpráva o tom, že je naživu. Lhntu urcí soud na jeden rok od uveiejnení vyhlášky. Ve vyhlášce je nutno uvést den, kdy lhnta koncí.

Zjistí-li soud behem iízení, že nejsou splneny podmínky prohlášení za mrtvého, iízení zastaví. O zastavení iízení soud rozhoduje formou usnesení, proti kterému mnže podat odvolání nejen navrhovatel, ale i ostatní známí úcastníci. Usnesení o zastavení iízení je meritorním rozhodnutím, protože jeho základem je záver soudu, že nejsou splneny hmotneprávní podmínky.

Po uplynutí jednorocní lhnty urcené ve vyhlášce vydá soud rozsudek o prohlášení za mrtvého v nemž uvede den, který platí za den smrti nezvestného, popiípade den, který nezvestný nepiežil. Rozsudek o prohlášení za mrtvého pnsobí ex nunc a nemá tedy zpetnou úcinnost.

Zjistí-li ovšem soud dodatecne, že ten, kdo byl prohlášen za mrtvého, je naživu nebo žil v den, od kterého dosud neuplynula doba piimeiená k tomu, aby nezvestný mohl být prohlášen za mrtvého, zruší své rozhodnutí o prohlášení za mrtvého.

Mnže však nastat situace spocívající v tom, že soud dodatecne zjistí, nesprávné vyznacení dne smrti (dne, který osoba nepiežila). Na základe návrhu, ale i bez návrhu vydá usnesení v nemž tyto údaje opraví. Usnesení, kterým soud opraví tyto údaje má úcinky ex tunc.

Zatím bylo pojednáno o iízení o prohlášení nezvestné osoby za mrtvou. Jak jsme výše uvedli, mnže nastat situace spocívající v tom, že je jisté, že fyzická osoba zemiela (napi. letecké nebo dnlní neštestí), ale její smrt nelze prokázat stanoveným zpnsobem, tedy ohledáním mrtvého a vydáním úmrtního listu. Soud v tomto piípade vydá rozhodnutí, kterým prohlásí fyzickou osobu za mrtvou. Jde o tzv. dnkaz smrti. V tomto piípade soud nevyslovuje jen domnenku o smrti jako v piípade prohlášení za mrtvého nezvestného, nýbrž autoritativne urcuje, že urcitá osoba zemiela a v rozhodnutí stanoví den její smrti. Toto pravomocné rozhodnutí soudu má stejné úcinky jako úmrtní list.

Piíklad enunciátu rozsudku o dnkazu smrti

X.Y., nar.. v., posledne bytem . , se prohlašuje za mrtvého. Za den smrti platí den 20. února 2000

Piíklad enunciátu rozsudku o prohlášení za mrtvého

X.Y., nar. v., posledne bytem. , se prohlašuje za mrtvého s tím, že nepiežil den 30. srpna 2000

Piíklad enunciátu rozsudku o zrušení prohlášení za mrtvého

Rozsudek Mestského soudu v Brne ze den.sp. zn. Nc., jímž byl., nar..v. posledne bytem, prohlá− šen za mrtvého, se zrušuje

2. Existence dedictví

Dalším piedpokladem realizace dedického práva je existence práv, zejména vlastnických práv, která mají na dedice piejít. Tedy existence dedictví. Do dedictví patií zejména veci v individuálním vlastnictví, a to veci jak movité, jak nemovité. Vedle vecí dedictví zahrnuje dále pohledávky znstavitele pokud jeho smrtí nezanikly. Konecne jsou to práva z nichž je tieba upozornit zejména na práva autorská, práva z vynálezn a objevn.

Každý dedic si však musí uvedomit, že vedle aktiv dedí i pasiva. Tedy soucástí dedictví jsou i dluhy znstavitele. Výjimkou jsou pouze dluhy, které smrtí znstavitele zanikly, tedy povinnosti jejichž splnení bylo vázáno jen na osobu znstavitele.

V souvislosti s vymezením dedictví, tedy aktiv a pasiv, která do poznstavilosti patií, je tieba upozornit na to, že existují práva, která na jiné osoby piecházejí úmrtím osoby jinak než dedením. Tak piedevším je to nájem bytu. Je-li znstavitel nájemcem bytu, tento byt není soucástí poznstalosti, ale pokud není ve spolecném nájmu manželn, stávají se nájemci znstavitelovi deti, vnuci, rodice, sourozenci, zeÚ a snacha, kteií spolecne se znstavitelem žili v den jeho smrti s ním ve spolecné domácnosti a piitom nemají vlastní byt. Nájemci se rovnež stávají také ti, kteií pecovali o spolecnou domácnost znstavitele nebo na neho byli odkázáni výživou, jestliže s ním žili ve spolecné domácnosti alespon po dobu tií let pied jeho smrtí a nemají vlastní byt. V piípade však, že byt je ve spolecném nájmu manželn, stane se v piípade smrti jednoho z manželn jediným nájemcem poznstalý manžel.

