Familie und Familienrecht in der Tschechischen Republik

Obsah

Zusammenfassung

Inhaltsverzeichnis

Obsah

Kapitola Sociologie a psychologie rodiny
(JUDr. et Phür. Jaroslav Padrnos, CSc.)
1.1 Úvodem
1.2 Vznik rodiny
1.3 Prehled nejzávažnejších sociologických teorií o rodine
1.4 Základní struktura rolí v rodine
1.5 Rodina jako sociálne psychologická skupina
1.6 K osobnosti partneru
1.7 Osobnostní rysy
1.8 Promeny manželského vztahu v čase
1.9 Kvalita rodinného a manželského soužití
1.10 Ekliktický prístup
1.11 Česká rodina devadesátých let 20. století
1.11.1 Vývojový trend rodiny v zrcadle společenských promén
1.11.2 Snižování sňatečnosti a zmána charakteru partnerského soužití
1.11.3 Pokles porodnosti
1.11.4 Zvyšování rozvodovosti
1.11.5 Pluralita norem
1.11.6 Špecifika romské komunity
1.11.7 Konstituování trídního statusu
1.12 Promena tradičního modelu rodiny
1.12.1 Model patriarchální
1.12.2 Model egalitárský
1.13 Nekolik slov záverem

Kapitola 2 Vývoj rodinného práva (JUDr. Renata Veselá, Ph.D. - Doc. JUDr. Kare! Schelle, CSc.)
2.1 Rímskoprávní pojetí manželství a manželského práva
2.2 Vliv kanonického práva na pojetí manželství
2.3 Stredoveké pojetí manželského práva
2.4 Pokusy o zmenu pojetí manželství a rodinného práva
2.5 Rodinné právo v rakouském Všeobecném občanském zákoníku
2.6 Vývoj rodinného práva v 19. století
2.7 Zmeny v rodinném právu v první Československé republice
2.7.1 Prijetí rozlukového zákona
2.7.2 Príprava kodifikace rodinného práva
2.8 Zmeny v rodinném právu za Protektorátu Čechy a Morava
2.9 Vývoj rodinného práva v letech 1945 - 1963
2.9.1 Poválečné zmëny v rodinném právu
2.9.2 Vývoj rodinného práva od roku 1963
2.9.3 Vývoj sociálne právní ochrany detí
2.10 Vývoj matrik

Kapitola 3 Současná právni úprava
(JUDr. Renata Veselá, Ph.D.)
3.1 Prameny rodinného práva
3.2 Manželství
3.3 Vztahy mezi rodici a détmi
3.4 Výchovná opatrení
3.5 Péstounská péce
3.6 Určení rodičovství
3.7 Osvojení
3.8 Poručenství
3.9 Opatrovnictví
3.10 Výživné

Kapitola 4 Rozvodové rízení a péče soudu o nezletilé
(JUDr. Dagmar Štefancová)
4.1 Rozvod manželství
4.1.1 Náležitosti návrhu
4.1.2 Rozvod manželství dle § 24a zákona o rodiné
4.1.3 Rozvod manželství dle § 24 zákona o rodiné
4.1.4 Rozvod manželství dle § 24b) zákona o rodiné
4.2 Rízení o výchové a výživé nezletilých détí
4.3 Rízení upravující styk s dítétem
4.4 Omezení nebo zbavení rodičovských práv
4.5 Schválení dôležitých úkonu nezletilého
4.6 Záležitosti nezletilého, o nichž se rodiče nemohou pri výkonu rodičovských práv dohodnout
4.7 Prodloužení ústavní výchovy a zrušení takového opatrení
4.8 Rízení o osvojení
4.9 Rízení opatrovnické
4.10 Rízení o povolení uzavrít manželství

Über die Autorin dieser Publikation:

Renata Veselá (1959)

ist Fachassistentin an der Juristischen Fakultät der Masaryk Universität in Brno (Tschechische Republik), wo sie seit dem Jahre 1985 tätig ist. Sie befasst sich vor allem mit dem römischen Recht und mit der tschechischen Rechtsgeschichte der Neuzeit, mit besonderer Schwerpunktsetzung auf die Geschichte des Familienrechts in den böhmischen Ländern. Sie veröffentlichte mehrere Monografien und Lehrbücher, Studien und Aufsätze in Fachzeitschriften und Sammelbänden nicht nur in der Tschechischen Republik, sondern auch im Ausland (Großbritannien, Deutschland). Sie nahm an einer Reihe Inlands- und Auslandskonferenzen und Symposien teil (Chicago, Oxford, Wien, Brüssel, Amsterdam). Außer ihrer wissenschaftlichen und pädagogischen Tätigkeit widmet sie sich auch der Rechtspraxis. Sie ist Mitglied der Tschechischen Rechtsanwaltskammer.

Zusammenfassung

Diese Monographie widmet sich der Stellung der Familie und des Familienrechts in der Tschechischen Republik. Nach der soziologischen Einführungsstudie folgt eine ausführliche Analyse der Entwicklung des Familienrechts seit den ältesten Zeiten bis die gegenwärtige Rechtsregelung. Es folgt eine Übersicht der im Familiengesetz enthaltenen Rechtsregelung und nachstehend eine Analyse der verfahrensrechtlichen Vorschriften.

Die Hauptaufmerksamkeit wird folgenden Fragen gewidmet:

Quellen des Familienrechts Ehe

a) Formen der Ehe (zivile oder kirchliche Form)

b) Beziehungen zwischen den Ehegatten

Eltern und Kinder

a) Elternschaftfeststellung

b) Beziehungen zwischen Eltern und Kindern

Ersatzerziehung

a) Anstaltspflege (Kinderheime)
b) Annahme als Kind
c) Familienpflege
d) Sorgerecht eines anderen Bürger als des Elternteils
e) Unterhaltspflicht im Familienrecht
f) Unterhaltspflicht der Kinder gegenüber den Eltern

Sociologie a psychologie rodiny

1.1 ÚVODEM

Každý z nás, kteŕí jsme spolu nyní v kontaktu, ať jsme muži nebo ženy, mladí, stŕedního veku nebo starší, více či méne vzdelaní, zdraví nebo nemocní, véŕící či ateisté, takového nebo onakého politického pŕesvédčení, vzhledové si blízcí anebo zcela odlišní, s takovými nebo jinými osobnostními vlastnostmi atd. atd., pŕi jakékoliv myslitelné odlišnosti existující i neexistující, kterou si kdo z nás i pŕi té nejbujnéjší fantazii dokáže vymyslit, máme néco společného; néco, co je v daném čase a v daném prostotu pro nás jednotící. Pro mne, který nyní tyto ŕádky píši a Vás, kteŕí je (snad) budete číst, které vidím svým vnitŕním zrakem, svou predstavivostí a pro Vás, ve chvíli, kdy tyto ŕádky právé čtete. Co je tímto fenoménem, který stírá všechny rozdíly, které mezi námi objektivné i subjektivné existují, již tím, že existuje? Co je tímto axiomem, který bychom v právních védách mohli charakterizovat jako obecné známou skutečnost, která se nedokazuje? Jaká je odpovéď na tento zdánlivý téméŕ absolutní paradox? Co je společným jmenovatelem pŕi současném zachování variability prvkú jsoucích na strané sčitatele a bez jakékoliv potŕeby její redukce?

Je to ta skutečnost, že jsme, že existujeme, že jsme se narodili, že jsme se stali jednak nositeli života, jednak jeho svédky i aktéry a mnozí z nás i témi, kteŕí tento zázrak zopakovali zázrakem zplození nového života.

Za zázrak života vdéčíme svým biologickým rodičúm a v širším kontextu Bohu, jak to cítíme a jsme o tom pŕesvédčeni, kdo jsme véŕícími anebo pŕírodé, jak to cítíme anebo jsme o tom pŕesvédčeni, kdo véŕícími nejsme.

Zatímco se zajisté všichni, alespoň doufám, shodneme na tom, že našim společným jmenovatelem je to, že jsme se narodili a právé jsme, již nelze s takovouto určitostí tvrdit, že všichni jsme se narodili z manželství našich biologických rodičú, vyrùstali v rodiné, a pokud ano, tak v úplné rodiné a již v žádném pŕípadé nelze pŕedpokládat, že se nám dostalo jednotné a tŕeba stejné kvalitní výchovy.

Vzpomínky z détství a na détství si s sebou neseme celý život. Tu jako poklad, tu jako trauma, ba dokonce jako stigma. Tyto vzpomínky jsou našimi vnitŕné zpracovanými zážitky z détství. Na rodiče, na sourozence, na prarodiče, na ostatní blízké pŕíbuzné, na kamarády z détských her, na první dny ve škole i na ty následující, na učitele. V lepším pŕípadé jako smésici voňavých kvétù, jež se vynoŕí odkudsi z hloubi naší duše a néžné nás pohladí a jsou nám vodítkem i pomocníkem v závažných i obtížných životních situacích, v horším pŕípadé jako pestrý kaleidoskop rúznorodých vzpomínek, pŕevážné tísnivých, ne-li désivých. Není tŕeba snad ani dovozovat, že i tyto zážitky se vynoŕují odkudsi z hloubi naší duše, že nás však nežne nehladí a že i ony jsou nám vodítkem, ne však vetšinou již nejlepším pomocníkem v závažných a obtížných životních situacích.

Neseme s sebou i mladší vzpomínky na své dospívání, na vúni poznávání volnosti, j ej í opatrné osahávání, na první lásku, první lásky, které již nemohou být láskami prvními, neboť pred nimi již byla nejaká ta první láska, počítáno od jedné, avšak které porád byly láskami prvními, neboť vonely mládím a nezralostí, novostí a objevností. Poznávání, cítení a prožívání, vybavování si ve vzpomínkách. V tom všem a pri tom všem vlastní konání nebo také nekonání. Cesta správným smerem nebo také chybování. Velmi často též cesta pokusù a omylú.

Založení vlastní rodiny, v posledních letech již často i bez požehnání úradú. A výchova detí, když se znovu, ne vždy chtene, zopakoval zázrak zrození, zázrak života. Jaká výchova? V jaké rodine?

