Die Entwicklung der Organisation der modernen tschechischen öffentlichen Verwaltung

INHALTSVERZEICHNIS

ZUSAMMENFASSUNG

RESUME

CONTENT

Kapitola 1
POŠÁTKY FORMOVÁNÍ MODERNÍ VEAEJNÉ SPRÁVY (1620 – 1848)
1.1 ÚST A EDNÍ SPRÁVA
1.2 ZÁNIK SPOLEŠNÝCH ORGÁNU ZEMÍ Š ESKÉ KORUNY
1.3 ŠESKÁ DVORSKÁ KANCELÁA V LETECH 1620 - 1749
1.4 SPRÁVA JEDNOTLIVÝCH ZEMÍ
1.5 KRAJSKÁ SPRÁVA
1.6 VRCHNOSTENSKÁ SPRÁVA
1.7 SPRÁVA MEST
1.8 VOJENSKÁ SPRÁVA
1.9 CÍRKEVNÍ SPRÁVA

Kapitola 2
VÝVOJ VEAEJNÉ SPRÁVY V OBDOBÍ HABSBURSKÉ MONARCHIE (1848 – 1918)
2.1 POŠÁTKY ORGANIZACE OKRESNÍ POLITICKÉ SPRÁVY
2.2 POKUSY O VYTVOAENÍ KRAJSKÉ SPRÁVY ( KRAJSKÉ ÚAADY – KRAJSKÉ VLÁDY )
2.3 POŠÁTKY ORGANIZACE ZEMSKÉ POLITICKÉ SPRÁVY
2.4 POŠÁTKY ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVY
2.5 POŠÁTKY OBECNÍ SAMOSPRÁVY
2.6 POŠÁTKY OKRESNÍ SAMOSPRÁVY
2.7 POŠÁTKY ZEMSKÉ SAMOSPRÁVY
2.8 POŠÁTKY UHERSKÉ VEAEJNÉ SPRÁVY

Kapitola 3
VÝVOJ VEAEJNÉ SPRÁVY V MEZIVÁLEŠNÉM ŠESKOSLOVENSKU (1918 – 1938)
3.1 VZNIK SAMOSTATNÉHO ŠESKOSLOVENSKA AVEAEJNÁ SPRÁVA
3.1.1 Vyhlášeni prvního zákona státu
3.1.2 Vznik ŠSR a recepce rakouské a uherské správy
3.1.3 Odraz vzniku ceskoslovenského státu na Morave
3.1.4 Odraz vzniku ceskoslovenského státu ve Slezsku
3.1.5 Situace na Slovensku po vyhlášení Martinské deklarace
3.1.6 Vznik a organizace okresních a místních národních výborn v ceských zemích a místních národních rad na Slovensku
3.1.7 Rozsah pnsobnosti národních výborn a národních rad
3.1.8 Pokus nemeckých nacionalistn iredentistický puc
3.1.9 Likvidace národních výborn a národních rad
3.1.10 Územní samospráva v ceských zemích v prvních letech Šeskoslovenské republiky
3.1.11 Samospráva tzv. statutárních mest
3.1.12 Komplikace v oblasti státní správy ve Slezsku
3.1.13 Situace v oblasti státní správy na Slovensku
3.1.14 Organizace politické správy na Podkarpatské Rusi po jejím piipojení k Šeskoslovenské republice
3.2 VÝVOJ VEAEJNÉ SPRÁVY VE DVACÁTÝCH LETECH
3.2.1 Vývoj ústiední správy
3.2.1.1 Ministerstva
3.2.1.2 Ostatní ústiední úiady
3.2.2 Vývoj místní správy
3.2.2.1 Župní zákon (1920)
3.2.2.1.1 Piíprava a vydání župního zákona
3.2.2.1.2 Organizace správy podle župního zákona
3.2.2.1.3 K hodnocení zákona o župním ziízení
3.2.2.2 Vývoj politické správy a územní samosprávy v letech 1920 - 1927
3.2.2.2.1 Vývoj správní organizace v ceských zemích
3.2.2.2.2 Vývoj státní správy na Slovensku v letech 1920 – 1923
3.2.2.2.3 Piíprava realizace župního zákona a jeho zavedení na Slovensku
3.2.2.2.4 Vývoj správy na Podkarpatské Rusi
3.2.2.3 Piíprava, piijetí a realizace zákona o organizaci politické správy (1927 – 1928)
3.2.2.3.1 Piíprava a piijetí organizacního zákona
3.2.2.3.2 Realizace organizacního zákona
3.3 VEAEJNÁ SPRÁVA VE TAICÁTÝCH LETECH
3.3.1 Státní správa
3.3.2 Obecní samospráva
3.4 SPECIALIZOVANÁ VEAEJNÁ SPRÁVA
3.4.1 Financní práva
3.4.2 Vojenská správa

Kapitola 4
STÁTNÍ SPRÁVA A ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVA V DRUHÉ ŠESKOSLOVENSKÉ REPUBLICE (1938 – 1939)

Kapitola 5
STÁTNÍ SPRÁVA V PROTEKTORÁTU ŠECHY A MORAVA (1939 – 1945)

Kapitola 6
STÁTNÍ SPRÁVA V OSVOBOZENÉM ŠESKOSLOVENSKU (1945 – 1948)

Kapitola 7
STÁTNÍ SPRÁVA V SOCIALISTICKÉM ŠESKOSLOVENSKU (1948 – 1990)
7.1 NÁRODNÍ VÝBORY V LETECH 1948 - 1954
7.2 NÁRODNÍ VÝBORY V LETECH 1954 – 1960
7.3 NÁRODNÍ VÝBORY V LETECH 1960 – 1967
7.4 NÁRODNÍ VÝBORY V LETECH 1967 – 1990

Kapitola 8
VEAEJNÁ SPRÁVA PO ROCE 1989
8.1 ZMENY VE VEAEJNÉ SPRÁVY NA POŠÁTKU DEVADESÁTÝCH LET
8.2 VÝVOJ VEAEJNÉ SPRÁVY OD ROKU 1993
8.2.1 Obecní ziízení
8.2.2 Krajské ziízení
8.2.3 Financní správa
8.2.4 Sociální správa
8.2.5 Vojenská správa

Kapitola 9
SPRÁVNÍ SOUDNICTVÍ

ZUSAMMENFASSUNG

1. Es ist nötig, die Anfänge der Organisation moderner Verwaltung auf dem Gebiet der heutigen Tschechischen Republik schon am Ausgang des feudalen Absolutismus zu suchen. In der Habsburger Monarchie begann sich damals im Rahmen des Staatslebens ein Bedarf neuer Organe zu äußern, die fähig wären, die vom absolutistischen Staat schrittweise durchführenden Reformen sicherzustellen.

Ein entscheidender Markstein in der Entwicklung der österreichischen Staatsverwaltung stellte jedoch erst das Jahr 1848 dar, als die Konsequenzen der Revolution in alle Bereiche des öffentlichen Lebens eingriffen. Die Gerichtsbarkeit trennte sich von der Verwaltung ab und die Referenten begannen unter der Verantwortung des Statthalters in den Landesämtern zu entscheiden. Kollegiale Entscheidungen wurden abgeschafft.

Die weitere Entwicklung der Staatsverwaltung war besonders schwierig, denn in dieser spiegelten sich vor allem die Änderungen des Verfassungssystems wider. Ein entscheidendes Ereignis stellte erst der österreichisch-ungarische Ausgleich aus dem Jahre 1867 dar. Die Bezirkshauptmannschaft wurde zum regelmäßigen Organ der ersten Instanz. Die Statthalterei mit dem Statthalter an der Spitze stellten die zweite Instanz der politischen Verwaltung in Böhmen und Mähren dar. In Schlesien bildete die Landesregierung mit dem Landespräsidenten an der Spitze die zweite Instanz. Das Innenministerium mit dem Innenmister an der Spitze erledigte die sämtliche Agenda der politischen Verwaltung in der obersten Instanz. Die Organisation der politischen Verwaltung überdauerte in dieser Gestaltung bis Ende der Habsburger Monarchie und der Entstehung der Tschechoslowakischen Republik.

2. Nach dem Jahre 1848 begann auch die Idee der Errichtung der Zweigleisigkeit der öffentlichen Verwaltung – der territorialen Selbstverwaltung. Die territoriale Selbstverwaltung war schon im Allgemeinen Reichsgesetzblatt im Jahre 1849 gesetzlich verankert. Die Erlassung des Reichsgemeindegesetzes Nr. 18 RGBl. vom 5. März 1862 war eine Konsequenz der Februarverfassung aus dem Jahre 1861. Dieses Gesetz enthielt die Grundregeln für die Gestaltung der Gemeindesachen. In den Jahren 1863 – 1864 wurden dann die entsprechenden Landesgesetze erlassen, die die Gemeindeordnung im entsprechenden Land regelten.

Die Gemeinden waren die untersten Selbstverwaltungskörper. Die mittlere Stufe der territorialen Selbstverwaltung stellten die Bezirke dar. In diesem Zusammenhang ist es nötig darauf Aufmerksam zu machen, dass die Bezirksverwaltung nur in Böhmen errichtet wurde. Eine Sonderstellung genoss die Landesverwaltung. Ihr oberstes Organ war der Landtag, dem nicht nur die Verwaltungskompetenz sondern auch die Gesetzgebung zustand. Die Organisation der Selbstverwaltung entstand am Anfang der sechziger Jahre des 19. Jahrhunderts und blieb bis Entstehung der Tschechoslowakischen Republik in der unveränderten Form erhalten.

3. Am 28. Oktober 1918 wurde die selbständige Tschechoslowakische Republik vom Präsidium des Nationalausschusses ausgerufen. Eine der wichtigsten Aufgaben des neuen Staates war es, ein störungsfreies Funktionieren der öffentlichen Verwaltung sicherzustellen. Die Lösung brachte die sog. Rezeptionsnorm - Gesetz Nr. 11/1918 Slg., das am Tag der Unabhängigkeitserklärung erlassen wurde. Das Rezeptionsgesetz übernahm also die österreichisch-ungarische Rechtsordnung und die öffentliche Verwaltung. Es übernahm zwei ganz unterschiedliche Rechtssysteme und Systeme der öffentlichen Verwaltung. In den böhmischen Ländern waren also österreichische Behörden und Selbstverwaltung weiterhin tätig.

4. Zu der ersten wichtigeren Reform im Bereich der öffentlichen Verwaltung kam es auf der Ebene der Gemeindeselbstverwaltung. Das Gesetz Nr. 76/1919 Slg. novellierte die Gemeindeordnung. Einerseits bedeutete die Reform eine gewisse Demokratisierung der Gemeindeselbstverwaltung und ihre Unifizierung in allen böhmischen Ländern, andererseits ist es nötig zu betonen, dass es sich nur um eine neue Teilkodifizierung handelte, die durch die notwendigsten Änderungen und Ergänzungen auf die veralteten und unzureichenden Bestimmungen der bisherigen Gemeindeordnungen reagierte.

5. Die Rezeption der österreichischen und ungarischen öffentlichen Verwaltung stellte jedoch nur eine provisorische und zeitlich begrenzte Maßnahme dar. Aus diesem Grunde wurde gleich im Jahre 1919 mit der Vorbereitung einer grundlegenden Reform der öffentlichen Verwaltung angefangen. Das Ergebnis dieser Bemühungen die im Jahre 1920 in Kraft getretene tschechoslowakische Verfassung und das Gesetz Nr. 126/1920 Slg., über die Gau- und Bezirksbehörden, das als sog. Gaugesetz bekannt ist.

6. Seit dem Jahre 1923 wurde jedoch das Gaugesetz nur in der Slowakei realisiert und seine Realisierung in den böhmischen Ländern wurde abgelehnt. Das Gesetz Nr. 125/1927 Slg., über die Organisation der politischen Verwaltung (genannt als sog. Organisationsgesetz) sollte ein Ausgangspunkt aus der schwierigen Situation sein, die sich in der ersten Hälfte der zwanziger Jahre herausbildete. Dieses Gesetz führte eine neue und definitive Verwaltungsreform ein.

Die Hauptgrundsätze des Organisationsgesetzes waren folgende: Die Landesbehörden wurden zu den politischen Behörden mit allgemeiner Kompetenz. An deren Spitze stand der Landespräsident, der vom Präsidenten der Republik ernannt wurde. Die Landesvertretungen stellten einen Selbstverwaltungskörper auf der Länderebene dar. Zwei Drittel der Landesvertretungen wurden gewählt und ein Drittel aus den Reihen der sog. „Fachleute“ ernannt. Die Landesvertretungen wählten aus ihrer Mitte den Landesausschuss. Die oberste Stellung aus den oben erwähnten Organe hatte der Landespräsident, der nicht nur Leiter der Landesbehörde war, sondern auch führte er den Vorsitz in der Sitzung der Landesvertretung. Gegenüber der Landesvertretung standen ihm umfangreiche Kompetenzen zu.

Wie auf der Länderebene wurden die Organe in den Bezirken analogisch errichtet. Die Bezirksverwaltung stellte die Bezirksbehörde mit dem Bezirkshauptmann an der Spitze dar. Das vertretende Organ war die Bezirksvertretung, deren zwei Drittel ihrer Mitglieder gewählt und ein Drittel ernannt wurde. Die Bezirksvertretungen wählten aus ihrer Mitte den Bezirksausschuss. Die wichtigste Stellung hatte der Bezirkshauptmann (in der Slowakei – der Bezirksobmann), der an der Spitze der Bezirksbehörde und der Bezirksvertretung stand.