Dále jsou to penežité nároky znstavitele vnci zamestnavateli. S výjimkou nároku na náhradu za bolestné a za stížení spolecenského uplatnení, tyto nároky zemielého zamestnance nezanikají. Nejsou ovšem piedmetem dedictví, ale do výše odpovídající trojnásobku jeho prnmerného mesícního výdelku piecházejí piímo postupne na manžela, deti a rodice, jestliže s ním žili v dobe smrti ve spolecné domácnosti. Piedmetem dedictví se tedy stávají jen není-li techto osob. Naopak penežité nároky zamestnavatele smrtí zamestnance zanikají, s výjimkou nárokn, o kterých bylo pravomocne rozhodnuto nebo které byly zamestnancem pied jeho smrtí písemne uznány co do dnvodn i výše a nárokn na náhradu škody zpnsobené úmyslne nebo ztrátou piedmetn sveiených zamestnanci na písemné potvrzení.

Soucástí dedictví rovnež nejsou penežité nároky z nemocenského pojištení, ze sociálního zabezpecení a pojistné plnení z pojištení osob. Jejich piechod v piípade smrti oprávnené osoby je rovnež upraven speciálními piedpisy.

3. Právní dnvod dedení

Obcanský zákoník upravuje dva právní dnvody dedení − záveÚ nebo zákon. Tedy jedná se o dedení buá ze záveti nebo ze zákona, piípadne z obou techto dnvodn. Jiný dnvod dedení zákon nezná. Obema právním dnvodnm se budeme venovat samostatne v následujících kapitolách.

4. Zpnsobilý dedic

Obcanský zákoník spojuje ztrátu zpnsobilosti dedit se dvema skupinami zavrženíhodného jednání dedice vnci znstavitelovi. Tak piedevším nededí ten, kdo se dopustil úmyslného trestného cinu proti znstavitelovi, jeho manželu, detem nebo rodicnm. Tedy musí se jednat o úmyslný útok dedice na znstavitele jímž byla naplnena nekterá ze skutkových podstat trestného cinu. Právní praxe vetšinou vychází z toho, že by se melo jednat o trestný cin za který byl již pachatel odsouzen.

Do druhé skupiny jednání patií zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vnle znstavitele. Sem piedevším spadají piípady, kdy dedic zabrání znstavitelovi poiídit záveÚ, nebo donutí znstavitele ziízenou záveÚ odvolat. Mnže se rovnež jednat o piípady, kdy bylo dedicem zabráneno znstaviteli ucinit projev o vydedení nebo ziízenou listinu o vydedení zrušit.

K dedické nezpnsobilosti se piihlíží z úiední povinnosti. Dedická nezpnsobilost dopadá jak na dedice ze záveti, tak na dedice ze zákona.

6. DEDENÍ ZE ZÁVETI

ZáveÚ nebo-li poslední vnle, testament je formální jednostranný projev vnle o tom, komu má v piípade poiizovatelovy smrti zanechaný majetek piipadnout.

Piedevším je tieba vymezit kdo mnže sepsat záveÚ. Poiizovatelem totiž musí být pouze osoba, která je zpnsobilá záveÚ poiídit. Osoba zpnsobilá poiídit záveÚ je tak, která dosáhla veku 18 let a nebyla zbavena zpnsobilosti k právním úkonnm, piípade v této zpnsobilosti omezena. Zpnsobilost k právním úkonnm má i osoba starší 16 let, která s piivolením soudu uzaviela manželství pied dovršením 18 let. ZáveÚ ve forme notáiského zápisu mnže poiídit i osoba, která dovršila 15 rok svého života.

Osoba poiizující záveÚ dále musí být plne schopna pochopit smysl, význam a úcel záveti. Nemnže tedy trpet duševní poruchou ani nemnže být v piechodném psychickém stavu zpnsobující neschopnost pochopit smysl svého jednání (alkohol, drogy atd.). Pokud by v tomto stavu záveÚ poiídil je tato neplatná.

Sepsání záveti je formální úkon, kdy pii nedodržení piedepsané formy tento nedostatek rovnež zpnsobuje neplatnost záveti. Obcanský zákoník piipouští jen tii formy záveti − holografní, allografní a notáiským zápisem.

ZáveÚ holografní

Holografní záveÚ neboli záveÚ vlastnorucní musí být sepsána vlastní rukou, vlastnorucne podepsána s vlastnorucne uvedeným datem sepsání. Podpis musí být pod textem. Jakýkoliv text pod podpisem je právne neplatný.