V rozsahu vymezeném pojetím publikace, jíž je tato stať součástí, pokusím se nastínit rodinu jako specifickou sociální skupinu, dotknout se jejího smyslu, jejích funkcí a cíle jejího smerování i jejích promen. Pokusím se o nástin rodiny jako živého intimního a zároveň i společenského organismu ve svetle predmetu zkoumání vedními obory sociologií a psychologií. Stať si klade také za úkol rámcove se zabývat problematikou manželského soužití. Záver stati bude patrit pokusu o postižení charakteristických rysú rodiny devadesátých let nedávno minuvšího dvacátého století a současne i druhého tisíciletí.

1.2 Vznik rodiny

O rodine múžeme mluvit až tehdy, když se muži a žene, kterí spolu žijí, narodí díte. Rodinu tedy automaticky netvorí lidé, toho či onoho pohlaví, kterí spolu pouze žijí v jednom byte anebo kterí spolu pouze vedou společnou domácnost. Rodinu tak netvorí ani manželské bezdetné páry, netvorí ji ani bezdetné páry žijící spolu ve volném svazku anebo páry žijící spolu mimo své anebo svá manželství. Rodinu tak netvorí ani páry homosexuální.

Tato skutečnost však neznamená, že rodinným životem nemohou spolu žít nesezdané páry, kde si jeden nebo oba partneri do tohoto soužití privedou své biologické deti.

Dle mého názoru se však v tomto prípade nejedná o rodinu v pravém slova smyslu, ale o společenství či chceme-li, o sociální skupinu, kterou múžeme spíše nazvat pseudorodinou, a to i presto, že zejména v pedagogické a sociální praxi ve vztahu k díteti se stále více vžívá spojení „nová rodina". Snad je tomu z dúvodu snadnejší deskripce nebo i z toho dúvodu, že tato nehomogenní sociální skupina se více či méne pokouší nahrazovat nekteré z rodinných funkcí. Že se jedná o útvar rodinu nahrazující a nikoliv o rodinu skutečnou, dokumentuje skutečnost, že deti, žijící v takovéto „nové rodine", jsou daleko časteji pro svou problémovost, prípadne pro problémovost nového „rodinného" prostredí predmetem zájmu institucí predevším zabývajících se problémovými detmi a jejich ochranou. Deti, které jsou takto vychovávány, vesmes partnera svého rodiče nepojmenovávají tátou nebo mámou, ale strejdou nebo tetou.

Rekl-li jsem „A", musím však v této souvislosti ríci i „B" a tím je ten fakt, že velice často príčinou negativních jevú, jež jsou predmetem zájmu uvedených institucí, jsou dúsledky predchozího patologického rodinného prostredí , ve kterém díte žilo.

Takovouto pseudorodinu charakterizuje výrok: „Pojď se podívat, tvoje deti se popraly s mými detmi"! O rodinu, byť pravdepodobne s podstatne komplikovanejšími

interpersonálními vztahy, by se jednalo v prípade, kdyby jeden z takového partnerského páru mohl zvolat: „Pojď se podívat, tvoje deti a moje deti se popraly s našimi detmi"! Každému múže být zrejmé, že nastínená situace, která sice vyvolává buď pobavený úsmev na tvári, nebo prímo otevrený smích, není ani tak použitím nadsázky jako literárního prostredku pro karikování zrídka se vyskytující sociální anomálie, jako spíše je spíše smutným obrazem velice časté skutečnosti, že je nastaveným zrcadlem konfrontace ideálú se skutečností. Rodina v podání Všeobecné encyklopedie Diderot (1999)^[1]je charakterizována jako púvodní a nejdúležitejší sociální skupina a instituce, která je základním článkem sociální struktury i základní ekonomickou jednotkou. Je založena na manželství či pokrevním príbuzenství (rodičovství, sourozenectví apod.) V širším pojetí dočasné nebo trvalé společenství jednoho či více mužú s jednou či více ženami (polygamie), v nejužším pojetí trvalé spojení jednoho muže a jedné ženy (monogamie). Členové rodiny jsou spojeni společným soužitím, vzájemnou morální odpovedností a vzájemnou pomocí.

Ottúv slovník naučný (1904)^[2]podává výklad pojmu „rodina" z pohledu jejího historického vývoje.

Udává, že nyní u vzdelaných národú nejrozšírenejší forma rodiny individuální či monogamické, tj. svazku dvojice rodičú a jejich svobodných detí, je výsledkem dlouhodobého společenského vývoje. Východiskem vývoje byla pravdepodobne rodina skupinová, jež sama zaznamenala tri vývojové stupne:

a) prvotní či stádová rodina, ve které se pohlavne stýkají všichni muži se všemi ženami, jednalo se jak o polygamii ze strany mužú, tak o polyandrii ze strany žen. \známá byla pouze matka dítete,
b) krevní rodina skupinová, v níž byl pohlavní styk povolen pouze mezi príbuznými s vyloučením ascendentù (pokrevních potomkú). Bratri byli tudíž muži svých sester, avšak zapovídal se pohlavní styk rodičú s detmi,
c) rodina punalua, jež již nepripouštela pohlavní styk mezi členy jednoho a téhož rodu, a to ani vzdálenými, pouze však ze strany materské. Manželství jako faktická ani formálne právní instituce však neexistovalo. Otec znám nebyl, avšak otcové známi byli.

Dalším vývojovým stupnem byla pravdepodobne rodina matriarchálni a až následne údajne mela jako další vývojový stupeň vzniknout rodina patriarchálni, tzv. velká rodina, známí též pod pojmy zajednica, velká kuča. Konečnou formou, jak již uvedeno, je rodina individuální či monogamická. Tolik Ottùv slovník naučný.^[3]

Rodina je základní a nejvýznamnejší společenskou jednotkou, jejíž společenský význam je nezastupitelný a jež je z tohoto dùvodu pod ochranou státu a chránena zákonem. Jedine zdravá rodina je zárukou zdravé výchovy detí.

Žádoucím predpokladem, nikoliv však jednoznačnou podmínkou založení rodiny, je manželství. Podmínky vzniku manželství, jeho vznik, funkce, které má manželství plnit i zpùsoby zániku manželství jsou upraveny zákonem a jsou pod jeho ochranou.

Manželství múžeme charakterizovat jako institucionalizovaný společenský svazek mezi mužem a ženou, jehož hlavním úkolem je vytvorení rodiny a výchova detí. Vzniká po splnení zákonných požadavkú, za prítomnosti dvou svedkù, souhlasným prohlášením muže a ženy pred orgánem státu nebo církve nebo náboženské společnosti. Manželství prošlo hlubokým společenským vývojem. V současné dobe jsou jeho nejrozšírenejším i typy (formami) manželství monogamní a manželství polygamní. V tradiční západoevropské kulture, k níž patríme i my, je povoleno pouze manželství monogamní.

Se vznikem manželství a s jeho existencí je nerozlučne spjat i jeho zánik. Predpokládaným prirozeným zánikem manželství je úmrtí jednoho z manželú a z toho vzniklé ovdovení manžela druhého, prípadne úredním prohlášením jednoho z manželú za mrtvého. Manželství však múže zaniknout i za jeho trvání, a to jeho rozvodem.

Rozvod manželství je právem upravený zpúsob zániku manželství ješte za života manželú... (Všeobecná encyklopedie Diderot 1999).^[4]Rozvod manželství, ať jsou již jeho príčiny jakékoliv, je vždy dúsledkem (výsledkem) selhání partnerú, jednoho či druhého, vesmes obou, v té či oné míre udržet po celou dobu života manželský svazek. Zkoumáním rozvodu jako sociálne patologického jevu a jeho príčin je sledována i jeho frekvence ve společnosti a jsou sledovány tendence tohoto jevu. V této souvislosti mluvíme o rozvodovosti.

Rozvodovostí je rozumen demografický ukazatel míry neschopnosti a neochoty členú populace udržet všechny manželské svazky po celý život.

Teoriemi rodiny, zákonitostmi jejího vývoje, jevy vyskytujícími se v rodinném prostredí i v širším prostredí rodiny a ovlivňujícími její chod, jejími projevy, chováním a jednáním jejích členú, výchove detí, významu rodiny pro život všech jejích členú, se zabývá rada vedních oború, z nichž jmenuji sociologii rodiny, psychologii rodiny, sociální psychologii, pedagogickou psychologii, patopsychologii, pedopsychologii, psychopatologii, sociální pedagogiku, pedagogiku volného času, speciální pedagogiku, etnologii, politologii. Uvedený výčet oború, které se zabývají zkoumáním rodiny, není výčtem konečným, je výčtem demonstrativním. I z tohoto prostého výčtu je však již na první pohled zrejmá společenská závažnost postavení rodiny, kterou (jakákoliv) společnost rodine právem prisuzuje a pripisuje i nesmírná složitost a rozsáhlost zkoumané problematiky.

Každý z uvedených (i dalších nejmenovaných) vedních oború zkoumá rodinu ze svého zorného úhlu, vymezeného specifikem predmetu své činnosti, pričemž k tomu využívá a nemúže nevyužívat poznatkú z jiných vedních disciplín.

Pro naši potrebu se v tomto príspevku omezíme na nekteré poznatky získané v rámci vedních disciplin sociologie rodiny, tak psychologie rodiny, ovšem s širším prístupem k dané problematice šedesátých let 20. století tak rozvetvený obor, který až ztrácí vnitrní konzistenci, a to jednak pro značnou obtížnost terminologického sjednocení, neboť je paradigmatická, jednak pro rozdílnou relevantnosť jejích jednotlivých témat v rozličných společnostech, jednak pro stále se prohlubující specializace oboru.

Sociologie rodiny, pokud se mi podarí alespoň zčásti zobecnit široký záber tohoto oboru, se venuje studiu rodiny jako základní sociální jednotky společnosti, j ej í specifické reflexi společenských jevù a jejich zmen a promen, sociálním rolím členú rodiny jako sociální skupiny, v dynamice reflexe na sebe samy, na sebe samu, na jiné jedince i na jiné sociální skupiny, interakci uvnitr rodiny i interakci navenek.