In der Tschechoslowakei in der Zwischenkriegszeit bildete das Organisationsgesetz ein endgültiges System der öffentlichen Verwaltung, das bis den Zweiten Weltkrieg überdauerte. Nach seinem Ende wurde es vom System der Nationalausschüsse ersetzt. Dieses System wartet noch auf eine objektive Bewertung.

7. Die Nachkriegstschechoslowakei übernahm das System der öffentlichen Verwaltung aus der Zwischenkriegszeit nicht, sondern bildete das neue System der Nationalausschüsse. Die Nationalausschüsse begannen in der Zeit des Befreiungskampfes in den böhmischen Ländern und in der Slowakei zu entstehen. Unmittelbar nach der Befreiung war es in Anknüpfung auf das Kaschauer Regierungsprogramm nötig, die Rechtsregelung für die Nationalausschüsse vorzubereiten. In den böhmischen Ländern wurden sie vor allem in der Regierungsverordnung Nr. 4/1945 Slg. (in der Fassung der Verordnung Nr. 44/1945 Slg.) durchführend das Dekret des Präsidenten der Republik Nr. 18/1944 Ver.Bl. enthalten. Diese Verordnung bildete im Einklang mit dem Dekret eine dreistufige Struktur – örtliche, Bezirks- und Landesnationalausschüsse. Sie wurden als Vertretungsorgane und Organe der öffentlichen Verwaltung für alle Bereiche bezeichnet.

8. Nach dem kommunistischen Umsturz im Februar 1948 festigte sich die Position der Nationalausschüsse und sie wurden in der tschechoslowakischen Verfassung aus dem Jahre 1948 und später auch in der Verfassung vom 1960 verankert. Es wurde ein System der Kreis-, Bezirks- und örtlichen Nationalausschüsse gebildet. Ihre Existenz überdauerte die ganze Zeit der sozialistischen Tschechoslowakei.

9. Die letzte Etappe der Entwicklung der öffentlichen Verwaltung ist mit der Demokratisierung aller Bestandteile des Staatsmechanismus nach dem Jahre 1989 verbunden. Im Jahre 1990 wurde die neue Gemeindeordnung erlassen, die die Nationalausschüsse auflöste. Sie beschritt den Weg zum Aufbau einer modernen demokratischen öffentlichen Verwaltung.

Die vorgelegte Publikation geht von der letzten Bearbeitung dieser Problematik aus, die in der Monographie „Die Entwicklung der tschechischen öffentlichen Verwaltung“, KEY Publihing 2008. 431 S. (ISBN 978-80-87071-92-2) veröffentlicht wurde. Diese Monographie enthält auch das Kapitel über die Entwicklung der öffentlichen Verwaltung nach dem Jahre 1989.

Die Publikation ist ein Ergebnis der langjährigen Forschung des Autors in dieser Problematik. Seine Forschungsresultate wurden durchlaufend in mehreren Monographien und in einer Reihe von Forschungsstudien und wissenschaftlichen Aufsätzen veröffentlicht:

RESUME

1. When looking for the roots of the organizational structure of administration in the Czech lands, one has to look as far as to the end of feudal absolutism, because a need for new authorities that would be able to secure all the reforms being tackled by the monarchy occurred in those days.

However, the crucial milestone of the development of the Austrian state administration took place in 1848 when the consequences of revolution hit all the areas of public life. Judiciary detached from administration and the Land Offices moved the decision making process from committees to referents who the vice-regent was responsible for.

The following development of the state administration was very complicated. Especially, the changes in the constitutional system appeared. The crucial event came about during the Austro-Hungarian Compromise of 1867. The official authority of first instance was the District Hetman office. The second instances of political administration were Vice-Regents in Bohemia and Moravia and Land Government led by Land President in Silesia. Ministry of the Interior was in charge of the whole agenda of political administration as the top instance. This organizational structure of political administration outlasted the existence of the Habsburg monarchy and witnessed even the establishment of Czechoslovakia.

2. As of 1848, a new idea regarding administration took place; an idea of establishing a new line of public administration - a local (territorial) self-government. For the first time, the idea to form Village Self-government was transformed into law in 1849. Following the February Constitution of 1861, a new Act of March 5, 1862, No. 18 was passed. This law outlined the fundamental rules that were to set up a ground for self-governing local issues. In 1863-1864, new land laws regarding such issues were enacted.

The lowest entities that were subjects to self-governing were villages and districts made the middle level. However, it is important to emphasize that self-government on district level was formed only in Bohemia. The land administration had a special position; its top authority was Land Assembly that, next to being an administrative authority, served as a law-making body too. The organization structure that was formed in the beginning of 1860’s remained unchanged until the establishment of Czechoslovakia.

3. On October 28, 1918, independent Czechoslovakia was announced by presidium of National Committee. One of its first objectives was to secure a failure-free course of public administration and it was to be achieved via so-called “Adoption Norm” – Act No 11/1918 Coll., which was enacted on the day of declaration of independence. This act secured continuity with Austrian and Hungarian legal order and public administration. Thus, there were Austrian authorities and considerably paralyzed self-governments.

4. The very first important reform of public administration was done on the level of village self-government. The Act No 76/1919 Coll. revised the village organization. The reform brought with it a process of democratization of village self-governments and its unification throughout all the Czech lands. Next to that, it is important to highlight that the code was just partially new and its purpose was to deal with the most important changes and amendments to the outdated and insufficient provisions of the then current village organization.

5. The adoption of the Austrian and Hungarian public administration was, however, just a temporary adjustment. Hence, a crucial reform of public administration was tackled in 1919. Consequently, along with the Czechoslovakian Constitution, the Act on Regional and District Offices, No 126/1920 Coll., known as Region Act, was passed.

6. The Region Act was, however, following 1923, being used just in Slovakia, because its application was rejected in the Czech lands. Thus, Political Administration Organization Act No. 125/1927 Coll. (often called Organizational Act) provided way out of the difficult situation within the scope of public administration of Czech lands during the first half of the twenties.

The main principles of the Organizational Act were as follows: the land offices being led by Land President, who was to be appointed by President of Czechoslovakia, were strictly political and had a general competence. The self-governmental element was represented by Land Boards of Representatives, whose two thirds were elected and one third (specialists) appointed and the Land Boards elected (out of their members) an authority called Land Committee. The Land President was a top authority. He was not only head of Land Office, but also chaired the Land Board of Representatives against whom he had vast powers.

There were analogous authorities on the district level. The district administration was represented by District Office, which was led by District Hetman. The District Boards became the body of representatives and, same as in the abovementioned case, two thirds of these boards were elected and one third appointed. The District Boards elected (out of their members) District Committee. The District Hetman in Czech lands and District Leader in Slovakia were the heads of their District Offices and of the District Board of Representatives.

The Organizational Act created a final system of public administration, which lasted till the World War II. In the post-war period, it was replaced by a system on People’s Committees, which is to be impartially analyzed.

7. The post-war Czechoslovakia did not adapt the system of public administration from the inter-war period and it created a brand new system based on the People’s Committees. In the Czech lands and Slovakia, the People’s Committees started their formation in the era of fighting for liberation. Following the final liberation, legal arrangements of People’s Committees were needed. However, such arrangements had to comply with the Kosice Governmental Program. These goals were reached by passing a governmental order No 4/1945 (later amended by order No 44/1945 Coll.), which implemented the presidential decree No 18/1944. This order created, in compliance with the decree, a three-scale organizational structure: People’s Committees on local, district and land levels. These committees were to be bodies of representatives and public administration authorities being in charge of all the relevant issues.

8. Following the communist overturn in February 1948, position of People’s Committees got strengthened and they got even anchored into the Czechoslovakian Constitution of 1948 and, later, into the Constitution of 1960. A system of county, district and local People’s Committees was established and their existence outlasted the whole era of socialist Czechoslovakia.

9. The last stage of the development of the public administration is intertwined with the process of democratization of all the components of the state mechanism following the year 1989. In 1990, the newly enacted village organization dissolved People’s Committees and, consequently, the new way of forming modern democratic public administration order got started.

The presented publication derives from the latest elaboration of these issues, which was published in monograph Vývoj šeské veiejné správy (Development of the Czech Public Administration) Ostrava, KEY Publishing 2008, 431 p. (ISBN 978-80-87071-92-2) to which a chapter on the development of public administration after 1989 was added.

The monograph represents an outcome of long-lasting researches of these issues done by the author. Some of his findings have been published in a couple of monographs and many studies and articles:

Kapitola 1
POŠÁTKY FORMOVÁNÍ MODERNÍ VEAEJNÉ SPRÁVY (1620 – 1848)

Pocátky vytváiení základn moderních politických a státních systémn, tedy zapocetí piebudování zastaralého feudálního správního aparátu patií, stejne jako vetšina evropských státn, do období pozdního feudalismu, kdy se v rámci státního života , zacala stále více projevovat potieba nových orgánn, které by byly schopny zabezpecovat absolutistickým státem postupne provádené reformy. Pocátky tohoto procesu je tedy tieba hledat v období osvícenského absolutismu, vlády Marie Terezie a Josefa II. Základním charakteristickým rysem tereziánského a josefínského období z pohledu vývoje správního mechanismu je postátnení správy v ústiedí, zemích i krajích a podstatné zásahy i do nejnižší instance, které smeiovaly proti stavnm. Stavovský vliv byl vytlacován nove se konstitující byrokracií. Státní správa se tedy postupne profesionalizovala, u stále vetšího okruhu úiedníkn se vyžadovalo právnické vzdelání.

Na pocátku vlády Františka I. bylo stanoveno, že právnické studium je nutné ve všech správních odvetvích pro úiedníky zabývající se konceptními pracemi. Disciplina úiednictva se udržovala zavedením tzv. konduity z roku 1781, ve které se pravidelne sledoval zájem, výkon, píle a schopnost každého jednotlivého úiedníka. Instrukce pro úiednictvo z 13. prosince 1783, oznacována jako pastýiský list Josefa II., ocekávala, že všichni úiedníci se budou bez výjimky snažit, aby vnikli do ducha panovníkova naiízení, nebudou úiadovat jen mechanicky, nýbrž všichni se budou pokládat za císaiovy spolupracovníky, a brojila proti úiednímu šimlu a zbytecnému psaní. V roce 1784 byla prohlášena nemcina všeobecným úiedním jazykem a ti úiedníci, kteií by se jí nenaucili, meli být propušteni a dostat penzi podle služebních let.

V rakouských zemích se na univerzitách zacaly intenzivne pestovat tzv. politické vedy. V 60. letech 18. století vznikly ve Vídni a Praze stolice policejní a kamerální vedy, jejichž hlavním piedstavitelem byl Josef Sonnenfels, vycházející z merkantelismu. Hlavní tendence tereziánských, ale i josefínských reforem v oblasti státního mechanismu smeiovaly k centralizaci a odstranení stavovského vlivu. V souvislosti s tím mnžeme pozorovat kroky ke specializaci správy, cehož jedním z projevn bylo roku 1742 ziízení vyclenením z dvorské kanceláie Tajné, domácí, dvorské a státní kanceláie pro správu zahranicních záležitostí. Tento úiad piedcházel pozdejšímu ministerstvu zahranicí. K její zásadnejší reorganizaci potom došlo za státního kancléie Kounice v roce 1753. Kancelái patiila k tem úiadnm, které byly spolecné pro všechny cásti monarchie.

1.1 ÚSTAEDNÍ SPRÁVA

Bezprostiedne po Bílé hoie vzrostl vliv vídenských orgánn na dení v ceských zemích prakticky jen v mezích celkového posílení pozice spolecného panovníka. Kompetence jednotlivých ústiedních orgánn, které se oznacovaly jako nejvyšší dikasteria a pozdeji též kolegia, stále zahrnovaly piedevším tradicní panovníkovy domény - zahranišní politiku soustátí (tajná rada, pak tajná konference, rakouská dvorská kancelái), cástecne i vojenství (piedevším dvorská válecná rada) a „dvorské“finance (dvorská komora a iada dalších orgánn). Z podnetu významného národohospodáie J. J. Bechera a v souladu s duchem merkantilismu vzniklo v roce 1666 komeršní kolegium.

Vytváiení spolecných rakousko-ceských orgánn je spojeno piedevším s osvícenskou érou. Již v úvodu k této kapitole jsme uvedli, že se centrální správa ve druhé polovine 18. století menila velmi casto. Její reorganizace z doby vlády Marie Terezie jsou spojeny piedevším se jmény dvou byrokratn, pocházejících z ceských zemí - Bediicha Viléma Haugwitze a Václava Antonína Kounice a vzorem se stalo Prusko. Pro ceské zeme mela zásadní význam piedevším Haugwitzova reforma ústiední správy z roku 1749. Správa se mela centralizovat, zbavit vlivu stavovských korporací a zkvalitnit dosazením odborne vzdelaných úiedníkn. Byly zrušeny rakouská i ceská dvorská kancelái, které jako spolecné orgány rakouských, resp. ceských zemí sehrávaly rozhodující roli v realizaci vnitiní politiky panovníka. Panovnice se dovolávala obtíží spojených se soucasným vyiizováním správních a soudních záležitostí a dospela „milostive k poznání nadále nechat projednávat ...separátne publica et judicialia“, tedy správní a soudní záležitosti . Místo dvorských kanceláií vzniklo jako spolecný rakousko-ceský správní a financní orgán Aeditelství veiejne-politických a financních záležitostí (Directorium in publico-politicis et cameralibus) a jako orgán soudní správy a zároven nejvyšší soud Nejvyšší soudní úiad (Oberste Justitzstelle). Haugwitzem byla prosazena myšlenka, že politické a financní záležitostí tvoií nerozlucný celek a proto je tieba je sloucit. Sám se stal prezidentem direktoria.