ZáveÚ allografní

Tato záveÚ mnže být napsána jinak než vlastní rukou poiizovatele − na psacím stroji, na pocítaci, vytištená, nebo cizí rukou. Poiizovatelem však musí být vlastnorucne podepsána. V dobe podpisu musí být piítomni dva svedci, pied nimiž poiizovatel, že jím podepsaná listina obsahuje jeho poslední vnli. Svedci tedy nemusí být seznámeni s obsahem, záveti, ale svými podpisy ztvrzují, že na jimi podepsaném listu papíru je obsažena poslední vnle znstavitele.

ZáveÚ s piedcitatelem.

V piípade, že poiizovatel záveti neumí císt nebo psát je nejvhodnejší zpnsob poiízení záveti notáiským zápisem. Nicméne i v tomto piípade zákon umožnuje znstaviteli zvolit jiný zpnsob záveti. Takovýto znstavitel však musí svnj projev vnle ucinit pied tiemi soucasne piítomnými svedky, ti na rozdíl od výše uvedené allografní záveti musí být seznámeni s obsahem záveti. Ta musí být pied nimi piectena a jimi podepsána. Znstavitel musí dále výslovne pied nimi potvrdit, že listina na níž je napsána jeho poslední vnle obsahuje jeho poslední vnli. Pisatelem a piedcitatelem mnže být i svedek. Pisatel však nesmí být zároven piedcitatelem. V listine musí být výslovne uvedeno, že znstavitel nemnže císt nebo psát, kdo listinu napsal a kdo nahlas piecetl a jakým zpnsobem znstavitel potvrdil, že listina obsahuje jeho pravou vnli.

ZáveÚ notáiským zápisem

Znstavitel mnže projevit svou poslední vnli i do notáiského zápisu. Jak jsem již uvedli, nezletilí, kteií dovršili 15. rok, mohou projevit svou vnli pouze formou notáiského zápisu. Zákon pamatuje i na piípad, kdy je osoba buá nevidomá nebo neslyšící. Osoby nevidomé mohou projevit poslední vnli též pied tiemi soucasne piítomnými svedky v listine, která musí být piectena. Osoby neslyšící, které nemohou císt nebo psát, mohou projevit poslední vnli formou notáiského zápisu, nebo pied tiemi soucasne piítomnými svedky, ovládajícími znakovou iec,a to v listine, která musí být tlumocena do znakové ieci. V listine musí být uvedeno, že znstavitel nemnže císt nebo psát, kdo listinu napsal a kdo nahlas piecetl a jakým zpnsobem znstavitel potvrdil, že listina obsahuje jeho pravou vnli. Obsah listiny musí být po jejím sepsání pietlumocen do znakové ieci. I toto musí být v listine uvedeno. Listinu musí svedci podepsat.

Svedci poslední vnle

Svedky mohou být pouze osoby, které jsou zpnsobilé k právním úkonnm. Svedky nemohou být osoby nevidomé, neslyšící, nemé, ty, které neznají jazyk, ve kterém se projev vnle ciní, a osoby, které mají podle záveti dedit.

Závetí povolaný, ani zákonný dedic a osoby jim blízké nemohou pii poiizování záveti pnsobit jako úiední osoby, svedci, pisatelé, tlumocníci nebo piedcitatelé.

Obsah záveti

ZáveÚ má piesne stanovené obsahové náležitosti.

Piedevším musí být z ní patrno kdo je poiizovatel (pokud možno jeho co nejpiesnejší identifikace), koho poiizovatel stanovuje svým dedicem a s jakým majetkem se disponuje − zda z celým nebo jen s nekterými vecmi − tedy zda se jedná o universální nebo singulární sukcesi. V piípade, že je více dedicn, musí být ze záveti patrno, jaké podíly nebo jaké veci a práva každému z nich mají piipadnout. Nejsou-li však v záveti podíly stanoveno, platí, že podíly jsou stejné.

Znstavitel svou závetí také mnže ziídit nadaci. V tom piípade musí záveÚ obsahovat statut nadace.

Jakékoli podmínky piipojené k záveti nemají právní následky. Nelze tedy vázat nabytí dedictví na splnení urcité podmínky ani uložit dedici piíkaz, jak má s nekterou vecí nebo právem ze zanechaného majetku naložit.

[...]

Details

Pages
90
Year
2010
ISBN (eBook)
9783640536009
ISBN (Book)
9783640535736
File size
1.2 MB
Language
Czech
Catalog Number
v143692
Grade
Tags
Konzeption Erbrechts Tschechischen Republik

Authors

Share

Previous

Title: Die Konzeption des Erbrechts in der Tschechischen Republik