1.3 PŔEHLED nejzávažnejších sociologických teorií o rodine

Sociologie jako obor se vyvíjela od počátku devatenáctého století jako grandiosní projekt, jehož základním úkolem bylo popsat a pokusit se vysvetlit a systemizovat svetové sociální otresy vyvracející ustálené hodnoty, tak lehce, jako vichrice vyvracejí z korenú staleté stromy. Ve zmeti všech tech zmen a otresú stála neustále jako stálice na nebi, jako pevný bod ve vesmíru - rodina. Zdánlive nemenná, ochránkyne a strážkyne generacemi overených hodnot, jejich pokračovatelka a garant jejich predávání dalším generacím. Rodina, základ společnosti, rodina, základ státu, rodina ostrov klidu, bezpečí a jistoty v rozboureném mori nejistit, sociálních bourí a revolucí, doprovázených hrmením del, lidským utrpením i kutálením se korunovaných hlav. Rodina, jako vež ze slonoviny, jako sklenená stena, jako maják v rozboureném mori, chránící své členy pred vlnobitím, pred šleháním vichru a hromobitím vnejšího sveta. Rodina, nemenný, stálý a pevný kus skály, záruka pozitivního vývoje společnosti.

Hierarchicky usporádaná rodina a j ej í prakticky nemenné rituály byly základem a obrazem pojetí ideálu státu.

Rodina byla pojímána jako morfostatická instituce, nepodléhající prakticky žádným zmenám od počátku naší civilizace. Presvedčení o prakticky nemenném obrazu rodiny prevládalo v sociologii napríč devatenáctým stoletím a pretrvávalo až do padesátých let století dvacátého.

Hierarchicky usporádaná rodina a j ej í prakticky nemenné rituály byly základem a obrazem ideálu státu.

Počátek druhé poloviny dvacátého století zaznamenal zrod „velkých teorií" v sociologii a s nimi i konec romantických, nahodilých a spekulativních predstav o rodine, její stálosti a nemennosti. Tyto velké teorie jsou spojený se jmény Talcotta Parsonse a Wiliama J. Gooda. Zatímco první ze jmenovaných dal vzniknout funkcionalisticky a strukturálne pojaté sociologické teorii rodiny, druhý formuloval teorii rodiny na základe historických a antropologických srovnávacích bádání.

Pozastavme se u teorie Parsonsovy.

Parsonsova teorie vychází z predpokladu, že každý sociální systém je tvoren z prvkú, jež jako jeho subsystémy jsou tvoreny dalšími prvky, subsystémy subsystému, k nemuž náležejí. Všechny subsystémy plní vúči sobe navzájem i vúči celku určité konkrétní funkce. Strukturou, jak Možný uvádí, Parsons rozumí ty vztahy a aspekty systému, jež jsou dostatečne stabilní, aby nám umožňovaly považovat je za stálé. Každý sociální systém se snaží minimalizovat zmeny a být oporou stability. Oporou takovéto stability je kulturní systém společnosti. Konformita k definovaným hodnotám systému vytvárí základ pro fungování systému. Hodnoty systému se v interakci stávají společenskými normami. Konformita je zajišt'ována jako soubor rolí, jež jsou organizovány jednotlivými společenskými skupinami v instituce. Od každého aktéra se prostrednictvím socializace čekává naplnení jeho role, pričemž nesplnení očekávání je sankcionováno. Takovýmto zpúsobem dosahuje společnost plynulého fungování a múže svým členúm zajišt'ovat saturování j e j i c h biologických, osobnostních i interakčních potreb. Význam rodiny v tomto systému je základní. Prepisujeme schéma základní struktury rolí v nukleární rodine dle Parsonse, jak je Možný^[5]publikoval.

1.4 ZÁKLADNÍ STRUKTURA ROLÍ V RODINE

illustration not visible in this excerpt

Parsons akcentuje vysokou hladinu lásky v rodine všech vúči všem, emoce v rodine však musejí být sociálne plne kontrolovány a regulovány. Základem rodinné koheze je pevné, láskyplné pouto šedesátých let 20. století tak rozvétvený obor, který až ztrácí vnitrní konzistenci, a to jednak pro značnou obtížnost šedesátých let 20. století tak rozvetvený obor, který až ztrácí vnitrní konzistenci, a to jednak pro značnou obtížnost mezi mužem (otcem) a ženou (matkou). Sexualita je pro ne monopolizována institucí manželství. Pro Parsonsovu teorii rodiny je charakteristická presne a prísne vymezená delba rolí. Oba, muž i žena se splnením techto svých vúdcovských rolí podílejí na úspechu rodiny. Své role mají presne vymezeny i deti.

V následujících desítiletích, tj. v letech šedesátých a v letech sedmdesátých, jsou čineny další pokusy formulovat teorii rodiny, založenou na sociologických paradigmatech, Ta se objevují, jak uvádí I. Možný (2002) v teoriích sociální smeny, v teorii sociálního konfliktu a ve fenomenologicky orientované sociologii, často s využitím podnetú symbolického interakcionismu a sociálního konstruktivismu. Sociologie též venuje významnou pozornost rodinnému chování človeka.

Nástupem techto teorií došlo k rozpadu koherentního pohledu na rodinu v sociologické teorii, který, jak Možný dále uvádí, nebyl dosud prekonán.

Nelze pominout skutečnost, že již v devatenáctém století, zejména pod vlivem díla Karla Marxe, se pozornost sociologú obracela k sociálnímu jevu, který nazýváme vertikální diferenciací lidské společnosti. Na poznatky sociologie devatenáctého století navázala ve století dvacátém predevším anglická sociologie a rozpracovala je pro teorii rodiny. Rodina je pojímána jako univerzální lidská instituce, která je však i základním stavebním kamenem trídní nerovnosti. Rodina tuto nerovnost prenáší z generace na generaci rozdílným zpúsobem výchovy a péče o deti, rozdílným reprodukčním chováním, povahou výbavy kulturního a sociálního kapitálu.

Zmínené sociologické teorie vznikaly na západ od nás, v letech padesátých až osmdesátých, v období studené války, oddelující nás informačním embargem. Započaly v období snahy po restauraci etických hodnot stmelujících širší rodinu a pokračovaly v období kontroversních postojú poválečné generace dospívající v šedesátých a sedmdesátých letech, značne kritických ke generaci svých rodičú, ve svetle i stínu sexuální revoluce. Padl monopol na legitimní sex. V prvé fázi padl monopol manželského sexu proklamováním práva na sex predmanželský, od sedmdesátých let však je ve statisticky více jak významné rovine prolomena i hráz sexu mimomanželského, takže se v nekterých zemích rodí i pres 50% detí mimo manželství. Tato skutečnost klade otazník nad budoucností manželství a úplné rodiny.

Sociologie nemohla tyto tendence ignorovať a v koncipování svých teorií je pominout. Nemohla tak stavet své teorie výlučne na modelu monogamické, neolokální a dvougenerační rodiny, prestože tento model zústává pro vetšinu populace platný a jako jediný morálne akceptovatelný. Není možné nevzít v úvahu, že nabývají na legitimite a svým rozšírením i na významu jiné formy soužití než legitimní manželstvím a to od nemanželského soužití párú opačného pohlaví, vychovávajících společné deti, pres soužití párú opačného bez založení rodiny, pres partnerské soužití párú mimo vlastní manželství, až po homosexuální páry obojího pohlaví s jejich snahou po legitimite, ješte pred nekolika desítiletími nebývalou a absurdní.

1.5 Rodina jako sociálne psychologická skupina

Jak jsme si již uvedli, je rodina z hlediska socializace skupinou primární.

Psychologie rodiny je pomerne mladou psychologickou disciplínou, jež se jako teoretická vední disciplina teprve rodí, ačkoliv jako aplikovaná disciplina se v praxi již pomerne dlouho rozvíjí v rovine psychologického rodinného poradenství a v rovine rodinné terapie.

Psychologická teorie se však dlouho zaobírala lidským jedincem bez hlubšího zájmu o prostredí, v nemž vyrústá a žije. Posun vývoje pohledu nazírání na rodinu múžeme ilustrovat posunem výzkumných priorit ve vývojové psychologii v sedmdesátých letech 20. století.

Koncepce rodinného systému byla však pojímána v mezích dyády matka - díte a tímto pohledem byla zároveň limitována. Studie byly provádeny vetšinou v laboratorne provádených podmínkách^[6]. Od sedmdesátých let lze zájem vývojových psychologú o rodinu, jenž byl do této doby témer doménou sociologú, nazvat doslova explozí zájmu, Jsou publikovány studie o manželských a rodinných vztazích, o sourozeneckých konstelacích apod.

V sedmdesátých a osmdesátých letech (dvacátého století) psychologický výzkum nove obrací své zraky i na individuální vývoj členú rodiny. Vývoj človeka je percipován z multidisciplinárního pohledu a zkoumám tudíž z téhož prístupu.

Historicky je vznik psychologie rodiny spjat s vývojem predevším americké psychologie, z níž se v osmdesátých letech dvacátého století vyčleňuje.

Prestože kolébkou psychologie rodiny je psychologie severoamerického kontinentu, psychologie rodiny se úspešne rozvíjí i v evropském regionu.

Psychologie rodiny je aplikovanou psychologickou disciplínou. Opírá se predevším o poznatky z vývojové psychologie, sociální psychologie, klinické psychologie, sociologie rodiny. Predmetem jejího zkoumání je studium vztahù interakce mezi jedincem a rodinou v kontextu sociální ekologie rodiny.

Z hlediska socializace je rodina skupinou primárni, jejíž život je charakterizován špecifickým spojením biologických, hospodárských, morálních, psychologických, právních a jiných procesú, v nichž se jednotlivé funkce rodiny realizují. Za základní jsou považovány funkce reprodukční, ekonomická, výchovná, socializační a ochranná. Rodinný život je charakterizován specifickým spojením biologických, hospodárských, morálních,

psychologických, právních a jiných procesù, v nichž se jednotlivé funkce rodiny realizují. Za základní jsou považovány funkce reprodukční, ekonomická, výchovná, socializační a ochranná.

Dále jsme konstatovali, že manželství je institucionalizovaný společenský svazek mezi mužem a ženou, jehož hlavním úkolem je vytvorení rodiny a výchova detí.