V roce 1745 si válecné události vynutily reorganizaci dvorské válecné rady. V roce 1746 došlo k reorganizaci generálního válecného komisariátu, který byl poveien vojenskou hospodáiskou správou a stal se dvorským úiadem postaveným na roven dvorské válecné rade a dvorské komoie. Dvorská válecná rada byla potom v roce 1753 reorganizována tak, že v ní byly ziízeny tii departementy: militare publico-politicum pro vojenskou správu v užším slova smyslu, militare iudiciale pro vojenské soudnictví a militare oeconomicum pro hospodáiskou správu. V roce 1803 vznikl Všeobecný vojenský apelacní soud.

Další vývoj správní organizace, zejména v ústiedí byl ovlivnen státním kancléiem Kounicem. Ten na rozdíl od Haugwitze brojil proti spojení politické a financní agendy. Centralistické tendence však neopustil, ba naopak šel cestou jejich upevnení. Dne 29.

prosince 1761 bylo direktorium zrušeno a nejvyšším politickým úiadem pro západní cást monarchie se stala ceská a rakouská dvorská kancelái. Financní záležitosti byly rozdeleny mezi tii úiady: dvorskou komoru, generální pokladnu a dvorskou úcetní komoru.

V této dobe (1760) byla ziízena státní rada, která mela funkci poradního orgánu jen pro vnitiní veci ceských a rakouských zemí, podávala ale nekdy dobrozdání i o vecech spolecných pro celou iíši i o vojenských záležitostech.

Roku 1780 nastupuje na rakouský trnn Josef II., který již za života Marie Terezie usiloval o výraznejší zmeny v správním systému. K prvním opatiením Josefa II. patiilo odstranení gremialního zpnsobu rozhodování a místo toho byl zaveden monokratický princip. Podle pruského vzoru byl v roce1782 ziízen kabinet, který koordinoval práci mezi ústiedními úiady. Piedstavy Josefa II. o úiadování byly vteleny do obežníku všem zemským šéfnm z 18.

kvetna 1781. Úiadovat se melo rychlé, úcelne a s co možná nejmenším poctem lidí.

Nejprve Josef II. provedl zásadní zmeny správy v ústiedí. Zejména v prosinci 1782 sloucil politickou a financní správu ve Spojené cesko-rakouské dvorské kanceláii, do jejíž kompetence patiily témei všechny politické a financní agendy .

Další zmeny ve správní organizaci nastaly nástupem policejního absolutismu již v prvních letech vlády Františka I. Zejména v letech 1792 - 1814 mnžeme hovoiit o novém experimentování v organizaci správního mechanismu. Šlo jednak o opetné spojení politické a financní správy, jednak dokonce o spojení politické správy a soudnictví. První reforma, byla uskutecnena již v roce 1792, kdy byla zrušena cesko-rakouská dvorská kancelái, na jejímž míste došlo k vytvoiení Directoria in cameralibus germanicis et hungaricis et in publico- politics germanicis. V nem byly spojeny komorní záležitosti jak západní, tak východní cásti monarchie a politické záležitosti jak západní, tak východní cásti monarchie a politické záležitosti ceských a rakouských zemí. Do cela byl postaven nejvyšší direktoriální ministr, kterému bylo dovoleno užívat v nekterých aktech titulu nejvyššího kancléie. Od roku 1796 byl pak nazýván dirigující ministr. Dnležitou funkci mel kabinetní ministr, jímž se stal hrabe Colloredo-Walsee.

Druhá etapa správních reforem v období policejního absolutismu nastala v roce 1797, kdy bylo direktorium zrušeno, a politická správa západní cásti monarchie byla spojena se soudnictvím v cesko-rakouské dvorské kanceláii. Financní záležitosti byly soustiedeny ve financním dvorském úiade v cele s ministrem financí a prezidentem dvorské komory.

Tietí etapa reformy správy nastala v roce 1801 ziízením spojeného dvorského úiadu s kompetencí jak v politické správe, tak v soudnictví a ve všech financních resortech s výjimkou kreditních záležitostí, které spravovalo tajné kreditní ieditelství. Ve stejném roce byla i zrušena státní rada. V roce 1808 však byla obnovena, jako poradní orgán pro celou monarchii.

Štvrtá reforma ústiední správy, uskutecnená na pocátku vlády Františka I., v roce 1802 spocívala v definitivním oddelení politické správy, financní správy a soudnictví. Nejvyšším orgánem politické správy se v roce 1802 stala opet spojená dvorská kancelái v cele s nejvyšším kancléiem, nazývaným také i ministerstvem vnitra. Ta byla také okamžite v roce 1848 piemenena v ministerstvo vnitra. Pro soudnictví pnsobil od roku 1802 samostatný Nejvyšší soudní úiad. Ve financní sféie, kde „patrno jest experimentování a bezradnost“ (J. Kapras), se prosadila všeobecná dvorská komora a úcetní kontrola. Národohospodáiská správa nemela trvalý ústiední orgán a stiídave se rozvíjela ve vazbe na politické a financní orgány. Jako orgán vojenské správy vystupovala dvorská vojenská rada. Organizace ústiední správy, tak jak byla vytvoiena na zacátku 19. století se stala potom základem pro novou strukturu nejvyšších správních orgánu po roce 1848. Významné zmeny od tiicátých let 18. století nastaly postupne i v organizaci krajské správy.

Období druhé poloviny 18. století a zacátku 19. století bylo tedy rozhodující pro vytvoiení základn moderní z velké cásti již byrokratické správy, na nichž bylo možné stavet po roce 1848.

Panovníkovým poradním a koordinacním orgánem v otázkách zahranicní politiky, zákonodárství, vojenství, vnitiní správy, financí i soudnictví se stala konferencní rada (1814, od roku 1836 státní konference). Byl to úzký sbor nejvyšších hodnostáin (arcivévodové Ludvík a František Karel, Metternich, Kolovrat), kteií projednávali jen zásadní a kontroverzní záležitosti, na nichž se nedokázal shodnout druhý klícový orgán tohoto období - státní rada (1808).

1.2 ZÁNIK SPOLEŠNÝCH ORGÁNU ZEMÍ ŠESKÉ KORUNY

V pocátecní fázi absolutismu Habsburkové respektovali stále ješte velmi živou skutecnost, že monarchie vznikla jako personální unie tií diíve samostatných soucástí. Jejich centralizacní úsilí se proto promítlo piedevším v posilování osobní moci panovníka a v docasném rozšíiení pravomocí spolecných úiadn Šeské koruny, které však panovník podiídil jen sobe a nikoliv již stavovské obci. Ostatne reprezentativní stavovský orgán - Generální snem Šeské koruny - piestal svolávat úplne a v ceské královské rade, která se scházela jen tehdy, byl-li panovník piítomen v zemi, získávali na úkor nejvyšších ceských úiedníkn stále vetší vliv clenové piímo jmenovaní panovníkem.

Spolecné orgány zemí Šeské koruny se však netešily piízni vídenských úiadn dlouho, neboÚ nezapadaly do postupne zavádené struktury státní správy. Nepietrvaly proto dobu vlády Marie Terezie (jen úiad nejvyššího mincmistra, který však nemel vetší politický význam, zanikl až v roce 1783). Hejtmanství lén nemeckých, jehož agendu pievzal apelacní soud, Habsburkové zrušili (už v roce 1625). Jiné úiady postupne piemenili v instituce s pnsobností pouze pro Šechy (apelacní soud po ziízení apelacního soudu v Brne a ceskou komoru, vedle níž vznikly moravský úiad rentmistra a zvláštní komora pro Slezsko). V rámci Haugwitzovy reformy v roce 1749 zanikla ceská dvorská kancelái, považovaná za „ reprezentanta a sloup celistvosti šeského státu“ (J. Kapras), tedy vnímaná jako symbol sounáležitosti ceských zemí.

Dnležitým dokumentem pro další vývoj správy byla instrukce z roku 1762 pro ceskou a rakouskou dvorskou kancelái. V cele kanceláie stál ceský nejvyšší a rakouský první kancléi, jeho zástupcem byl místokancléi, popi. starší rada panského stavu. Nejvyššímu kancléii byl piidelen osobní sekretái, címž byly položeny základy prezidiálním kanceláiím. Pravomoc kancléie byla proti direktoriu omezena, protože ve vetšine piípadn byla vázána grémiem radn, kteií se delili na rady z panského stavu a na rady ze stavu rytíiského nebo odborného. Meli piedepsáno právnické vzdelání a jejich úkolem bylo piipravovat referáty pro gremiální schnze. Nižší kategorii konceptního úiednictva tvoiili sekretáii, jejichž hlavním úkolem bylo koncipovat na základe rozhodnutí rady nebo podle panovnické rezoluce potiebné expedice. Nejnižší kategorii konceptních úiedníkn tvoiili koncipisté, jimž bylo sveieno jednak vedení podacího protokolu, jednak vypomáhali sekretáinm. Aeditelem kanceláie v užším slova smyslu byl místokancléi a v jeho nepiítomnosti starší rada panského stavu. Jemu podléhal manipulacní personál.

1.3 ŠESKÁ DVORSKÁ KANCELÁA V LETECH 1620 - 1749

Šeská dvorská kancelái, která ješte v dobe stavovské monarchie pnsobila piedevším jako orgán Šeského království, posílila po nástupu Habsburkn své postavení spolecného orgánu ceských zemí. Brzy po Bílé Hoie (1624) pak piesídlila z Prahy do Vídne. Jako jiní pobelohorští úiedníci i ceský kancléi podléhal výlucne panovníkovi. Na významu tohoto úiadu to však neubralo, ba práve naopak získal ješte nové kompetence.

Kdybychom chteli strucne a jednoduše piiblížit nápln cinnosti ceské dvorské kanceláie, mohli bychom iíci, že vykonávala agendu ministerstva vnitra, ministerstva spravedlnosti a nejvyššího soudu. Vystupovala tedy jako nejvýznamnejší úiad zemí Šeské koruny. Na ceste do ceských zemí pies ni piecházely nejenom záležitosti patiící do kompetence jednotlivých zemí, ale i záležitosti z centralizovaných oblastí financí a vojenství, spadajících do pnsobnosti dvorské komory a vojenské dvorské rady. Její fungování upravil císai v roce 1719 podrobnou instrukcí. Nekteií z ceských dvorských kancléin získali významnou pozici u dvora a patiili do okruhu nejbližších císaiových rádcn (napiíklad Oldiich hrabe Kinský).

1.4 SPRÁVA JEDNOTLIVÝCH ZEMÍ

Bezprostiedne po belohorském vítezství zavedl Ferdinand II. v ceských zemích mimoiádné formy správy, diktované stále pietrvávajícím neklidem a válecnými událostmi. Nové mocenské pomery petrifikoval v Obnovených ziízeních zemských, vydaných pro Šeské království v roce 1627 a pro Moravu v roce 1628. Jednotlivé ceské zeme mely v absolutistickém období povahu závislých provincií. Jejich správa (zahrnující i vojenské, financní a soudní záležitosti) nebyla zpocátku organizována jednotne. V Šechách ji do poloviny 18. století vedlo místodržitelství, na Morave moravský královský tribunál, od pocátku 18. století oznacovaný také jako zemské gubernium, a ve Slezsku vrchní úiad. Zemští úiedníci piestali v tomto období pnsobit jako stavovští funkcionáii. Stali se z nich královští nejvyšší zemští úiedníci, podiízení panovníkovi a stojící v cele postátnených úiadn.

Zásadní reorganizaci zemské správy provedla Marie Terezie v roce 1749 (již zmínená Haugwitzova reforma). Eliminovala vliv zemských úiadn v oblasti politické a financní správy a ceské místodržitelství a moravský tribunál nahradila královskými reprezentacemi s komorou (ve Slezsku už obdobný úiad existoval). Tyto úiady vykonávaly prostiednictvím rozmanitých komisí správu politických, financních, hospodáiských (commerciale) a v Šechách i soudních záležitostí. V roce 1764 se v Šechách a na Morave piemenily v zemské gubernium a ve Slezsku v královský úiad.

Na základe instrukce z roku 1764 stál v cele ceského gubernia prezident, kterým byl nejvyšší purkrabí, a vedle nejvyšších zemských úiedníkn zde zasedalo i šest placených radn bez rozdílu stavu. Agenda gubernia se delila na pet základních skupin: publicum a politicum, contributionale, militare, camerale a commerciale, k nimž v piípade ceského gubernia piistupovalo jako šestá skupina iudiciale náležející konsesu, nejvyšších zemských úiedníkn.