Z uvedených formulací vyplývá, že

- rodina je primární sociální skupinou z hlediska socializace;
- rodina je živým vyvíjejícím se sociálním organismem;
- rodina žije a vyvíjí se v prostoru a čase
- život rodiny je procesem, vzniklým ze specifického spojení biologických, hospodárských, morálních, psychologických, právních a jiných procesù;
- rodina plní radu funkcí, z nichž za základní jsou považovány funkce reprodukční, ekonomická, výchovná, socializační a ochranná;
- funkce rodiny jsou realizovány v prostredí a prostred n ictvím púsobení biologických, hospodárských, morálních, psychologických, právních a jiných procesù;
- rodinný život probíhá predevším v manželství;
- manželství je institucionalizovaný společenský svazek;
- manželství je svazek mezi mužem a ženou;
- vytvorení rodiny a výchova detí je hlavním dvojjediným úkolem manželství.

Společným jmenovatelem pro vznik manželství a pro založení rodiny by mela být vzájemná láska a úcta muže a ženy a jejich svobodné, vážné a rozvážné (uvážlivé) rozhodnutí sdílet spolu po celý život společný osud, spočívající ve společném živote, zplození a výchove detí, partnerském rešení nastalých životních situací, problémù a potíží všeho možného rázu, jež se dotýkají života rodiny, včetne potíží zdravotních i sociálních.

Je zrejmé, že rozhodnutí o založení manželství je rozhodnutím svým zpùsobem fatálním, že jako takové klade oprávnené nároky na pomerne vysoký stupeň vyzrálosti osobnosti jak muže, tak ženy. Vždyť „v sázce" je nejen životní štestí partnerù, ale zejména budoucí osobnost jejich budoucích detí, do značné míry determinace jejich budoucích osudù.

Potrebná vyzrálost osobností partnerù je žádoucím predpokladem uzavrení manželského svazku a založení rodiny a nezbytným predpokladem založení uvážlivého manželského svazku a zodpovedného založení rodiny.Vyzrálost osobnosti je synonymem pro pojem skutečné dospelosti lidského jedince.

Dospelosť je pojmem integrujícím jednotlivé složky dospelosti: dospelosti pohlavní + dospelosti právní + dospelosti sociální + dospelosti ekonomické.

Zatímco dospelosti pohlavní dívky dosahují první ovulací a hoši první ejakulací, dospelosti právní se dosahuje shodne pro chlapce i pro dívky dovršením veku osmnácti let (míneno v České republice). Dospelosti ekonomické se dosahuje tehdy, až je jedinec ekonomicky natolik silný, že je schopen se sám uživit a mít dostatečný, alespoň potenciální kapitál pro budování podmínek k zajištení chodu budoucí rodiny. Je zrejmé, že spodní veková hranice ekonomické dospelosti bude neco nad vekem dvaceti let a podle typu dosaženého vzdelání a praxe vázané na tento typ vzdelání, se bude pohybovat až ke triceti letùm veku. Platí tu ohledne relace veku a vzdelání úmera - čím vyšší vzdelání, tím pozdeji se dosahuje ekonomické samostatnosti. Nicméne ve společnostech, v nichž je respektována a oceňována odbornost v relaci čím vyšší vzdelání (odbornost) - tím vyšší možnosti - tím vyšší ocenení, jedinec, i když dosáhne ekonomické samostatnosti pozdeji než jeho vrstevník s nižším vzdeláním, dopracuje se podstatne dríve a vetšinou natrvalo vyššího ekonomického statusu, než on.

Dospelosti sociální se dosahuje postupne, u mladých žen vetšinou o nekolik let dríve než u mladých muž^ Sociální dospelost je vázána na celkové dozrávání (dospívání) osobnosti, dosahuje se jí v období po adolescenci a bývá spojena (svázána) s dospelostí ekonomickou. Je odvislá nejen od dosaženého fyzického veku, ale též od závažnosti i kvantity sociálních situací, kterými jedinec prošel a které musel rešit anebo se alespoň podílel na jejich rešení. Obecneni rečeno, je vázána na jedincovu sociální zkušenost.

Láska je prirazeným predpokladem a obecným dúvodem uzavrení manželství a založení rodiny.

O lásce, o manželství, o rodine, o ženách i o mužích, o vztazích mezi nimi, bylo napsáno nemálo vedeckých prací, avšak podstatne více bylo stvoreno umeleckých del at' literárních včetne dramatických, hudebních i výtvarných. Láska byla, jest a bude večným a nejprirozenejším námetem lidské činnosti, ponevadž láska je človeku nejbližší, nejvlastnejší, nejhlubší a nejkrásnejší cit Láska však je též námetem literárních, hudebních i výtvarných del se syžety ryze lyrickými až romantickými, humornými, komickými, tragikomickými i tragickými. To vše s opravdovostí znalosti života i zkratky umeleckého vyjádrení.

Zmiňuji se o tom, protože láska je jak podstatou, tak dúsledkem človečího zrození i večným motorem lidské činnosti.

Samu podstatu lidského života múžeme zhutnit na samu existenci lásky. Tolik snad ponekud poeticky, doufejme, že ne príliš pateticky, rečeno o síle lásky, jako specificky lidského citu. To vše pochopitelne s vedomím j ej í biologické podstaty, ale také lidského specifika.

Lásku však nelze redukovat pouze na lásku erotickou, prípadne ji zameňovat za pouhou zamilovanost. Láska je svou podstatou i významove pojmem podstatne širším a podstatne hlubším.

Existuje množství definicí lásky, jež dokumentují snahu zachytit, uchopit, pochopit a analyzovat její podstatu, j ej í projevy i j ej í promeny. Já jsem zvolil slova, kterými lásku charakterizoval Erich Fromm^[7]. Ten píše, že láska není stav, kterého múže snadno dosáhnout každý, bez ohledu na to, jak je pro lásku zralý... a že najít uspokojení v individuální lásce je nemožné bez schopnosti milovat svého bližního, bez skutečné pokory, odvahy, víry a kázne.

Presto však velice často je to pouze erotická láska, ne-li pouhá zamilovanost, tj. pomerne brzy pomíjející stav okouzlení jedincem druhého pohlaví, která je faktickým dúvodem uzavrení manželství.

Pro uzavrení manželství a založení rodiny by bylo prirozené predpokládat či očekávat asi takovýto model posloupnosti:

a) mladí lidé (on a ona) se spolu seznámí;
b) mladí lidé spolu na základe vzájemných sympatií (vzájemné náklonnosti či zamilovanosti) začnou chodit a v rámci tohoto stádia se postupne dúkladneji poznávají;
c) mladí lidé na základe výsledkú tohoto poznávání se buď rozejdou, anebo se jejich vztah začne menit v lásku a oni se uvážlivé rozhodnou uzavrít manželství. Pri rozhodování zvažují svúj vek, zdravotní stav, společenské a ekonomické postavení, zkrátka podmínky pro reálnost svého zámeru.

Ve skutečnosti dobrá polovina sňatkú vzniká v dúsledku tehotenství partnerky a je docela pravdepodobné, že uvedený model posloupnosti byl ponekud redukován anebo jeho fáze pozmeneny či alespoň jejich poradí prevráceno. Samotná tato skutečnost ješte a priori neznamená automaticky neúspešnost (selhání) budoucího manželského soužití, ale je bezesporu pro úspešnost partnerského vztahu rizikovým faktorem, který nelze pominout.

Manželský svazek prochází v prúbehu let jeho trvání zmenami, ať si to kdo preje anebo nepreje. O tom, jaké toto manželství bude, o tom, do jaké míry se uskuteční očekávání muže a ženy, kterí do neho vstupují, rozhoduje rada faktorú. Rozhoduje o nem krom jiného pripravenost partnerú na manželství, kvalita jejich očekávání, to znamená, co od manželství očekávají, osobnost obou partnerú i samotný čas, v nemž se manželství vyvíjí a vztah partnerú se mení.

Mení se i dimenze samotného pojmu „láska".

V první rade se pozastavíme u osobnosti partnerú a následne se v této souvislosti zameríme na ty, kterí jsou pro manželský vztah rizikovými nebo prímo nevhodnými.

1.6 K OSOBNOSTI PARTNERÚ

Díte, které se narodí, není nepopsanou knihou (tabula rasa), do níž teprve život bude vpisovat své stránky, avšak budoucí život dítete není ani jednoduše predurčen jeho genetickými danostmi.

Na osobnosti človeka se podílejí jak vlivy genetické a hereditární, tak zejména všechny jeho životní zkušenosti. Z nich pro formování jeho osobnosti jsou základem zkušenosti z raného a časného detství, závažnými jsou též životní zkušenosti z období dospívání a adolescence. Nejdúležitejším činitelem, podílejícím se na vytvárení osobnosti, jejím zrání a celkovém vývoji, je na prvém míste jeho rodina, tj. rodina, v níž díte žije a vyrústá. Základní význam pro utvárení osobnosti človeka, jeho osobnostních vlastností, vytvorení základú jeho budoucího chování a jednání, míry jistoty či nejistoty, s jakou bude zvládat budoucí životní situace, má vliv rodinného prostredí, kvalita a stálost jeho citových vazeb. Až za fatálne závažné jsou považovány zkušenosti, kterých díte nabude, múžeme ríci, kterých nasaje jako houba po dešti, v období prvních dnú, týdnú, mesícú, maximálne však v prúbehu prvních let života. Významný vliv na pozdejší výber partnera i na pozdejší chování jedince v partnerském (manželském) vztahu má rodinný príklad, tj., ja ký je model rodiny, v níž dotyčný vyrústal a který mel pred očima. Jak se k sobe chovali jeho rodiče, jak se chovali rodiče k nemu, jak o neho pečovali, jaké chování očekávali od neho, jakým zpúsobem byl odmeňován a jakým trestán, mel-li sourozence, jak rodiče rozdelovali mezi všechny deti svou pozornost a svou lásku. Obecne lze ríci, že pozitivní zážitky z detství pozitívne stimulují osobnost, zatímco zážitky negativní ji stimulují negativne. Pri tomto hodnocení je však dále treba vzít v potaz sociální nezralost dítete, prípadne pubescenta či Adolescenta, danou mírou nedostatku jeho sociální zkušenosti a j ej í nepomeritelností. Z uvedeného faktu plyne, že situace v rodine, kterých je díte svedkem ať prímo či neprímo, tj. skutečnost, životní realitu, kterou díte vnímá, nemusí posuzovat negativne, prestože se príkladne jedná o jev se záporným nábojem pro jeho vývoj, neboť pro nej není spojen s negativním zážitkem a ono nemá možnost srovnání. Stejne tak je možno poskytnout opačný príklad. Zažitý a dítetem vnímaný rodinný model života rodiny, rolí, které jednotliví jeho členové zastávají a které jsou jim prisouzeny hrát i míra identifikace se s rodiči nebo s jedním z nich, mají zásadní vliv na budoucí chování jedince jako partnera i jako rodiče, byť jako díte, zejména jako dospívající, zaujímal k chování svých rodičú kritický postoj a ledacos ve své rodine kritizoval. Znamená to velmi často, že pri rešení bežných situací, které pozdeji sám jako manžel(ka) a jako rodič musí jedinec rešit, se podvedome rídí vzorem, který má vžitý ze své rodiny, v níž žil a vyrústal. Tento mechanismus se uplatňuje ješte markantneji pri rešení konfliktních situací a pri rešení manželských krizí. Není též bez zajímavosti, že si mladý muž nebo mladá žena vybírají často partnery, kterí jsou vzhledove nebo svými postoji blízcí (podobni) rodiči; mladý muž partnerku, pripomínající jeho matku, mladá žena muže, pripomínajícího jejího otce. Tento vetšinou podvedomý výber partnera je často zaznamenán i pri výberu partnera pro eventuální druhé manželství, a to tak, že druhý partner je typove podobný partneru prvnímu, byť manželství s ním nebylo úspešné.

Na tomto míste je žádoucí v uvedených souvislostech pripomnet základní funkce rodiny. Krome funkce rozmnožovací, která byla splnena zplozením a narozením detí, jsou to funkce výchovná, socializační, ochranná a ekonomická. Pro rozvoj osobnosti mají predevším význam funkce výchovné, socializační a ochranné, prestože pochopitelne nelze bagatelizovat ani funkci ekonomickou.

Jenom velice krátce poznamenávám, že uvedomelé a kvalitní plnení onech funkcí se neobejde alespoň bez elementárních znalostí o človeku, speciálne o díteti, zákonitostech jeho vývoje a zrání, o jeho výchove. Nezastupitelnou praktickou i osvetovou úlohu pri vzdelání i výchove, obecneji rečeno pri procesu socializace sehrávají též škola a další výchovná a vzdelávací zarízení. Rodina a škola by mely být dvema stránkami jedné mince, kterou je fundované ovlivňování procesu postupného zrání osobnosti mladého človeka. Presto však mnozí rodiče se velice netaktne a vesmes neodborne vyjadrují o práci školy, pedagogy pred detmi nazývají nepríliš lichotivými jmény, spíše názvy, aniž by si byli vedomi toho, že často svými výroky dávají nálepku a známku ze sociální inteligence sami sobe. Díteti pochopitelne lichotí, když je mu takovýmto zpúsobem dáváno najevo, že za své prípadné špatné školní výsledky nemúže ono, ale kdo za ne múže, že je práve učitel - v našem zemepisném pásmu spíše učitelka. Rodičúm takovéto paušální svalování viny na školu umožňuje jednoduše lehce „vyrešit" vzniklý problém a eventuálne si i „očistiť' své špatné svedomí, které prípadne vúči díteti mají. Tím ovšem nepopírám, že mohou nastat situace, kdy se učitel nezachová správne a žáka správne neohodnotí anebo neposoudí nejakou situaci nesprávne. V žádném z onech uvedených prípadú však není žádoucí, aby rodiče komentovali či rešili vzniklý problém pred detmi.

Je až s podivem, jak rodiče podceňují odbornou erudici pedagogú, domnívajíce se, že kvalifikovanými pedagogy jsou oni, neboť této kvalifikace nabyli zplozením detí. Domnívám se, že docela výstižným je prípad, o který se mnou podelila jedna zkušená pedagožka, reditelka malotrídní venkovské školy. Prišel za ní alkoholem posílen otec jedné žačky páté trídy, spílat jí za známku z českého jazyka, kterou na vysvedčení ohodnotila výkon jeho dcery. Pokoušela se mu slušne vysvetlit, proč byla nucena jeho dceru tak ohodnotit, predložila mu podklady, na základe kterých jeho dceru hodnotila, doložila mu, že on i jeho žena jako rodiče byli o školním prospechu jejich dcery prúbežné informováni a doložila mu též, že nekolikrát je žádala, aby se dostavili do školy. Otec, j i n a k nekvalifikovaný zemedelský delník, na to reagoval slovy, že jeho dcera není blbá, že blbí jsou učitelé. Do této chvíle trpelivá pedagožka ponekud vybočila ze své role a zareagovala spontánním tykáním: „Podívej se, Josefe, ty víš, že jsem te učila a cos byl za lumen. Záškolák, od tretí trídy dvojka z chování, v páté tríde čtyrky od shora až dolú, a to ješte nekteré jen z milosti, a jak jsem se doslechla, potom jsi dvakrát propadl. Rodiče se o tebe starali asi tak, jako ty se staráš o svou dceru. A tvá dcera? Je videt, že jablko nespadlo daleko od stromu. A ty mne chceš dávat lekce z pedagogiky"?

Komentáre snad není ani treba.

1.7 Osobnostní rysy

Pozastavme se nyní nad závažnou otázkou, zda nekteré rysy osobnosti již samy o sobe mohou být závažnou prekážkou úspešnému prúbehu manželství, prípadne je vhodné se jejich nositelúm vyhnout, lapidárne rečeno „na hony". Kratochvíl^[8]je prehledne vypočítává a charakterizuje. Jsou jimi

a)astenická a hypersenzitivní osobnost. Jedná se o vystupňování nekterých rysú normálního melancholického typu. Astenická osobnost se vyznačuje prevládající slabostí, neprúbojností, nesmelostí a unavitelností. Hypersenzitivní osobností je rozumena taková osobnost, u níž vnejší podnety vyvolávají prevážne pocity zranitelnosti, choulostivosti a precitlivelosti. I malá zátež u nich vyvolává neurotické príznaky;
b)explozivní osobnost. Jedná se o vyhrocenou osobnost cholerika. Výbuchy vzteku jsou doprovázeny hrubými nadávkami, urážkami a nezrídka kdy i fyzickým napadením a násilám. Pro maličkost dovedou ztropit výtržnost a je jedno, zda je tomu doma nebo treba na verejnosti;
c)rezonér. Je jím ubrblaný, zahorklý pesimista. Stále nekoho sekýruje, je se vším nespokojený, nikdo mu nic neudelá porádne, je nesnášenlivý, dává rád najevo svou nadrazenost, všechny ostatní považuje za hlupáky;
d)pedant. Jedná se o prehnane porádku milovného človeka;
e)schizoidní osobnost. Jedná se o jedince buď s nedostatečnou schopností vyjádrit své city, anebo o jedince skutečne citove chudé. Schizoid provokuje své okolí podivnostmi až bizardnostmi ve svých názorech, ve svém chování, odtržením od reálného života, značne abstraktivními nebo nadmíru komplikovanými úvahami a nejasnou komunikací. Aktívnejší schizoidi provokují spíše svou ne konformností, pasivnejší se stahují do ústraní a cítí se společností lidí spíše zraňováni. Zústávají dlouho anebo trvale svobodni;
f)asociální anetická osobnost. Jedná se o osobnost citove plochou, prípadne s absencí citú. Hlavne bez laskavosti, vrelosti a . soucitu, Vyznačuje se nezájmem o jiné lidi a bezohledností k okolí. Takovýto človek se dopouští často amorálního jednání. Takovíto jedinci se projevují bud otevrene jako flákači, absentéri a kriminálni recidivisté, anebo dovedou svou lenost, odpor k práci a nedostatek soucitu tajit;
g)hysterická osobnost. Ta je charakterizována zvýšenou emocionalitou, potrebou být stredem pozornosti, stíráním rozdílu mezi bujnou predstavivostí a realitou, prechodem nálad z extrému do extrému, inklinují k citovému vydírání. Zatímco mírne hysterické projevy u ženy bývají společensky akceptovány a úsmevne tolerovány, hysterický muž púsobí zženštile. Hysterické projevy muže se však často projevují zvýrazňováním vlastní mužnosti, rádoby hrdinskými činy apod.U ženy se často jedná o večnou hledačku lásky, která je šílene nešťastná ve vlastním manželství, hledá uspokojení v jiném, často mimomanželském vztahu, v nemž je po čase opet nešťastná a hledá další vztah atd.;
h)žárlivecká osobnost. Nutkave podezírá svého partnera z nevery, hlídá ho, kontroluje, špehuje, požaduje od neho dúkazy vernosti, se kterými však nikdy není spokojen;
i)osoba závislá na alkoholu. Závislost na alkoholu dosáhla již takového stupne, kdy dotyčmému alkoholismus činí potíže ve společnosti, v zamestnání, presto však není jedinec závislý na alkoholu schopen sám prestat pít. Muž závislý na alkoholu vetšinou pije ve společnosti, žena závislá na alkoholu prevážne pije doma, alkohol doma uschovává do rúzných skrýší, za svou závislost se stydí. Obdobne problémová je osoba závislá na jiných návykových látkách a patologickém hráčství;
j)jiné problémy v osobnosti. Témito problémy jsou jednak abnormální sexuální preference a sexuální orientace. Abnormální preference se projevuje sexuálními deviacemi, jako jsou pedofilie, fetišismus, exhibicionismus, voajérství, transvestitismus, masochismus a sadismus. Zatímco nekteré z techto forem sexuálních deviací spíše pouze obtežují, nekteré, zejména pedofilie a sadismus mohou dosáhnout intensity závažného trestního jednání. Homosexualita, ať mužská (gayové) anebo ženská (lesbičky) není již považována za sexuální úchylku, ale za jinou sexuální orientaci.