Od roku 1771 se ceské gubernium skládalo ze dvou od sebe oddelených senátn s názvy, gubernium in publiticis a gubernium iniudicialibus.

V roce 1783 byly uskutecneny další reformní kroky v zemské správe. Zejména byly zrušeny stavovské výbory a jejich agendu pievzala, gubernia, k nimž byli piibráni dva stavovští deputovaní z panského a rytíiského stavu s charakterem guberniálních radn. Ve stejném roce zanikl i soudní senát ceského gubernia, které se tím stalo pouze správním úiadem. Tato skutecnost mela rozsáhlé dnsledky pro stavy, protože tím nejvyšší-zemští úiedníci v Šechách piestali být cleny gubernia. Jejich úiady se zmenily v pouhé cestné hodnosti. Šástecne došlo k pienesení názvn jejich úiadn na úiady zcela byrokratické.

V cele ceského gubernia stál nejvyšší purkrabí, v cele nove ziízeného apelacního soudu stál nejvyšší hofmistr, nejvyšší sudí byl postaven do cela zemského soudu a nejvyšší zemský písai se stal ieditelem úiadu zemských desek. Na Morave stál zemský hejtman jednak v cele gubernia, jednak v cele apelacního soudu v Brne a zemský sudí v cele moravskoslezského zemského soudu. Podkomoií si zachoval dohled nad hospodáistvím královských mest.

V guberniích byla dále soustiedena veškerá financní správa, tedy kontributionální a kamerální, bankální a montastická.

V polovine 80. let byla v guberniích ziízena prezidiální oddelení vyiizující všechny dnležité veci politického charakteru a gubernia byla rozdelena na departementy v cele s guberniálním radou. Jádro úiadu tvoiilo grémium radn.

Za Josefa II. nahradilo nejvyšší orgány na Morave a ve Slezsku spolecné moravskoslezské gubernium.

Po smrti Josefa II. nastalo tzv. období leopoldinské restaurace. Krátké období vády Leopolda II. je charakterizováno piedevším ústupem od nejradikálnejších reforem Josefa II. V podstate ústiední správa byla vrácena do stavu, v jakém se nacházela koncem vlády Marie Terezie. Hned v roce 1790 byl zrušen spojený dvorský úiad a byla obnovena cesko-rakouská dvorská kancelái, jako nejvyšší úiad pro správu politických záležitostí ceských a rakouských zemí.

V oblasti zemské správy došlo k obnovení stavovských zemských výborn. V kompetenci gubernií nastaly jen nepatrné zmeny, které smeiovaly k rozšíiení jejich pravomoci. V období vlády Leopolda II. se tak vytvoiila definitivní podoba gubernií, která vydržela až do 31. prosince 1849.

Zemské snemy se scházely i nadále, svolávat je však mohl jenom panovník. Po ztráte vetšiny Slezska se v jeho zbytku ustavil knížecí snem. Pravomoc zemských snemn výrazne zeštíhlela po nástupu Marie Terezie schválením decenálních recesn, jimiž vláda na sebe pievzala rekrutování vojska a jeho hospodáiské zabezpecení. Snemu tak znstalo prakticky jen oprávnení vést katastr a nekteré veiejné knihy, povolovat, rozvrhovat a vybírat berni a nekteré další dílcí pravomoci ve financní oblasti. Novou stavovskou institucí, která vznikla teprve po Bílé hoie, se staly zemské výbory. Jejich hlavním úkolem byla správa zemského jmení a vlastne mely stavnm nahradit postátnené zemské úiady. Preventivne však v jejich cele stáli prezidenti zemských úiadn, tj. v záveru tohoto období prezidenti gubernií (nejvyšší purkrabí v Šechách a zemský hejtman na Morave), kteií meli zarucit, aby zemské výbory nezasahovaly do záležitostí zemských úiadn.

1.5 KRAJSKÁ SPRÁVA

Krajská správa si až do poloviny 18. století zachovávala alespon cástecne stavovský ráz. Krajští hejtmani byli vybíráni ze stavn usedlých v zemi. V cele krajn v Šechách stáli jako diíve dva hejtmani. Jejich pnsobnost se vztahovala na veci veiejné správy, berní správu a vojenské veci (verbování, pomoc pii tažení krajem). V 18. století se težište jejich úkoln pieneslo do oblasti trestního a soukromoprávního soudnictví, politické správy a vojenství.

Postátnování krajn probíhalo rychleji na Morave, kde nemely takovou tradici jako v Šechách a kde mely i menší pravomoci. Základ krajské organizace se tu zacal vytváiet až po nástupu Habsburkn, kdy zemský snem cas od casu volil dva úiedníky s regionální pnsobnosti a s úkolem zajišÚovat obranu zeme. Trvalou institucí se moravské kraje staly až v roce 1637. V orgánech bez zakotvení ve stavovské struktuie panovník snadno prosadil jmenovací princip a byrokratické uspoiádání. První zásah do stavovské krajské organizace v Šechách Habsburkové ucinili, když piestali svolávat krajské šlechtické sjezdy. Brzy také prosadili zásadu, že hejtmani museli vždy po peti letech rezignovat. Rozhodující krok na ceste k postátnení krajské správy ucinila Marie Terezie roku 1751. Od tohoto roku iídil i v Šechách správu v kraji jediný hejtman. Krajské úiady mely pevné sídlo v krajském meste. Hejtmani pobírali za výkon funkce služné ze státní pokladny. Jejich pravomoci postupne narnstaly, zejména v oblasti dohledu nad veiejným poiádkem, v oblasti školství, duchovních záležitostí, prnmyslu a obchodu a ve vztahu k vrchnostenským a mestským orgánnm. V jejich podiízenosti proto rostl pocetný profesionální výkonný a pomocný aparát. Zároven ale rostla osobní odpovednost hejtmann, protože plne odpovídali za chod a výsledky cinnosti svého úiadu. Ve Slezsku se kraje staly trvalou institucí až za vlády osvícenských panovníkn.

Kraje nove rozdelil a uspoiádal Josef II. (v Šechách 16, na Morave 6 a ve Slezsku 2). Krajské úiady organizoval jako plne byrokratizované instituce. Šinnost jejich jednotlivých zamestnancn popisovala manipulacní instrukce z roku 1787.

1.6 VRCHNOSTENSKÁ SPRÁVA

Vrchnostenská správa se na jednotlivých panstvích zformovala již ve stiedoveku. Ve vrchnostenském aparátu sehrával rozhodující roli hejtman, dohlížející na chod hospodáiství i na závislé obyvatelstvo. Vedle nej na panstvích pravidelne pnsobil písai, dnchodní (vedl úcetnictví), purkrabí a spousta dalších nižších úiedníkn a služebnictva. V cele vesnické samosprávy stál vrchností jmenovaný rychtái.

Státní zásahy do pomern na panstvích byly zpocátku jen sporadické. Ve druhé polovine

17. století dostali v Šechách krajští hejtmani a na Morave tribunál právo rozhodovat ve sporech vrchností a poddaných. V polovine 18. století zacali krajští hejtmani dohlížet na vrchnostenské orgány v oblastech, kde suplovaly veiejnou správu (berne). Pravomoc vrchnostenské správy ve vztahu k závislému obyvatelstvu výrazne omezily robotní patenty, patent o zrušení nevolnictví a redukce poctu hrdelních soudn. Josefova soudní reforma nutila vrchnosti, které si chtely na svých panstvích uchovat samostatné soudnictví, aby angažovaly právnicky vzdelaného justiciáie, do jehož soudní cinnosti pak prakticky nemohly zasahovat.

Mnžeme tedy konstatovat, že se v tomto období sice témei nezmenila struktura vrchnostenské správy, avšak státní moc omezila její kompetence a podrobila ji státnímu dozoru.

1.7 SPRÁVA MEST

Po kratické etape, v níž belohorští vítezové dosadili do mest hejtmany, se mestská správa vrátila k systému, zavedenému po porážce prvního protihabsburského povstání v roce 1547. V nem postupne sílil panovníknv vliv a stíraly se rozdíly mezi jednotlivými typy stiedovekých mest. Královskou moc reprezentovali královští rychtáii, ustavení témei ve všech mestech a dohlížející na administrativu a hospodaiení. Zatímco výsady královských mest habsburští panovníci výrazne oklestili (prakticky jim znstalo jen omezené právo úcasti na snemu a schopnost získávat statky zapsané v zemských deskách), nekterá poddanská mesta si díky svému hospodáiskému významu podržela svá stará privilegia a samosprávu (municipální neboli ochranná mesta, jejichž mešÚané byli osobne svobodní, ale k vrchnosti je poutaly nekteré hospodáiské povinnosti). Tento stav znstal zachován až do poloviny 18. století, kdy státní zásahy provedené v rámci tereziánských reforem zmenily podobu mestských rad, posílily státní dohled a zbavily nekterá mesta hrdelního soudnictví. V mestských radách se zredukoval pocet radních a zacalo se od nich vyžadovat, aby absolvovali nekteré vysokoškolské piednášky. Nad mesty zacali vykonávat dohled postátnení krajští hejtmani. Naprostá vetšina mest nesmela nadále provozovat hrdelní soudnictví, protože nezamestnávala školeného a iádne zkoušeného soudce.

Tereziánské reformy byly jen piípravou k radikálnejšímu iezu. V úzké souvislosti se soudní reformou (1783) piebudoval Josef II. zásadním zpnsobem také mestskou správu (tzv. regulace magistrátn). Nejdiíve se zameiil na hlavní ceské mesto. V roce 1784 spojil ctyii dosud samostatná pražská mesta (Staré Mesto, Nové Mesto, Malou Stranu a Hradcany) do jednoho celku, iízeného byrokratickým magistrátem v cele s primátorem. Magistrát plnil správní a soudní funkce (správní vcetne hospodáiských jako politický senát, soudní jako judiciální civilní nebo judiciální trestní senát). Zároven v Praze vzniklo jediné policejní ieditelství. Josefovy reformy se ovšem nezastavily ani pied branami ostatních mest. V letech 1786-87 císai definitivne zrušil stále používané delení mest podle stiedovekých kategorií. Aízení asi dvou set ceských a moravských mest, ale piedevším jejich soudnictví, alespon z cásti pievedl do rukou odborne piipraveného aparátu. Práve pocet odborne piipravených úiedníkn nejzietelneji odlišoval tii nové kategorie mest. Vetší mesta iídil profesionalizovaný magistrát, složený z placených a vesmes právnicky vzdelaných radn, jimž piedsedal purkmistr. I nadále je volili mešÚané, ale vesmes mohli vybírat jen z osob, které se podrobily zkoušce u apelacního soudu a gubernium a apelacní soud je uznaly za volitelné (zkoušení radní). Nezkoušeným radním piíslušel jen poradní hlas. Menší mesta spolecne spravovali mestská rada a magistrát. Purkmistr, radní a obecní starší, tvoiící mestskou radu, piedstavovali laický prvek, odbornost zajišÚovali syndikus (tajemník) s kancelistou a sluhou. Ostatní mesta, která iídili jen laictí obecní starší a purkmistr, nemela vlastní soudnictví a musela se obracet na magistrát nejbližšího mesta nebo na justiciáie nekterého panství. Josefovo clenení mest a organizace jejich správy a soudnictví znstaly prakticky nezmeneny až do roku 1848. (jedinou výjimkou bylo postupné odbourávání volitelnosti zkoušených radních).

1.8 VOJENSKÁ SPRÁVA

V dobe stavovské monarchie o válce a míru rozhodoval panovník, kterému stavy musely poskytnout pomoc pii obrane zeme. K použití stavovského vojska za hranicemi ceského státu se vyžadoval piedbežný souhlas stavovského snemu. Postupne se menila vnitiní organizace armád. Upadal význam lidového vojska, jak ho známe piedevším z husitských válek, nahrazovaného žoldnéiskými pluky na cele s obristy. Ti do pluku najímali žoldnéie, veleli jim a jako majitelé je dávali k dispozici stavnm nebo králi.

Obnovená ziízení zemská piiznala právo verbovat vojsko jen panovníkovi, financne je však stále zabezpecovaly stavy. I do iízení armády se promítla centralizace. Ve tiicetileté válce se objevila funkce generalissima (Albrecht z Valdštejna), nadiízeného jednotlivým obristnm, stojícím na cele plukn. Po Valdštejnove odstranení jeho pravomoc piešla piímo na panovníka, který pak jmenoval generály, štábní dnstojníky i obristy. Armáda se tak „postátnila“, resp. vojsko se stalo panovníkovým. Stále však bylo najímáno jen podle potieby. Pro zavedení skutecne stálého vojska vytvoiily nezbytný piedpoklad až berní reformy Marie Terezie.

Pro správu vojenských záležitostí ziídil už Ferdinand I. dvorskou vojenskou radu, která se však proti zemským úiadnm neprosadila. Znovu ji obnovila - už skutecne jako ústiední orgán vojenské správy - Marie Terezie, která také zcentralizovala vojenské soudnictví.

1.9 CÍRKEVNÍ SPRÁVA

Po Bílé hoie se stalo jediným piípustným katolické náboženství. Utrakvistická konzistoi byla zrušena již v roce 1621. Absolutistický stát si od pocátku osoboval také právo zasahovat do pomern katolické církve. Panovník omezoval vecnou piíslušnost církevních soudn. Jmenoval biskupy, kteií museli všechna svá naiízení piedem konzultovat s místodržitelstvím. Papežské akty se publikovaly jen s panovníkovým souhlasem (placetum regium). Ješte v tiicátých letech 17. století zacala reorganizace církevní hierarchie. Zacátkem druhé poloviny století vznikla nová biskupství v Litomeiicích a v Hradci Králové, jejichž územní obvody byly piizpnsobeny správní organizaci. Ve vetšine ceských biskupství nahradily diívejší dekanáty a arcijáhenství vikariáty, zatímco na Morave vesmes znstaly zachovány dekanáty. V roce 1777 bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství. Zároven vzniklo biskupství v Brne. Josef II. ziídil další biskupství v Šeských Budejovicích a nove organizoval farnosti (faráii podléhali vikáinm, ale také krajským úiadnm). Zrušil iádové a biskupské semináie a nahradil je generálními semináii v sídle univerzit (Praha, Olomouc), vedenými státem jmenovanými rektory a fungujícími pod státním dozorem. Státní dozor nad církví vykonávalo nejdiíve církevní oddelení pii cesko-rakouské kanceláii, od roku 1780 dvorská duchovní komise. Organizacní výstavba katolické církve z osvícenského období se bez vetších zmen zachovala i v první polovine 19. století.

Mimo pravidelnou církevní organizaci, a tedy i mimo státní dozor, stály církevní iády, mezi nimiž v 18. století vyvíjeli nejvetší aktivitu (školy, misijní cinnost) jezuité, piaristé a kapucíni. Nepiekvapí proto, že se zájem osvícenských panovníkn obrátil piedevším proti nim a projevil se likvidací kláštern (v ceských zemích jich zaniklo 55) a zrušením jezuitského iádu (1773).

Po piijetí tolerancního patentu (1781), který obnovil náboženskou svobodu pro evangelíky, vznikly ve Vídni augsburská a helvétská konzistoi. V zemích pnsobili králem jmenovaní superintendanti obou vyznání, jimž byly podiízeny senioráty v cele se seniory. Kneze vybíraly a vydržovaly obce.¹

Kapitola 2
VÝVOJ VEAEJNÉ SPRÁVY HABSBURSKÉ MONARCHIE (1848 – 1918)

2.1 POŠÁTKY ORGANIZACE OKRESNÍ POLITICKÉ SPRÁVY

Pocátky procesu vytváiení základn moderní státní správy, jak již bylo uvedeno, je tieba hledat již v období osvícenství. V prnbehu druhé poloviny 18. století Marie Terezie postátnila jak zemskou, tak krajskou správu. V reformních zásazích do této oblasti potom pokracoval i její syn Josef II. jejichž výsledkem bylo podrobení státnímu dozoru i nejnižší instance veiejné správy. Celý proces potom vyvrcholil v roce 1848, kdy v dnsledku zrušení poddanství ztratil své opodstatnení starý správní systém, jehož podstatou bylo mimo jiné, že veiejnou správu vykonávaly v první instanci patrimoniální úiady nebo magistráty.

Nová organizace postátnené veiejné správy vstoupila v platnost 1. ledna 1850. Do té doby ji vykonávaly nadále patrimoniální úiady, ovšem na státní útraty. Právním podkladem nové organizace veiejné správy se stalo císaiské naiízení z 26. cervna 1849, podle kterého na cele jednotlivých korunních zemí stál místodržitel, zeme se delily na kraje v cele s krajským prezidentem a ty dále na nejnižší správní jednotky okresy v cele s okresními hejtmany.

Okresy byly vytváieny podle jednotných hledisek tak; aby se od sebe nelišily ani rozlohou, ani poctem obyvatelstva. Okresní úiady pii svém ustavení pievzaly v podstate politickou agendu nekdejších patrimonií a z cásti nekdejších krajských úiadn. Pii jejich vzniku byla v roce 1850 uplatnena zásada, že soudnictví má být oddeleno od správy politické a že obe funkce mají být na sobe nezávislé. Okresní úiad se v letech 1850 – 1855 nazýval okresní hejtmanství podle úiedníka stojícího v jeho cele, nebo také nekde se používalo oznacení podkrajský úiad. V nekterých obzvlášte rozsáhlých okresech byly ziízeny výjimecne i expozitury okresních hejtmanství.

Jak již bylo uvedeno, v cele okresních, resp. podkrajských úiadn stál okresní hejtman, jemuž byl piidelen potiebný pocet úiedníkn. Pravomoc okresního hejtmana byla vymezena v clánku VIII. a IX. organizacní osnovy. Byla pomerne rozsáhlá a vztahovala se na všechny veiejné potieby a politické záležitosti. Od okresních hejtmann šlo odvolání ke krajským prezidentnm a od tech k místodržiteli. Kde však byl místodržitel zároven okresním prezidentem jako tomu bylo ve Slezsku, šlo odvolání piímo k ministru vnitra.

Krome okresního hejtmana byl pii každém okresním hejtmanství okresní komisai a další personál jako sekretáii, ziízenci aj. Pro správu piímých daní byli okresním hejtmanstvím piidelení berní inspektoii a podinspektoii.

V clánku VIII. citovaného piedpisu z 26. cervna 1849 bylo k pnsobnosti okresních úiadn konstatováno, že jim náleží péce o vyhlašování a provádení zákonn, o udržování a zjednání bezpecnosti, veiejného poiádku a klidu v jejím územním obvodu. V následujícím clánku byly potom taxativne vypocteny jednotlivé agendy politické správy. Podle tohoto clánku do jejich agendy náležela evidence obyvatelstva, zjišÚování a soustieáování statistických dat, soucinnost pii doplnování, stravování a ubytování vojska, otázky piípieží, dohled na rodné, oddací a úmrtní matriky, pasové záležitosti cizinecké policie, disponování cetnictvem nebo podobnými strážními sbory, vyiizování živnostenských a obchodních záležitostí, vyiizování zdravotnických záležitostí, záležitostí obecních, církevních, školských a nadacních, vrchní dohled na dobrocinné a humanitní ústavy a na všechny veiejné instituce, péce o integritu a evidenci iíšských a zemských hranic, péce o udržování silnic a vodních cest, soucinnost pii vymeiování, piedpisu a vybírání piímých daní a podpora dnchodkových orgánn podle danových a dnchodkových zákonn, zemedelské záležitosti privilegií, pnsobení pii sporech o vodní právo a stavby, pii sestavování seznamn porotcn pro soudy, pii organizování a použití mešÚanské obrany aj.

Tvorba uvedené politické správy patiila do období, v nemž ješte doznívalo revolucní myšlení let 1848 - 1849. Tvnrcem této správní organizace byl tehdejší ministr vnitra a autor ústavy z roku 1849 hrabe František Stadion. V kvetnu 1849 do funkce ministra vnitra však nastoupil Alexandr Bach a s ním definitivne dochází k likvidaci všech revolucních poznstatkn. Týkalo se to pochopitelne zejména správního systému. Již z 31. cervence 1849 pochází Bachovy výroky o tom, že politické okresy musí být vetšího rozmeru, protože jen tehdy mohou být životaschopnou reprezentací, když je spojeno více obcí spolecnými zájmy, které potiebují zastoupení vyššího politického sboru. V dalších mesících vidíme potom již výrazný myšlenkový posun. Piedevším dochází k opuštení myšlenky na vytvoiení samosprávných okresn a naopak zacínají pievažovat centralistické tendence. Rovnež dochází v podstate ke sloucení soudnictví se správou. To je patrné již ze silvestrovského patentu z 31. prosince 1851. Odloucení soudnictví od správy melo nadále znstat jen u sborových soudn a vnbec u druhých a tietích instancí. Okresní soudy tedy byly spojeny s okresními úiady.

K provedení organizace okresních úiadn byly pro každou korunní zemi ziízeny zvláštní komise, složené ze zástupcn politických, soudních a financních úiadn pod piedsednictvím zemského šéfa. Nová organizace politické správy byla potom uvedena v život v roce 1855. Konkrétne nove smíšené okresy zahájily cinnost 12. kvetna 1855.

V cele okresních úiadn stáli okresní piedstavení (Bezirksvorsteher nebo Bezirksvorstand). Vedle okresního piedstaveného byl zpravidla u každého smíšeného okresního úiadu jeden až dva adjunkti, jeden až dva aktuáii, jeden knihovník, dva až pet kancelistn a jeden nebo nekolik úiedních sluhn a pomocníkn.

Pnsobnost smíšených okresních úiadn byla vymezena piesne v ustanovení z 25. ledna 1853 a delila se na pnsobnost v záležitostech politické správy, na pnsobnost v soudních záležitostech a na pnsobnost v záležitostech berních a pokladních.

V záležitostech politické správy náležela do pnsobnosti okresních úiadn, pokud k tomu nebyly urceny jiné orgány, bezprostiední péce o provádení zákonn, o udržování bezpecnosti, veiejného klidu a poiádku a o podporu veiejného blaha prostiednictvím ústavn piikázaných jejich dozoru.

Okresní úiady pecovaly o vyhlášení zákonn a naiízení urcených veiejnosti uvniti svého okresu. Piíslušelo jim piedkládání návrhn na opatiení k odstranení a zmírnení bídy a ve zvlášte tíživých piípadech potom bezprostiední provádení techto opatiení. Mely pecovat o zachování zemských i obecních hranic a o zachování veiejného poiádku vnbec, zejména o bezpecnost osob a majetku. V záležitostech týkajících se zemedelství, lesnictví, lovu a rybolovu bdely okresní úiady v obvodu svého okresu nad dodržováním platných piedpisn a naiízení. Stejne tak bdely nad ziizováním a udržováním silnic a mostn, dohlížely na stav vodních del, piedevším mlýnn, bordn, ochranných staveb aj. Piíslušelo jim udelování obchodních a živnostenských oprávnení, pokud to nebylo vyhrazeno vyšším úiadnm, jakož i rozhodování živnostenských vecí v I. stolici, tj. rozhodování pii rušení živností, pii nesprávném vykonávání živností, pii piekracování koncese nebo zabranování a rušení výkonu živností oprávnenému živnostníkovi. Okresní úiady mely dále spolupnsobit pii scítáních lidu, pii vojenských odvodech, pii odstranování piípieže a ubytování vojska, popi. i pii jeho stravování a pii jiných vojenských záležitostech, jako pii dozoru nad dovolenci, propuštenci a invalidy. Okresním úiadnm piíslušelo také udelování politických konsensn k uzaviení manželství. Náleželo jim dále vykonávání všech opatiení, která byla naiízena v záležitostech politické správy buá zákony nebo jinými opatieními nebo která vydaly jednotlivé úiady samy ze své pnsobnosti. Tato opatiení provádely okresní úiady buá bezprostiedne nebo pomocí k tomu povolaných orgánn, piedevším orgánn zdravotních, technických a policejních nebo prostiednictvím cetnictva a ostatních strážních sborn. K povinnostem okresních úiadn naleželo dále provádení dozoru nad tiskem a casopisy a nad spolky na území jejich okresu. Okresní úiad byl rovnež povinen dohlížet na to, aby státem neuznané náboženské spolecnosti nevykonávaly veiejné bohoslužby, aby nebyly rušeny náboženské obiady státem uznaných spolecností a aby byl dodržován nedelní a svátecní klid. Okresnímu úiadu piíslušel výkon tzv. cizinecké policie, který spocíval v dohledu nad cizinci, ve vyhotovování vandrovních knížek, ve vydávání a evidování cestovních knížek a jiných cestovních dokladn, ve evidování vandrovních knížek k další ceste, ve vykazování individuí bez výdelku a bez dokladn a nepiíslušejících do nekteré obce okresu, dále potom postrk, naiizování a výkon razií a spolupnsobení pii nich, pokud to nebylo piikázáno vyšším orgánnm. Okresní úiady mely dále pecovat o iádnou chudinskou péci, dohlížet na obce a na obecní a okresní ústavy ziízené k temto úcelnm a starat se o odstranení žebroty. Okresní úiady vydávaly a v nutných piípadech bezprostiedne provádely opatiení v oboru zdravotní policie pro zabranování epidemií a moru nebo nutných opatiení k podpoie veiejného zdravotnictví. Dohlížely na lékaiské orgány a podporovaly je, dohlížely na záležitosti zdravotní policie, na péci o nemocné, na ockování a porodnictví, provádely dozor nad nemocnicemi, porodnicemi, ústavy choromyslných a nad jinými ústavy, které byly obecními nebo okresními institucemi anebo byly piikázány jejich dohledu. Vykonávaly tzv. mravnostní policii, udelovaly hudební licence, vydávaly povolení k divadelním piedstavením a k jiným produkcím v okrese. Pecovaly o cistotu a o tzv. silnicní policii. Dohlížely na celední iád a na dodržování policejních piedpisn pokud šlo o tovaryše, tovární delníky, ucne apod. Mezi další povinnosti okresních úiadn piíslušeno vykonávání požární a stavební policie. V tomto ohledu udelovaly okresní úiady zejména politické stavební konsensy, pokud nevyžadovaly stavební iády vyšší schválení, dále vykonávaly požární prevenci apod. Do pnsobnosti okresních úiadn piíslušel dále výkon tržní a živnostenské policie, dozor na míry a váhy, jakož i na živnostenská spolecenstva a vykonávám policie polní, lesní a honební. V první stolici rozhodovaly okresní úiady o všech stížnostech v policejních vecech. V piícine svetských i duchovních nadací (školních, vyucovacích, vzdelávacích, humanitních a jiných) vykonávaly okresní úiady dozorcí právo státu, tzv. tutelu. V nutných piípadech udelovaly dispenze od ohlášek a spolupnsobily v nekterých církevních záležitostech jako pii stavbách kosteln a far, v otázkách poplatníkn za štolu, sbírek aj. Ve školských a vyucovacích záležitostech vykonávaly okresní úiady dozorcí právo státu, zakrocovaly v otázkách sbírek a pii neplnení povinností v souvislosti se školskými platy, pro jejichž vymáhání mohly naiizovat exekuci. Pokud to nebylo vyhrazeno vyšším úiadnm, jednaly dále a rozhodovaly o školních stavbách, dohlížely na udržování školních budov a na školní docházku, na materiální zabezpecení škol apod. Vyšším úiadnm piedkládaly školní úcty a školní výkazy. Podporovaly a poucovaly obce ve smyslu zákonn a obecních iádn ve správe obecních záležitostí. Okresní úiady mely konecne dbát o provádení zákonn a úiedních naiízení vnbec, popi. je vynucovat a podporovat v tom ostatní úiady nebo orgány. Jestli nedostacovaly prostiedky, které mely okresní úiady k dispozici k udržení nebo znovuobnovení poiádku a klidu nebo k prosazení zákonn a naiízení (takovýmto prostiedknm patiilo piedevším cetnictvo) obracel se okresní úiad se žádostí o vojenskou asistenci na vyšší úiad. V nutných piípadech, zejména když hrozilo nebezpecí z prodlení, mel okresní úiad právo vyžádat si vojenskou asistenci bezprostiedne na vlastní odpovednost piedstaveného okresního úiadu. V tomto piípade melo být ihned ucineno hlášení vyššímu úiadu. Vztahy okresních úiadn k cetnictvu a ostatním strážním sbornm byly upraveny pozdejšími zvláštními zákony a piedpisy.