Každý vztah je podroben rade zkoušek, které život manželúm v prúbehu jejich vztahu pripraví. Nekteré z nich lze predvídat, jiné nikoliv. Nekterým ze situaci, které jsou nuceni partneri rešit, se lze vyhnout, jiným nikoliv. Mezi ty faktory, kterým se vyhnout nelze, o nichž je však treba predem vedet, aby deziluze, vystrízlivení ze snu, byly minimalizovány, patrí promeny manželského vztahu, závislé na samotné délce trvání manželství.

Predstava romantické lásky se postupne mení, poezie vztahu se postupne mení v prózu života. Partneri se postupne poznávají ve zcela obyčejných a také intimních (ne vždy zcela príjemných) situacích. Sdílejí spolu nejen společnou ložnici, ale i společnou koupelnu, společnou toaletu, chtíce nechtíce se spolu musejí delit o každý společný prostor. Musejí spolu rešit veškeré dúležité veci, které jsou zásadní pro jejich soužití anebo se jich alespoň významne dotýkají, jako je zarizování společné domácnosti, společné hospodarení s penežními prostredky, společná výchova detí. Reší spolu však často i veci zcela nepodstatné, neboť mají pocit, že tomu tak v manželství má (musí) být. Vzpomínám si na svou kamarádku z detství, kterou jsem svého času potkal, asi tak rok po j ej í svatbe, a zeptal jsem se jí zvedave, já tehdy ješte svobodný, jak se jí vede. Bylo to tuším slovy: „Tak co, jaké to je?" a ona odpovedela slovy, která snad nikdy nezapomenu: „Strašné! Predstav si, že my se nedokážeme dohodnout ani na tom, jakou si máme koupit pastu na zuby" ! A tehdy já jsem jí spontánne poradil: „Tak si kupte každý tu svoji". Ona se na mne udivene podívala a odpovedela mi: „Vidíš, to je nápad, to me nenapadlo".

Již pouze dodávám, že se jednalo o vysokoškolsky vzdelanou ženu, pedagožku.

Romantická láska, která je personifikací lásky erotické, dostává manželským soužitím postupne jinou dimenzi. Výjimečnost setkání (setkávání) dvojice pred uzavrením manželství , často provázená obtížne popsatelným pocitem tajemnosti, vystrídaná nejprve objevným pocitem údivu nad tím, že již nejsem sám, že jsme dva a následne okouzlením ze zrodu prvního dítete, se postupne každodenním opakováním každodenních úkonú, které jsou vesmes povinnostmi, mení ve všednost, v šedou stereotypnost.

Sociologové, jak uvádí Kratochvíl^[9], delí vývojová stadia manželství na

1. manželství pred narozením detí,
2. manželství s malými detmi,
3. manželství s vetšími detmi, které postupne odcházejí z domova,
4. manželství po osamostatnení detí.

Je zrejmé, že každé z uvedených období má své typické úkoly a své charakteristické problémy, které je treba rešit a zvládnout. Nesnáze, jak Kratochvíl uvádí, spočívají zejména pri prechodu jednoho období ve druhé, kdy manželé často nepružne lpejí na svých stávajících postojích z predchozího období.

Manželství lze též diferencovat dle délky jeho trvání. Jak však Kratochvíl uvádí, tato diferenciace není jednotlivými autory presne vymezena ani j ej í stadia nejsou shodne interpretována, co však mají společného, je jejich typická psychologická atmosféra a charakteristické problémy.

„Láska je ideálni, manželství je reálné; plést si reálné s ideál ním nikdy nezústává nepotrestáno."

J. W. von Goethe

1. Mladé manželství trvá do 5 - 10 let od jeho uzavrení. Manželé jsou mladí i vekem, do 30let. Postupne si na sebe zvykají, zarizují si domácnost, často svou vlastní nemají a bydlí zatím u nekterých z rodičú, čekají díte, mají malé deti a množství povinností spojených s péčí o ne, časem si byt porizují a zarizují se, dokončují si svou kvalifikaci, žena bývá alespoň z části tohoto období na materské dovolené, príjmy manželú nedosahují výdajú a tak jsou závislí na podpore rodičú.

Toto období je též velice často obdobím manželských krizí. Jak Kratochvíl (2000) udává, Plzák popsal dve typická krizová období, která se za trvání manželství vyskytují, pričemž první z nich je práve ve stádiu mladého manželství, a to mezi tretím až sedmým rokem. V prípade príznivého vývoje trvá krize približne jeden rok. Príčinami je vesmes rozpor (konflikt) mezi očekáváním a skutečností. Ten je pocit'ován predevším v rozdílu mezi zamilovaným chováním partnera na začátku jejich vztahu a manželství a mezi současností. Jak jsem již výše uvedl, poezii vystrídala próza. Roste počet situací, kdy si partneri nerozumejí a tím též roste napetí mezi nimi a též vzájemné negativní emoce.

Napetí mezi partnery již vzniká ze samotné skutečnosti jejich prílišného styku. Jedná se o jev, který je též nazýván ponorkovou nemocí. Krize múže vypuknout bez jakékoliv vnejší príčiny i u partnerú, kterí mají veškeré podmínky pro úspešný start do manželství. Prúbeh krize však bývá o to závažnejší, probíhá-li za existence rizikových faktorú, jakými jsou napr. neexistence vlastního bytu, bydlení s rodici, nedostatek finančních prostredkú, nevera partnera. Za trvání krize narústá pocit nespokojenosti, zesilují se názorové rozpory, hádky se stupňují, objevuje se protestní mlčení. Plzák doporučuje omezení dialogù, tématicky se týkajících manželství i dočasné pritlumení sexuálního styku, odklon od romantické lásky a vecné rešení praktických problémú, jako je výchova detí, orientace na pracovní uplatnení každého z manželú, otevrené soužití.

„Scény žárlivosti jsou pro vývoj lásky stejne nezbytné, jako válečné konflikty pro vývoj civilizace."

S. Bernhardtová

2. Manželství stredního veku je vetšinou psychologú pojímáno jako období trvání manželství mezi 10 - 25 lety od jeho vzniku. Vek manželú se vetšinou pohybuje mezi 30 - 50 lety. Jsou ekonomicky aktivní, jsou hmotne vybaveni, mají již stabilizované společenské postavení. Jejich deti jsou ve veku školákú, studentú, postupne dospívají a osamostatňují se.

Manželství stredního veku je dalším vývojovým stádiem, kdy se dle Plzáka objevuje manželská krize. Je to mezi 17 - 25 lety trvání manželství, je však méne hluboká než krize predchozí. Múže trvat též asi rok, ale i podstatne déle. Je spjata s obavami z involučního veku, objevování se rúzných somatických potíží, osamostatňování se a pozdejší odchod detí z rodiny, následne vzniklý pocit prázdnoty, zesilující se pocit závislosti ženy na muži, domnívá-li se, že ona stárne rychleji než on a časté odstredivé tendence muže si ješte neco v erotice a sexu mimo manželství užít, dokud je čas a než bude pozde. Plzák, jak dále píše Kratochvíl, doporučuje programové odpoutávání se manželú od starostí a venování se rúzným formám zábavy, napr. společnému cestování, návštevám kulturních podnikú i společných prátel. Ohledne mimomanželských dobrodružství doporučuje je nedramatizovat s tím, že vetšinou okouzlení mimomanželským sexem i mimomanželským vztahem časem odeznejí.

Kde je láska, je také bolest." španelské prísloví

3. Manželství zralého veku je další z fází manželského cyklu. Manželé jsou ve veku cca mezi 45 - 60 lety. V tomto veku určité zpomalení psychického tempa, poklesu originality a kreativity je kompenzováno nahromadenými informacemi, dovednostmi a zkušenostmi.

Do počátku období zasahuje klimakterium ženy, provázené zvýšenou náladovou labilitou ženy a u muže nekdy tzv. „panika zavíraných dverí".

Z pohledu ekonomického statusu je toto období charakterizováno vyvrcholením pracovní aktivity, často záverem tohoto období odchodem do dùchodu a zmenou životního stylu (stereotypu).

Deti odcházejí z rodiny a zakládají si svoji vlastní rodinu. Manželé si zvykají na to, že v pomerne produktivním veku jsou sami anebo si zvykají na soužití s rodinou svého dítete nebo svých detí.

„ Milovat znamená stárnout ruku v ruce." L. Aragon

4. Manželství ve stárí je ovlivňováno projevy stárnutí obou partnerù; zatímco sil

ubývá, zdravotních potíží pribývá. Manželství v tomto veku je již stabilizované. Na úrovni, na niž se manželé v nem dopracovali. Manželé jsou si oporou, jsou vesmes na sebe fixováni, obávají se ztráty jeden druhého. Problémy, které mezi nimi občas nastávají, pramení často z osobnostních zmen, které jsou spojeny se stárím. Jedná se o profilující se egoismus a nedostatek pochopení pro druhého partnera, anebo se jedná o druhotné konflikty, pramenící príkladne z prvotního (generačního) konfliktu mezi nimi a „mladými".

„Ne nedostatek lásky, ale nedostatek prátelství zaviňuje nešťastná manželství." F. Nietsche

Snad ani reálne nemúže existovať manželství, v nemž by se v prúbehu jeho trvání nevyskytly žádné problémy. Že manželství, jako trvalý (setrvalý) svazek mezi mužem a ženou nebývá tím nejsnadnejším a nejméne problematickým životním úsekem v živote lidském, o tom svedčí nejen počet rozvodú a nekdy i jeho doslova tragické konce, ale též nepreberné množství anekdot i výrokú slavných osobností jak v současnosti, tak v minulosti. A že se na podstate vzájemných vztahú mezi mužem a ženou toho také mnoho nezmenilo, svedčí to, neboť navzdory tomu, že se jedná o výroky slavných osobností, kterí žili ve zcela rozdílném čase, nikterak se mezi sebou neliší. Uveďme si nekteré.

Manželství prichází po lásce stejné jako kour po plameni.

N. S. Camfort

Ze vsech vážných vécí je snatek ta nejsmésnéjsí. P. A. de Beaumarchais

Je porád ješté lepší být ženat, než být mrtev. Moliére

Jediné, co je horší než predčasné manželství, je opoždéný rozvod.

L. de Boissy

Hlavní príčinou rozvodú je manželství.

M, Achard

Jen málo slov zní tak pohrdlivé, jako slovo manžel.

Pittigrilli.^[10]

Citované výroky, byť jsou vesmes sarkastickou literárni nadsázkou, mají jistou vypovídací hodnotu. Jsou specifickou reflexí problémú manželského soužití a možná prímo osobních zkušeností jejich autorù, a to pravdepodobne ne tech nejpríjemnejších. Vypovídají spíše o pocitech zklamaného očekávání, vypovídají také neco o osobnostech jejich autorù, pochopitelne mají i určitou vypovídací hodnotu o typických mužských a ženských vlastnostech. Nicméne, naštestí neexistují pouze zklamaná a nešťastná manželství a rozhárané rodiny, i když obého je víc než dost.

Jaký je recept na šťastné manželství a úspešný spokojený rodinný život? Jaké modely rodiny, jaké j ej í parametry, jaké zpùsoby chování partnerù i všech členú rodiny jsou garantem pro príznivou prognózu vývoje rodinných vztahù? Na tuto otázku, dle mého názoru existuje jednoznačná odpoveď. Žádné. Jisté je to, že žádný model nemùže dát spolehlivou záruku doživotne šťastného manželského vztahu a bezproblémové rodiny. Proč? Jednoduše proto, že se jedná o teoretickou konstrukci, byť vzniklou na základe odborných poznatkù získaných nejen teoretickým studiem problematiky, ale též na základe rozsáhlých výzkum^ a protože žádný z teoretických poznatkù ani z poznatkù získaných sebezkušenejšími odborníky z oboru medicíny, psychologie, sociologie atd. nemohou nahradit objektívne existující podmínky ovlivňující prùbeh manželství a života rodiny ani chování jejích členù ani žádných z techto odbormkù nemùže žít dennodenní život v tom či kterém konkrétním manželství, v té či které rodine a zastávat role jejich jednotlivých členď

Žádný model, žádná odborná publikace ani žádná sebekvalifikovanejší rada sebekvalifikovanejšího odborníka nemohou samy o sobe být patentem na praktickou úspešnost života rodiny ani partnerského vztahu ani na ne neposkytnou záruční list. Mohou na základe zevšeobecnených poznatkù pomoci poukázat na prípadná možná nebezpečí, úskalí, která mohou komplikovat manželský (rodinný) život, varovat pred nimi a poukázat zároveň na žádoucí projevy fungování manželského (rodinného) života, mohou v rámci poradenské praxe analyzovat vzniklou situaci a snad i odhalit a pojmenovat j ej í príčiny, mohou poradit, jak dále a co dále včetne prípadné léčby, ale usporádání manželských a rodinných vztahù již záleží na samotných partnerech a všech členech rodiny. Bez aktivního prístupu k rešení vlastní situace, bez vùle ji vyrešit, je každá teorie šedivá (zelený je strom života) a každá rada je hráchem na zeď házeným, když již nebudeme chtít, aby se nekdo neurazil, použít nekdy i priléhavejšího prísloví o perlách.

S bezprostredne výše uvedenými výhradami je nutné vzít bezprostredne následne uvedené.

Psychologové popsali a pojmenovali radu existujících modelù a typologií rodinných vztahù vytvorených od sedmdesátých let dvacátého století.

O jejich syntézu se pokúsil I. Plaňava v článku „Komponenty a procesy fungující rodiny a manželství" uverejneném roku 1994 v časopisu Československá psychologie^[11]. Podle neho uvádíme a charakterizujeme jejich prehled.

Reaversúv model

I. Plaňava uvádí, že v roce 1976 shrnuli J. W. Levis a spol. tzv.Timberlavské výzkumy zdravých rodin, pričemž jeden ze spolupracovníkú této pracovní skupiny rozlišil 3 skupiny rodin: zdravé, strední a dysfunkční.

Optimální rodina operuje dovednostmi, jejichž kapacity Reavens sestavil do osmi promenných, umožňujících možnost zvládnutí napetí mezi individuální svobodou členú rodiny a potrebou sounáležitosti

Jsou jimi

a)systémová orientace,
b)ohraničení od okolního sveta, avšak otevrený a aktivní kontakt s ním.Obdobné ohraničení; (generační ) je v rodine, místo každého je jasné a respektované;
c)konsensuální jasnost;
d)jasná hierarchie moci - rízení je v rukou rodičú s respektováním komplementarity jejich rolí;
e)dovednost vyjednávat - rodiče jsou v roli koordinátorú vyjednávání;
f)transcendentální hodnoty - schopnost prijímat zmeny jako je rúst detí a jejich odchod, stárnutí a smrt a vyrovnávat se s nimi.

Cirkumplexní model

D. H. Olson a spol. rozlišují základní dve rodinné dimenze, kterými jsou

a)koheze, jíž rozumejí emoční propojení členú rodiny a
b)adaptabilita, jíž je mínena schopnost rodinného a manželského systému menit strukturu moci, pravidla interakcí a vzájemných vztahú jako odpoveď na situační a vývojové zmeny i na záteže.
c)Obe tyto základní rodinné dimenze se realizují prostrednictvím tretí dimenze, a tou je komunikace.

McMasterovský model

McMasterovský model rodiny rozlišuje 6 dimenzí fungování rodiny. Jsou jimi

a)ŕešení a zvládání problémú;
b)jasná a pŕímá komunikace;
c)zastávání rolí;
d)emoční pŕimeŕenost;
e)emoční involvement;
f)kontrola a ŕízení .

Jak I. Plaňava shrnuje, dle tohoto modelu optimâlnë fungující rodina efektivnë a bez narušení základních funkcí reší problémy spojené s vývojem a nenadálými situacemi. Komunikace i rozdëlení rolí mezi členy rodiny jsou prímé a jasné a vzájemnë akceptovatelné. Členové rodiny se o sebe zajímají, vzájemnë se podporují a též za sebe, jeden za druhého, cítí zodpovëdnost. Ŕízení rodiny a kontrola jsou flexibilní.

Riskinovy hypotézy

Hypotézy se týkají

a)emočního klidu v rodine,
b)komunikace,
c)zvládání problémú a ùkolù.
d)Vztahú mezi rodiči a detmi.

1.10 Ekliktický prístup

D. E. Nead a spolupracovníci v roce 1985 sestavili interakční diagnostickou príručku . jejíž součástí je charakteristika fungující rodiny. Za funkční považují zejména vitální a totální vztahy.

V rodine jeden existuje pro druhého. Vzájemné vztahy mají prioritu. Za funkční jsou považovány též tzv. paralelní vztahy, kdy partneri jsou schopni si pružne vymeňovat stejné, podobné i odlišné chování v souladu se situací a kontextem, Do manuálu též autori zahrnuli základní promenné cirkomplexního modelu - adaptabilitu a kohezi.

Plaňava^[12]dále konstatuje, že uvedené pojetí rodiny i prehled koncepcí a modelú, že to vše umožňuje charakterizovat rodinu i manželství pomocí čtyr základních komponent a dvou procesú.

Komponenty jsou struktura rodiny, intimita, osobní autonomie a hodnotová orientace a postoje.

Procesy jsou dynamika a vzájemní interakce v rodine (dúraz kladen na komunikacij, pričemž pripojuje i jejich dysfunkční ekvivalenty.

U struktury rodiny, jak I. Plaňava dále uvádí, jde o usporádání prvkú v systém, o vzájemné vazby a pozice členú, organizovanost rodiny, aliance a hierarchii, rozdelení kompetencí.

Vintimite je kladen dúraz na emoční kvality, tzv. psychosomatickou atmosféru rodiny, dále príkladne na rodinnou kohezi, podporu jednotlivých členú rodiny.

Osobní autonomií je rozumena kvalita i kvantita diferenciace mezi členy rodiny včetne detí.

Hodnotovou orientaci rodiny včetné postojù se sleduje hodnotová orientace i preference i smer usilování rodiny v dané etape jejího vývoje.

Dynamikou je mínen vývojový pohled na soužití v rodine (autor píše „v našich domovech") za zmen, které je v prúbehu času potkávají.

Na komunikaci je kladen dúraz u všech koncepcí rodin.

Sobotková^[13] konstatuje, že S. R. Sauber se svými kolegy vymezuje schopnost rodiny fungovat ve čtyrech základních oblastech, a to v osobním fungování (spokojenosti členú se svou rolí a pozicí v rodine, v manželském, resp. partnerském fungování (spokojenost v sexuální oblasti, manželský soulad), v rodičovském fungování (odpovednost za výchovu
detí a pocit obohacení z rodičovské role) a v socioekonomickém fungování (ekonomická úroveň rodiny i sociální začlenení, sociální podpúrná sít').

Pro naši potrebu a bližší seznámení se s konkrétním modelem rodiny jsem použil rodinného modelu vypracovaného S. R. Coveyem^[14], který rozpracoval do postupú, které príznačne nazval „7 návykú šťastné rodiny".

Návyk první: Buďte pozitívne aktivní

illustration not visible in this excerpt

Mezi podnetem a odpovedí na nej je prostor. V tomto prostotu spočívá naše svoboda a síla zvolit odpoveď. V naší odpovedi spočívá náš rúst a naše svoboda.

Jedná se spíše o schopnost jednat podle zásad a hodnot, než reagovat na emoce a okolnosti.

illustration not visible in this excerpt

Návyk druhý: Začnete tím, k čemu chcete dojít

Jaký je účel naší rodiny?

Jakou rodinu chceme mít?

Jaké veci chceme delat?

Jaký pocit chceme, aby v nás náš domov vyvolával?

Jaké vztahy chceme mít mezi sebou?

Jak spolu chceme jednat a mluvit?

Které veci jsou pro nás jako rodinu duležité?

Které cíle jsou pro naši rodinu absolutní prioritou?

Jaké jsou zvláštní nadání, talenty a schopnosti naší rodiny?

Jakou zodpovednost jako členové rodiny máme?

Jaké zásady chceme dodržovat, jakými vodítky se chceme v rodine rídit?