V soudních záležitostech se delila pnsobnost smíšených okresních úiadn na pnsobnost v trestních a v civilních záležitostech. Zde je možné strucne iíci, že jim piíslušela pnsobnost okresních soudn.

V berních a pokladních záležitostech mely okresní úiady vykonávat takovou pnsobnost, která na ne byla pienesena soucasnými piedpisy nebo zvláštními naiízeními. Okresní úiady mely obzvlášte spolupnsobit pii zavádení a periodických revizích všeobecného pozemkového katastru a pii jeho evidenci. Podobne mely pnsobit pii evidenci katastru domovní dane tiídní. Celkem však je možno iíci, že zatímco okresní hejtmanství, která pnsobila v letech 1850 - 1855, vykonávala v I. instanci správu piímých daní, bylo smíšeným okresním úiadnm v letech 1855 - 1868 sveieno pouze opatiování podkladn pro vymeiování piímých daní, zatímco rozhodující pnsobnost v tomto oboru byla pienesena na krajské úiady.

Tato organizace okresní politické správy trvala i po roce 1860, kdy byly zrušeny krajské úiady, jejichž agenda byla pienesena z cásti na úiady okresní a z cástí na zemská místodržitelství a zemské vlády, i v letech následujících, jež se vyznacovala ustavením samosprávy a ziízením zvláštních úiadn školské správy. Bylo však jasné, že tento stav je nadále neudržitelný. Proto zákon z 21. prosince 1867 stanovil oddelení soudní správy od výkonu správy politické. K 19. kvetnu 1868 byly provedeny i zmeny v organizací politické správy - c. 41/1868 i. z. - jimiž byla uzákonena trojinstancnost státní správ (okres, zeme, stát) a místo smíšených okresních úiadn nove ziízená hejtmanství s širší územní pnsobností.

Na cele každého okresního hejtmanství stál okresní hejtman, jenž nejen že iídil celý úiad, ale sám byl i za jeho cinnost odpovedný. Jen v pokladních a úcetních záležitostech rucili bezprostiedne jen berní úiedníci a okresní hejtman jen nepiímo.

Pnsobnost okresního hejtmanství byla velmi rozsáhlá:

1. Okresní hejtmanství bdely nad tím, aby obce odebíraly iíšský zákoník a na základe zákonn vydávala sama ve své pnsobnosti naiízení.
2. Náležela jim péce o udržování a vyznacování zemských i iíšských hranic.
3. Okresní hejtmanství provádela evidenci obyvatelstva, dozor nad vedením civilních rejstiíkn, sestavovaly statistické výkazy o rnzných správních záležitostech. Dozor nad tím, vedou-li se všude podle platných piedpisn matriky, uschovávání duplikátn židovských matrik, vedení rejstiíkn o osobách, které nenáležely k žádné zákonem uznané náboženské spolecnosti atd.
4. Spolupnsobení pii scítání lidu.
5. Vyšetiování, jsou-li splneny podmínky k udelení státního obcanství. Vyiizování vystehovaleckých záležitostí
6. Zakrocování proti osobování si šlechtických tituln.
7. Provádení péce o chudinství, dozor nad tím, aby obecní a okresní ústavy, urcené pro chudinství a jiné dobrocinné úcely, byly náležite spravovány. Prostiednictvím cetnictva a obecních orgánn pecovala o likvidaci žebroty.
8. V záležitostech zdravotních piijímala oznámení o usazení se a vykonávání praxe od lékain, zverolékain a porodních babicek, bdela nad lékárnami, trestala neoprávnené živnostenské provozování lékaiství, porodnictví, bdela nad pohodnými, povolovala transporty mrtvol atd. Náležel jim zkrátka dozor v záležitostech zdravotní policie a ošetiování nemocných, v záležitostech ockování a porodnictví, dohled nad nemocnicemi, chorobincemi, porodnicemi, ústavy choromyslných atd. v okrese.
9. Pokud se týká policie, náležela okresním hejtmanstvím péce o pokoj, bezpecnost a veiejný poiádek v okrese. Aídila veškerou bezpecnostní službu cetnictva, vykonávala piedpisy o zbrojném patentu, dozor nad tiskem a casopisectvem, nad spolky a shromažáováními, nad propuštenými trestanci, káranci, ze zeme vypovezenými cizinci, nad

„špehy, žebráky, tuláky, cikány" atd. Vykonávala v první instanci dohlédací právo státní správy nad obcemi. Dohlížela, aby obce nepiekracovaly meze své pnsobnosti a necinily nic protizákonného. Za tím úcelem mohlo okresní hejtmanství žádat, aby mu obecní výbor piedložil své usnesení a vysvetlil, ceho je zapotiebí. Piekrocil-li obecní výbor v usnesení meze své pnsobnosti nebo ucinil-li neco protizákonného, melo okresní hejtmanství právo a povinnost provedení tohoto usnesení zamezit. Okresní hejtmanství rozhodovalo také o stíž- nostech podaných proti opatiení nebo naiízení obecního piedstavenstva, kterým byl porušen nebo chybne vyložen zákon, pokud záležitost nenáležela k vyšší instanci pied okresní zastupitelstvo nebo okresní výbor. V záležitostech tzv. pienesené pnsobnosti obcí šlo v každém piípade odvolání k okresnímu hejtmanství. Okresní hejtmanství rozhodovalo a naiizovalo v záležitostech domovského práva, rozhodovalo v nekterých piípadech o sporných obecních hranicích atd.

10. V náboženských záležitostech bdela okresní hejtmanství nad tím, aby neuznané konfese nekonaly veiejné náboženské úkony, provádela piedpisy o svecení nedel a svátkn, zamezovala rušení náboženství, bohoslužby apod.
11. V záležitostech manželských náleželo jim. v dorozumení s obecními starosty udelování politických manželských konsensn. Promíjení ohlášek, udelování rnzných dispensn aj.
12. Náležela jim tzv. nadacní tutela - v duchovních i svetských nadacích vykonávala; v urcitých piípadech dozorcí a ochranné právo státu.
13. Ve vojenských záležitostech spolupnsobila pii odvodech (rekrutování) pii vojenských propoušteních, pii dozoru nad dovolenci, nad záložníky a patentními invalidy aj. Obstarávala záležitosti týkající se piípieží a ubytování vojska a bdela nad obecními starosty, aby povinnosti piípieží a ubytování vojska byla iádne provádena. Mela spolupnsobit v nekterých piípadech také v záležitostech stravování vojska.
14. V záležitostech zemedelství, lesnictví, honitby a rybáiství bdela ve svém okrese nad dodržováním piíslušných zákonných piedpisn, vykonávala naiízení piedstavených úiadn a rozhodovala v první stolici pii provádení zákona o scelování pozemkn, rnzných zemských zákonn na ochranu proti škodlivému hmyzu, škodlivým rostlinám aj. V záležitostech lesnictví povolovala promenu lesní pndy v jiný druh kultury, trestala lesní pych, spolupnsobila pii zakládání lesního katastru aj. V otázkách honitby pnsobila pii zpachtování obecních honiteb, pii zjišÚování honebních škod, bdela nad zachováváním honebne-policejních piedpisn, zvlášte stran šetiení zvere, vydávala honební lístky atd. Spolupnsobila také v horních záležitostech, ackoli pro tento obor správy byly ziízeny speciální horní úiady.
15. V záležitostech obchodních a živnostenských piijímala oznámení o samostatném provozování svobodných živností, udelovala koncese pii živnostech koncesovaných, Schvalovala živnostenské provozovny, povolovala týdenní trhy, povolovala využívání detí k pracím v továrnách, užívání mladistvých delníkn k nocní práci aj. Náležela jim trestní pravomoc pii piekrocení živnostenského iádu, právo odejmout živnostenské oprávnení, jednala o porušení privilegií, vyšetiovala a trestala porušení zákonn vydaných na ochranu známek a vzorkn, udelovala svolení k provozování podomního obchodu atd.
16. Pokud se týká záležitostí vodních, silnicních a stavebních, pecovala okresní hejtmanství ve smyslu platných zákonn a naiízení o stavbách a udržovaní silnic a mostn a mela dozor nad stavem mlýnn a všech vodních staveb vnbec a nad jejich vlivem na bieh a vodstvo. Ve vodních záležitostech se stýkala pnvodní pnsobnost okresního hejtmanství s pnsobností soudn - byla jim vyhrazena pouze pnsobnost v záležitostech, v nichž byl úcasten veiejný zájem.
17. Okresním hejtmanstvím náležela úcast pii volbách do zemského snemu i do iíšské rady, a to jak co do piíprav k volbe, tak i pokud se týkalo aktu samotné volby. Vyhlašovala edikty snemovních voleb, potvrzovala volicské seznamy mest a mestysn, urcovala pro venkovské obce pocet veliteln vzhledem k poctu obyvatelstva podle posledního scítání lidu, zkoumala, byla-li v obcích provedena podle zákona volba veliteln a sestavovala podle toho seznamy veliteln, rozhodovala o reklamacích, podaných proti nim a upravovala tyto seznamy. Po jejich vyhotovení vydávala všem volicnm legitimacní lístky, opravnující je k výkonu volby, jakož i úiední hlasovací lístky, vysílala svého komisaie, aby iídil volbu, piijímala protokol o volbe spolu se zapecetenými spisy a posílala vše místodržitelství.
18. Také v berních a pokladních záležitostech státní správy mela okresní hejtmanství velkou pnsobnost. Ve vecech berních náležela okresním hejtmanstvím, správci piímých daní. Konkrétne mela okresní hejtmanství vymeiovat dan domovní, dan výdelkovou z podnikn povinných k veiejnému úctování, a dan z dnchodu, piipravovat práce komisí pro vymeiování všeobecné dane z výdelku, osobní dane z piíjmu a dane z vyššího služného, provádet dnsledky z jejich usnesení (vydávat platební rozkazy), jakož i vykonávat potiebná šetiení a zpravidla i trestní iízení. Dále mela naiizovat a provádet berní exekuce, podávat piíslušné zprávy a výkazy, dohlížet na berní úiady i na obce, pokud spolupnsobily pii vybírání daní aj. Konecne mela okresní hejtmanství spolupnsobit pii provádení a periodické revizi všeobecného katastru pozemkové dane a pecovat o iádnou evidenci

Tato organizace okresní politické správy znstala v zásade v nezmenené podobe až do konce monarchie. Byly provedeny jen nekteré menší zmeny v uspoiádání okresních hejtmanství a spolu s nimi i nekolik dalších zmen v piíslušnosti obcí a soudních okresn k jednotlivým politickým okresnm.

2.2 POKUSY OVYTVOAENÍ KRAJSKÉ SPRÁVY ( KRAJSKÉ ÚAADY – KRAJSKÉ VLÁDY )

V letech 1850 - 1855 melo težište politické správy spocívat v krajských vládách. Zrušení patrimonií a provádená reorganizace státní správy po roce 1848 se pochopitelne musela projevit i v systému vyšších politických úiadn. Diívejší krajské úiady, které v první polovine 19. století byly významnou první instancí státní správy byly zrušeny nejvyšším rozhodnutím c. 295/1849 i.z. z 26. cervna 1849. Zároven byla napiíklad pro Moravu vytvoiena zvláštní zemská politická organizacní komise, která mela za úkol piipravit územní správní síÚ. Výsledek její cinnosti byl vmestnán do nejvyššího rozhodnutí c. 335/1849 i.z. z 9. srpna 1849, kterým se nadiazovaly okresním hejtmanstvím jako vyšší instance krajské vlády. Toto se však týkalo pouze Šech a Moravy, protože ve Slezsku kraje obnoveny nebyly.