Kdo jsou našimi vzory? Co na nich máme rádi, v čem bychom je rádi napodobili?

Které rodiny nás inspirují a proč je obdivujeme?

Jak mužeme prispet společnosti, v níž žijeme jako rodina, a jak bychom mohli víc pomáhat?

(každý v rodine je duležitý, myšlenky všech jsou duležité) (posilování širší rodiny, myšlenky, podnety - pozornost, kontakt, ...), žádné prázdné židle

Návyk tretí: Nejdú ležitejší veci klaďte na své místo (rodina ? vedlejší atrakce nebo hlavní stan?

Rodičovství je vzácná role

Žijeme kulturne, žijí kulturne naše deti?

Technika - vztah k technice - Jak technika mení rodinu?

Vytvorení rodinné struktury

- týdne chvíle pro rodinu
- čas plánování
- čas učení
- čas k rešení problému
- čas na zábavu

Návyk čtvrtý: Myslete zpusobem " Vítez - vítez "

A nikoliv "vítez" - "poražený" anebo "poražený " - "vítéz"

Jako jediná schudná dlouhodobá alternativa, cesta od "já" k "my " (kompromisy, - cílem je konsens)

Návyk pátý: Nejdríve se snažte rozumet, teprve pak být pochopení

Podstatou rodinných svízelu je nepochopení

To, co očekáváme, ovlivňuje naše uspokojení i úsudek

Lidé jsou uvnitr velmi krehcí, velmi zranitelní

Prekonávání hnevu a urážlivosti

Stát se verným prekladatelem - 5 Empatické naslouchání

4 Pozorné naslouchání 3 Selektivní naslouchání 2 Predstírané naslouchání 1Ignorování

NAŠE STANOVISKO

Návyk šestý: Spolupracujte tvurčím zpusobem

Tvurčí spolupráce - Summum bonum všech návyku - nelze docenit

Návyk sedmý: Broušení pily

Broušením pily rozumí autor obnovování, omlazování a nové vytvárení osobních duchovních, duševních, sociálne motivovaných a fyzických sil osoby a rodiny.

O s o b n í o b n o v a (vše vnitrní aktivity)

- na úrovni fyzické (cvičení, zdravé stravování, zvládání stresu)
- na úrovni sociálne emocionální (navazování prátelství, služba ostatním, empatické naslouchání, tvurčí spolupráce)
- na úrovni duchovní (meditace, modlitba, vážná četba, návraty k principum)
- na úrovni mentální (četba, predstavivost, plány, psaní, rozvíjení talentu, učení)

Esence rodinné obrody - tradice, t,j, rituály, oslavy, významné události, které jsou v rodine prožívány)

R o d i n n á o b n o v a

- na úrovni fyzické (společná cvičení, společné aktivity rodiny, objasňování rodinných cílu, dohoda ohledne financí a hmotného majetku)
- na sociálne emocionální úrovni (láska a vzájemná opora členu rodiny, veselá mysl a společná relaxace, budování vzájemné duvery a ničím nepodmínené lásky)
- na úrovni duchovní (obnova závazku, objasňování rodinných cílu, společná účast na bohoslužbe, četba vážné literatury)
- na úrovni mentální (učit se společné vážné veci, diskutovat o názorech)

rodinné večere - jídelní tabule spíše oltár než stul, společné shromáždení ...

rodinné prázdniny

aktivity širší a vícegenerační rodiny

Od prežití ke stabilité, od stability k úspechu, od úspechu k významnosti

Být príkladem, být rádcem, být organizátorem, být učitelem; tri omyly: myslet si, že jedna role stačí, zanedbání poradí, myslet si, že jedna role stačí.

Na začátku tohoto procesu je vždy rešení problému.

Prežitím je chápán vztah,v nemž rodina fyzicky, finančne, sociálne a duchovne zápasí o život a lásku, pričemž se pohybuje na úrovni sociálního minima.

Stabilitou je mínena situace, za níž je rodina díky své základní strukture a organizaci stabilní, spolehlivá a funkční a je do značné míry schopná komunikovat a rešit problémy.

Úspéchem je stav rodiny, kdy rodina plní hodnotné cíle, je opravdu šťastná, pestuje tradiční návyky a její členové si navzájem slouží

Významností je nazýván takový stav rodiny, která si vytvorila pohodu a krásnou atmosféru a svým vlivem a významem prispívá i širšímu okolí.

Na jeho konci tvorení,

Úspech sedmera návyku a jeho pochopení jako systému nespočívá v jednotlivostech, ale v tom, že se človek učí a musí učit a myslet novým zpusobem. Tolik S. R. Covey.

1.11 Česká rodina devadesátých let 20. století 1.11.1 VÝVOJOVÝ TREND RODINY V ZRCADLE SPOLEČENSKÝCH PROMEN

Po pádu komunistického režimu v Československu došlo v našem státe ke zmene společenského zrízení, k renesanci demokracie as ní též i občanských svobod, jejichž součástí je i zákonná faktická ochrana soukromovlastnických práv, znovunastolení společenských kapitalistických výrobních vztahù, ale i v dúsledku uvedených skutečností i nebývalou promenu prostredí kolem nás i celé české společnosti včetne odpovídajících konsekvencí.

Ze společnosti na strane jedné direktivní a na strane druhé ryze ochranárské se postupne utvárí společnost občanská, v níž je kladen dùraz na samostatnost, zodpovedné rozhodování každého o svých činech, o své budoucnosti, o svém živote. Společenské zmeny s sebou nesou a již prinášejí nové netušené možnosti pro každého jedince pripraveného tyto zmeny akceptovat a prijmout, avšak také nároky na jeho pripravenost na tyto zmeny a ochotu a schopnost techto zmen. Jedná se o zmeny ve zpùsobu myšlení a uvažování, preference hodnot, chování a jednání. Je zrejmé, že míra adaptability a kreativity je často (obecne) úmerná veku jedince. Čím mladší jedinec, tím potrebné zmeny vstrebává rychleji, zatímco u príslušníkú strední a starší generace je proces adaptability na nové společenské podmínky torpidnejší a u nekterých prakticky nemožný nebo z ideologických dùvodù i zcela neprijatelný.

Nové možnosti, které zmena společenského systému prinesla, jako je príkladne podstatne vyšší možnost vzdelávání se na domácích již nejen státních, ale i soukromých stredních a vysokých školách a na zahraničních vysokých školách, možnost volného cestování, možnost soukromého podnikání, zrušení pracovní povinnosti sankcionované trestem odnetí svobody, zánik umelé zamestnanosti, prirozená likvidace praktické nivelizace pnjmù, jsou nesporná pozitiva společensko-ekonomických zmen. Žádné zmeny nikdy nejsou a také nikdy nebudou ryze pozitivními, beze stínu, který je provází. Negativní dopady zmen jsou jednak

objektivního, jednak subjektivního charakteru, pričemž je zrejmé, že obe tyto skupiny se vzájemne doplňují i determinují.

Za objektívne negativní atributy zmen lze považovat príkladne vznik pochopitelne výrazne více stimulujících korupčních možností než pred rokem 1990, dosud nedokonalé společenské právní prostredí umožňující parazitování statisticky nezanedbatelné části občanú (jedincú) na společnosti, pomerne vysokou nezamestnanost. Čtyricetiletá absence občanských svobod i možností projevit a uplatnit svou individualitu, transformovat své schopnosti v možnosti uplatnení a možnost uplatnení se ve skutečnost, a poté nečekaná následná radikální zmena společenských podmínek a podmínek individuálních aspirací na mnohé zapúsobily jako droga. Jakoby u rady jedincú zcela padly morální zábrany. Podstatne se zvýšila kriminalita, problémem se stal jev do té doby u nás masove neznámý, drogová závislost, závislost na automatech, do neúnosných rozmerú se rozšírila prostituce, ba i detská, stejne tak i pornografie.

Je evidentní, že všechny nastínené zmeny společenské zmeny a jejich doprovodné jevy, ať již ty pozitivní či ony negativní nemohly nezanechat vliv i na rodine, jež, jak je známo, je považována za základní společenskou jednotku společnosti a jež tak nemúže nebýt specifickou reflexí a odvažuji se ríci i specifickou autoreflexí společnosti.

Jaká je současná česká rodina a jakými zmenami prošla a prochází?

Tomáš Katrňák^[15]dochází k záveru, že dle všech demografických údajú devadesátá léta jsou léty, která rodine neprejí. Uvedený výrok však, jak autor dále poznamenává, neznamená, že by klesala hodnota rodinného soužití mezi mužem a ženou.

V čem spočívají základní zmeny v demografických údajích?

V prvé rade se snížila sňatečnost a porodnost, zvyšuje se podíl detí narozených mimo manželství a stoupá rozvodovost.

[...]

---

^[1]Všeobecná encyklopedie ve čtyrech svazcích, díl tretí, DIDEROT 1999

^[2]Ottúv slovník naučný: XXI. Díl, Praha 1904

^[3]Ottùv slovník naučný: XXI. Díl, Praha 1904

^[4]Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích, svazek šestý, DIDEROT 1999

^[5]Možný, I.: Sociologie rodiny, SLON, Praha 2002

^[6]Sobotková, I. : Psychologie rodiny, Portál, s. r. o., Praha 2001

^[7]Fromm, E.: Uméní milovat, Český klub, Praha 2001

^[8]Kratochvíl, S.: Manželská terapie, Portál, Praha 2000

^[9]Kratochvíl, S.: Manželská terapie, Portál, Praha 2000

^[10]Citované výroky jsou prevzaty z publikace O ženách, lásce a manželství, Levné knihy KMa, Praha 2001

^[11]Plaňava, I.: Komponenty a procesy fungující rodiny a manželství in Československá psychologie, 1994, č. 38

^[12]Plaňava, I.: Komponenty a procesy fungující rodiny a manželství in Československá psychologie, 1994, č. 38

^[13]Sobotková, I. : Psychologie rodiny, Portál, s. r. o., Praha 2001

^[14]Covey, A, R, : 7 návykú šťastné rodiny, Columbus, Praha 1999

^[15]Smékal, V., Macek, P, ( eds): Utvárení a vývoj osobnosti, Barrister a Principal, Brno 2002