Jak již bylo uvedeno, v krajských vládách melo spocívat težište politické správy, což souviselo s centralistickými tendencemi v prvé polovine padesátých let. Na krajské vlády byly pieneseny témei všechny funkce bývalého gubernia a instancní postup byl upraven tak, že prvou instancí politické správy byla okresní hejtmanství, druhou krajské vlády a tietí ministerstvo vnitra. Kraje tedy byly instancne podiízeny piímo ministerstvu vnitra, i když formálne mezi krajskou vládou a ministerstvem bylo ješte místodržitelství, jehož prostiednictvím muselo odvolání k ministerstvu jít. Krajské vlády tak svým významem zcela zatlacily do pozadí zemské místodržitelství, což mimo jiné vyplývalo z instrukce ze 7. dubna 1850, tak z vyhlášky z 19. kvetna 1850.

Šinnost krajských vlád byla poznamenána nápadnou težkopádností mnohdy zpnsobenou velkými krajskými teritorii a nekterými kompetencními nejasnostmi. Vše toto mela ale zmenit právní reforma v roce 1855.

Jedním z cíln správní reformy v roce 1855 bylo posílení postavení zemských místodržitelství mimo jiné na úkor krajských správních orgánn. Okruh pnsobnosti krajských úiadn byl vymezen v naiízení ministrn vnitra, práv a financí z 19. ledna 1853, 10 i.z. Zejména jim bylo naiízeno dohlížet na cinnost okresních úiadn, piedkládat místodržitelství rekursy proti výnosnm okresních úiadn. Rozhodovat mohly jen v jistých záležitostech v prvé instanci a pouze výjimecne v nekterých neodkladných záležitostech v druhé instanci, piicemž poslední slovo stejne piíslušelo místodržitelství jako tietí instanci. Zejména jim znstala rozsáhlá pnsobnost v oblasti berní. Byla na ne pienesena totiž pnsobnost okresních úiadn v oboru piímých daní a krajské úiady se tak staly dozorcími a z cásti výkonnými úiady v oboru piímých daní. V oblasti justicní správy jim nepiíslušela žádná pnsobnost.

V cele krajského úiadu stál krajský piedstavený (Kreisvorsteher nebo Kreisvorstand), jehož jmenoval císai. Z dalšího personálu krajského úiadu je tieba upozornit na komisaie, který soucasne zastupoval krajského piedstaveného, rovnež zde byli krajští lékaii, berní inspektoii a podinspektoii, technictí úiedníci, potiebný pocet konceptních praktikantn, sekretái, registrant a další personál.

Koncem padesátých let se ovšem krajské úiady zacínaly stále více jevit jako nadbytecné, jako zbytecný meziclánek mezi okresními úiady a úiady zemskými. Z toho dnvodu byly 5. cervna 1860 (c. 243/1860 i. z.) s platností od 15. listopadu toho roku na Morave zrušeny. Jejich dosavadní úkoly byly pieneseny zcásti na okresní úiady, iízené od té doby bezprostiedne místodržitelstvím, zcásti na samotná místodržitelství. Tato opatiení se ovšem netýkala soudních krajn, které nadále znstaly. Vývoj na Morave tak o dva roky piedbehl vývoj v Šechách, kde k jejich likvidaci zacalo docházet až v roce 1862 a zcela zanikly až v roce 1868.

2.3 POŠÁTKY ORGANIZACE ZEMSKÉ POLITICKÉ SPRÁVY

Po roce 1848 došlo pochopitelne i k zásadním zmenám ve veiejné správe na úrovni zemí. Z gubernií se vyvinuly zeme. Reprezentantem panovníka v každé zemi se stal podle cís. rozhodnutí c. 295 i.z. z 26. cervna 1849 místodržitel (Statthalter), jemuž v letech 1850 - 1854 podléhali krajští prezidenti a v letech 1855 -1854 podléhali krajští hejtmani. Agenda politického úiadu byla rámcove vytcena v § 9 zmíneného rozhodnutí. Místodržitel mel k ruce piíslušný pocet úiedníkn a sluhn.

Postavení místodržitelství se postupne menilo, resp. posilovalo. Zpocátku v letech 1850 - 1855, kdy byla instancne postavena mezi krajské vlády a ministerstvo vnitra jejich význam byl dost malý. Prakticky všechny funkce bývalého gubernia byly pieneseny na krajské vlády a místodržitelství bylo jen více méne zprostiedkovatelským clánkem. Jen taxativne vymezené záležitosti byly ponechány místodržitelství do jejich pnsobnosti, zejména místodržitel zastupoval vládu na zemském snemu, iídil státní policii, vykonával dozor nad krajskými vládami atd.

Jednotlivá místodržitelství byla rozdelena na departmenty, jejichž pocet se menil. U moravského místodržitelství jich bylo v roce 1850 napiíklad sedm – do I. departmentu náležely záležitosti pozemkové, domovní, výdelkové a dedické dane, dane z piíjmn a ved katastrální a meiické, do II. veci duchovenstva, ziizování far a alumnáty, správa náboženského fondu a církevní nadace, do III. studijní veci, školství, stipendia, stavovské záležitosti, adopce a legitimace, do IV, trestní agenda, špilberská veznice, židovské veci, stavební záležitosti, silnice a železnice, komercní veci, zemedelství, trhy, policejní dohled, do V. personální veci, kanceláiské a služební záležitosti politických úiadn, nápojová dan, komorní veci, taxy, mincovnictví, poštovnictví, státní statky, vojenské záležitosti, nadace, státní obcanství, do IV. Veci obecní a komunální a nekatolíci a do VII. poddanské záležitosti, kontribuce a zdravotnictví.

Po reorganizaci správy v roce 1855 znstala místodržitelství jen ve vetších zemích. V Šechách a na Morave tedy místodržitelství znstalo, ve Slezsku byla ziízena zemská vláda se sídlem v Opave. Zároven jak se snižoval význam krajn, posilovalo se postavení zemí. Zvýšení váhy místodržitelství se pochopitelne projevilo i v posílení jejího personálního obsazení.

Nejdnležitejším právním dokumentem jež podrobne hovoiil o ziízení s pnsobností místodržitelství se stalo naiízení c. 10 i.z. z roku 1853, v nemž se pravilo, že místodržitelství je nejvyšší správní úiad korunní zeme l. pro záležitosti politické a policejní správy vnbec, 2. pro záležitosti kultu a vyucování, 3. pro obchodní a živnostenské záležitosti, 4. pro záležitosti zemedelství a 5. pro ty stavební záležitosti, které se nedotýkají zemského financního úiadu nebo nejsou výslovne piikázány jinému úiadu v zemi, nezávislému na místodržitelství.

O podiízenosti zemských politických úiadn se zde iíkalo, že místodržitelství a zemské vlády jsou podiízeny ministru vnitra oboru záležitostí politické správy a záležitosti personálních, v oboru speciálních záležitostí podléhají však také ostatním ministerstvnm nebo ústiedním úiadnm.

Pnsobnost místodržitelství se v tomto naiízení delí jednak na pnsobnost místodržitele jednak na pnsobnost vlastního místodržitelství.

Místodržitel byl podle této instrukce šéfem a prezidentem místodržitelství a vykonával tu úiední pnsobnost, která mu byla osobne jakožto místodržiteli sveiena. Pecoval o ty záležitosti, které mu byly bezprostiedne sveieny císaiem nebo jednotlivými ministerstvy k osobnímu výkonu. Vykonával nejvyšší vedení policie v korunní zemi. Zameioval svou pozornost na vše, co se vztahovalo na udržení klidu, poiádku a bezpecnosti v zemi a vykonával opatiení k zachování bezpecnosti a proti rušení klidu. Obzvlášte byl na neho pienesen dozor nad tiskem. O všech dnležitých jevech a piíhodách v zemi a vnbec o jejím stavu mel podávat ministerstvnm zprávy. Aídil živnostenské a spolkové záležitosti, veci divadel a divadelních piedstavení pasovnictví a záležitosti cizincn. Místodržitel udeloval povolení ke ziízení tiskáren, knihkupectví a obchodn s umeleckými piedmety a hudebninami, povoloval veiejné produkce aj. Pokud se týká vlastního chodu místodržitelství, rozdeloval práci, piideloval osoby jednotlivým oddelením, cinil návrhy na obsazení onech míst úiedníkn politické zprávy, jejichž jmenování bylo vyhrazeno ministrovi vnitra (zejména okresních piedstavených nebo císaii, ostatní jmenoval sám, urcoval jim pnsobište, piesazoval je podle potieby, povoloval jim dovolené a výmeny míst, náleželo mu iídit úiadování všech podiízených, dohlížet na ne, s jistým omezením vykonával disciplinární moc nad nimi, udeloval jim odmeny a výpomoci do urcité výše apod.

Rozsáhlý byl rovnež obor pnsobnosti vlastního místodržitelství. Místodržitelství resp. zemské vláde piíslušelo mimo jiné pecovat o vydávání zemského zákoníku a o piesné provádení zákonn s naiízením rozhodovat o stížnostech na podiízené úiady, spravovat záležitosti lenní, vyšetiovat i rozhodovat o osobování si šlechtických tituln, zavádet zemské sbírky pro obyvatele postižené živelnými pohromami, provádet vrchní dohled na donucovací pracovny a polepšovny, dobrocinné ústavy apod., vést vrchní správu a dohled na obecní záležitosti podle platných obecních iádn. Dále piíslušela místodržitelstvím péce o veškeré záležitosti nadacní (vykonávaly v zemi funkci nejvyššího nadacního úiadu), vykonávání vrchní správy ve vecech církevních v zemi, pokud podle platných piedpisn piíslušela státu, rozhodování o jistých státních a vnbec veiejných stavbách, dozor na stavební službu v zemi a obstarávání její administrativy. Tietí cást naiízení c. 10 i.z. z roku 1853 pojednávala o vyiizování prací u místodržitelství. Z celých pravidel, a zejména z tietí casti, vycházelo najevo, že místodržitelství bylo zaiízené sborove: zpravidla melo se v nem o všech dnležitých vecech rokovat v sezeních všech radn, popi. i jiných referentn a rozhodovat vetšinou hlasn. Jenom ve vecech vyhrazených samému místodržiteli (v záležitostech tzv. presidiálních) i když je tento piedložil sboru, nebyl vázán náhledem vetšiny. V záležitostech piikázaných místodržitelství (nikoli samému místodržiteli) byl místodržitel pouze oprávnen suspendovat usnesení, které podle jeho názoru odporovalo zákonu nebo zájmnm nejvyšší služby, nacež si mel zpravidla vyžádat rozhodnutí piíslušného ministerstva. V techto pravidlech se však rovnež iíkalo, že místodržitel je odpoveden nejenom za svoje vlastní jednání, nýbrž i za veškeré úiední jednání jemu podiízeného politického úiadu. Z toho vyvozovala praxe a také cást oficiálního správního práva, že jak návrhy jednotlivých referentn, tak i usnesení sborová v místodržitelství nejsou pro místodržitele vnbec závazná a mají povahu pouhých informací nebo piípravných prací. Platnost pak nabývají teprve schválením místodržitele nebo jeho námestka to znamená, místodržitelství jsou rovnež organizována podle principu osobního a nikoli sborového.

Zásadní ústavní zmeny vyvolené pádem neoabsolutismu a zejména rakousko-uherským vyrovnáním v roce 1867 se pochopitelne promítly i do státní správy. Právním základem nové organizace státní správy se stal clánek 3. státního základního zákona o moci vládní a výkonné z 21. prosince 1867, podle nehož císai vykonává vládní moc prostiednictvím zodpovedných ministrn a podiízených jim úiedníkn a ziízencn, a clánek 14. státního základního zákona o moci soudcovské z téhož dne, podle nehož bylo soudnictví od roku 1868 ve všech instancích zásadne oddeleno od správy. Na tomto základe bylo vybudováno ústrojí politické správy první a druhé instance zákonem c. 41 i.z. z 19. kvetna 1868.

Zákon c. 41/1868 i.z. stanovil, že v cele politické správy v královstvích a zemích stáli zemští šéfové. Jim piíslušela reprezentace zemepána pii slavnostních piíležitostech, a oni zastupovali císaiskou vládu proti zemským snemnm. Zákon dále vymezoval pojem politické správy, když iíkal, že do oboru politické správy náležejí v zemích všechny záležitosti, které v nejvyšší linii patií do pnsobnosti ministerstva vnitra, ministerstva kultu a vyucování, ministerstva zemebrany a veiejné bezpecnosti a ministerstva orby. Vliv zemských šéfn na záležitosti, které patiily do pnsobnosti ministerstva financí a obchodu, mel být urcen zvláštními piedpisy. Dále se v tomto zákone iíkalo, že pod vedením zemských šéfn budou záležitosti politické správy spravovány zemskými politickými úiady, dále zemepanskými okresními politickými úiady a komunálními úiady obcí, které jsou opatieny vlastními statuty.

V Šechách a na Morave byl zemským šéfem místodržitel, ve Slezsku zemský prezident. Tito šéfové byli piedstavenými jak okresním hejtmannm, tak i magistrátnm mest se zvláštními statuty. Místodržitel byl navíc piedsedou zemské vyvazovací komise (c. 130 i.z. z 5. cervence 1853), komise pro alodizaci lén (c. 103 i. z.z 12. kvetna 1862), komise pro agrární operace a byl nejvyšším šéfem policie v zemi. Proto se ve spolupráci s policejními úiady, osobne staral o poiádek a veiejnou bezpecnost v zemi, odpovídal za kontrolu tisku, vydával licence k umeleckým a hudebním produkcím a konecne ve zvláštních piípadech rozhodoval o vydání cestovních pasn. Navíc stál ješte v cele zemského financního ieditelství a od roku 1870 byl piedsedou zemské školní rady (c. 3 i. z.z 12. ledna 1870).

Zákon c. 41/1868 i.z. rovnež podrobne vymezil organizaci místodržitelství a jeho pnsobnost. Bylo zde urceno, že do oboru správy místodržitelství patií veškeré záležitosti zemí, které v nejvyšší instanci piíslušejí do pnsobnosti urcitých odborných ministerstev. Místodržitelství obstarávala uvniti zemí záležitosti vetšiny ministerstev v druhé instanci a pod oborem politické správy zahrnovala do svých kompetencí v druhé instanci vetšinu agendy celé státní správy zemí. Místodržitelství melo tedy postavení zvláštního jednotného nejvyššího úiadu státního pro urcitý díl státu, pro zemi jako správní provincii. Z tohoto dnvodu podléhal místodržitel ve své kompetenci nekolika ministerstvnm. Zásadne byl podiízen ministrovi vnitra pii správe záležitostí, které náležely v nejvyšší instanci i ostatním ministerstvnm, byl místodržitel podiízen i temto: centrálním úiadnm. Podle zákona c. 41/1868 i.z. tedy do okruhu pnsobnosti zemského místodržitelství náleželo:

1. vydávání zemského zákoníku,
2. projednávání odvolání ve všech záležitostech, o nichž se jednalo v první instanci u okresních hejtmanství,
3. lenní záležitosti
4. šlechtické veci,
5. povolovaní sbírek pro postižené živelnými katastrofami,
6. udelování odmen za udatnost a osobní obetavost,
7. dozor nad veiejnými polepšovnami a dobrocinnými ústavy,
8. veci obecní: zmena obecních hranic, spolupráce pii delení obcí a jejich spojování, sesazování okresních funkcionáin a rozpouštení výborn,
9. veci okresn: zmena okresních hranic, politický dozor nad okresy,
10. regulace obecních pomern, propnjcování státního obcanství, zmena jmen, spory o domovské právo
11. spolupráce pii zakládání nových pozemkových knih.
12. dozor nad nadacemi,
13. obsazování míst na císaiských (státních) patronátech, zmena kolatur, ziizování nových far, doplnování kongruy, podpora žebravých iádn, dispense v manželských vecech,
14. dozor nad matrikami, povolování zmen a oprav v nich,
15. dozor nad školstvím a nad civilními vychovatelnami — tato pravomoc byla ponekud omezena ziízením zemských školních rad podle zákona c. 48 z 25. kvetna 1868,
16. odvolání ve stavebních záležitostech,
17. veci zemedelské: rozdelování obecních lesn, dozor nad vodními stavbami, ziizo- vání hiebcincn, opatiení proti chorobám zvíiat,
18. veci živnostenské: povolování živnostenských listn pro tiskárny, pnjcovny knih, stavitele, pro piepravní podniky a pro prodej tiaskavin, udelování koncesí pro obchodní jednatelství a soukromé zprostiedkovatelny, schvalování stanov živnostenských družstev, povolování výrocních trhn, rozhodování o odvoláních ve veci ochranných známek,
19. autorizace soukromých technikn, stavebních inženýrn, architektn, strojních inženýrn a geometrn,
20. potvrzování obchodních zprostiedkovatelen a dozor nad burzami,
21. povolování výrobních družstev a obecních a okresních spoiitelen, dozor nad spolky,
22. spoluúcast pii stavbe nových železnic,
23. revize rocních rozpoctn všech státních, veiejných a politických institucí,
24. opravy Veiejných staveb pii nákladu do 3000 zl.,
25. stavby kosteln, far a škol, ziizování hibitovn,
26. potvrzování nájmn a podnájmn veiejného majetku,
27. penzionování nižších státních úiedníkn,
28. scítání obyvatelstva,
29. dozor nad pojišÚovnami,
30. záležitosti zemebrany,
31. celní a katastrální dozor,
32. osvobození od vojenských taxi atd.

Prezidium místodržitelství z toho vyiizovalo veci panovnického dvora a šlechty, záležitosti státní a vyšší policie, všechny organizacní a. personální veci politické správy, pasové záležitosti, dozor nad cizinci, sledovaní nálady lidu, stávek, demonstrací a schnzí, konduitní posudky významných osob, rozdelovaní financních prostiedkn, rozdelování a sledování obehu mincí, obecnou statistiku obyvatelstva atd. V nekterých agendách se ovšem spoléhalo jen na relace a piípisy podiízených okresních hejtmanství a na vyiizování ministerských piíkazn, v jiných však rozhodovalo v první (a nekdy i konecné) instanci samo.

Agenda zemského místodržitelství se pochopitelne dále rozrnstala a v závislosti na tom piibývalo i zemských úiedníkn. Od roku 1870 byl, ziízen u každého zemského politického úiadu zemský zdravotní referent a zemský zverolékai. Jako poradní sbor místodržitele byla ziízena zemská zdravotní rada. Již v roce 1860 byla ziízena zvláštní stavební nebo technická oddelení atd. V této podobe organizaci zemské správy zastihl i vznik Šeskoslovenské republiky.²

2.4 POŠÁTKY ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVY

Na sklonku feudálního ziízení byla veiejná správa obstarávána jednak v druhé, tietí a ctvrté instanci státními úiady, jednak v první instanci orgány nestátními a to jednotlivými dominiemi (pozemkovými vrchnostmi) a svobodnými mesty. Vrchnosti vykonávaly správu prostiednictvím svých hospodáiských úiadn. V mestech byly ziízeny magistráty. Jistým mezníkem ve vývoji i nejnižších správních orgánn bylo tereziánské a josefínské období. Magistráty ve mestech a hospodáiské úiady vedly v první instanci správu politickou, policejní, financní a soudní. Úiedníky hospodáiského úiadu dosazovala vrchnost a dozor nad nimi vykonávaly krajské úiady. V mestech s magistráty ustanovovalo gubernium a apelacní soud placené a právnicky vzdelané mestské radní, které navrhoval magistrát.

Revoluce v roce 1848 smetla poddanství a tak vrchnostenská správa byla zrušena. Na jejím míste zacala vyrnstat nová organizace samosprávy, která byla založena na myšlence o existenci „piirozených" práv spolecenských útvarn na územním základe, mající jistá piirozená práva, jako obdoba piirozených práv fyzických osob. Tvorbou územních samosprávných útvarn se sledovalo jednak vytvoiení zdání spravedlivého uspoiádání státu

„v nemž by obyvatelstvu, uršitých místních svazku" byla dána možnost, aby nezávisle na vlastní státní správe si vyiizovalo „jisté veci samo“. Zároven tyto útvary místní samosprávy mely plnit úlohu jakýchsi obhájcn národních zájmn a potieb proti rakouským byrokratickým, z Vídne iízeným, státním orgánnm.

Zavedení územní samosprávy usnadnovalo, že v ceských zemích byly odedávna obstarávány nekteré zákonodárné a správní veci stavovskými snemy a zemskými výbory. Proto hned od nastolení konstitucního režimu v monarchii ústavy piiznávaly zemím jistou zákonodárnou kompetenci. Byla to jak první ústava Pillersdorffova z 25. dubna 1848, ale zejména návrh kromeiížské ústavy; kde se jako nezadatelná práva obce prohlašovala svobodná volba zástupcn, piijímám clenn do obecního svazku, správa vlastního jmení a výkon místní policie atd. Tyto zásady potom piešly i do Stadionovy ústavy vyhlášené 20. biezna 1849.

První právní úprava obecního ziízení spatiila svetlo sveta 20. biezna 1849 v provizorním iíšském obecním zákone, ve kterém se Stadionova ústava provádela. V jeho cele byla vepsána zásada, že „základem svobodného státu je svobodná obec". Na základe toho rozeznával tii druhy obcí: místní (Ortsgemeinde), okresní (Bezirksgemeide) s krajskou (Kreisgemeinde). Zároven toto obecní ziízení rozeznávalo dvojí pnsobnost obcí: piirozenou a pienesenou. Piirozená pnsobnost obsahovala vše, co se týkalo zájmn obce a mohlo být provedeno v jejich hranicích. Pienesená pnsobnost spocívala v obstarávání urcitých veiejných vecí, které byly obcí od státu delegacní cestou piikázány.

I když uvedený prozatímní obecní iád rozlišoval tii druhy obcí, podrobne upravoval pouze místní obce. Okresní a krajské obce mely být upraveny ve zvláštním zákone.

Místní obce byly tvoieny zpravidla dosavadními katastrálními obcemi, ziízenými Josefem

II. pro berní úcely. Piitom piedmestí se mela spojit s mestem v jednu místní obec, rovnež malé katastrální obce nebo malé místní obce mohly být spojeny a velké obce šlo rozdelit na frakce a temto frakcím piikázat urcitou pnsobnost.

Ze všech místních obcí v jednom politickém okrese byly vytvoieny okresní obce. Krajské obce byly zase souhrnem všech okresních obcí v jednom politickém kraji a shodovaly se s obvody podkrajských a krajských úiadn.

Personální podklad byl upraven jen u místních obcí, které tvoiili jednak obecní údové, a to obecní obcané a obecní piíslušníci, jednak cizinci. U okresn a krajn se o údech nemluvilo. Obcané byli cleny okresn a krajn jen prostiednictvím svých obcí.

Orgány všech komunálních svazkn, tedy místních, okresních a krajských obcí byly následující:

- v místní obci obecní výbor a obecní piedstavenstvo, které se skládalo z purkmistra a alespon dvou obecních radních. Obecní piedstavenstvo však nebyla kolegiem - obecní radní byli pouze pomocným a zástupcím orgánem purkmistrovým.
- v okresní obci 12 - 30 clenný okresní výbor a okresní starosta.
- v krajské obci 24 - 60 clenné krajské zastupitelství a krajský starosta, jeho námestek a zapisovatelé.

Orgány všech obcí mely být vesmes voleny, a to na 3 léta.

Obecní výbor, okresní výbor a krajský výbor byly organy kolegiální, usnášející se a dozorcí a nemely výkonnou moc. Usnesení obecního výboru provádel purkmistr, který však mel v nekterých vecech i samostatnou pnsobnost, zejména v oboru místní policie a trestní pravomoci. Usnesení okresních a krajských výboru provádeli okresní hejtmani a krajští prezidenti, tedy státní úiedníci, kterými meli okresní a krajští starostové sdelovat usnesení piíslušných výborn.

Piímou výkonnou moc mela tedy samospráva jen v místních obcích. Okresní a krajská samospráva výkonnou moc nemela a provádela své usnesení prostiednictvím státního aparátu. Z toho také vyplynulo, že piirozenou i pienesenou pnsobnost upravil provizorní obecní zákon jen u místních obcí. U okresn a krajn se o m zmínil jen všeobecne a piipomenul, že pnsobnost piirozená se vztahuje na všechny veci, které se v prvé iade dotýkají piíslušného svazu, a že má být mezi komunálními svazy zastupována tak, aby vyšší svaz obstarával takové úkoly, které se dotýkají buá jeho celého, nebo nekolika nižších svazn v nem spojených.

Vztah mezi jednotlivými stupni samosprávy byl upraven tak, že krajská zastupitelstva rozhodovala v druhé instanci o odvolání proti usnesení obecních a okresních výborn a obstarávala dohled na kmenové jmení místních obcí. Okresní a krajské samosprávné orgány byly zároven urceny jako poradní orgány okresní a krajské politické správy.

Zastupitelstva konala iádné a mimoiádné schnze, které byly veiejné. Aádné schnze se konaly dvakrát do roka, a to na jaie pro zkoumání úctn, na podzim pro schválení rozpoctu, a svolával je u obcí purkmistr, u okresu okresní hejtman a u krajn místodržitel. Mimoiádné schnze obecních a okresních výboru se konaly v dnležitých piípadech, nebo když to, žádala tietina iádných clenn výboru, nebo když to žádal u obcí okresní hejtman a u okresn krajský úiad. Mimoiádné schnze krajských výborn se svolávaly jen z piíkazu místodržitelství.

Propojenost mezi samosprávnými a státními orgány byla vyjádiena mimo jiné i tím, že na schnzích okresního výboru byl piítomen okresní hejtman a na schnzích krajského výboru krajský prezident nebo jeho komisai. Zasedání krajského zastupitelstva trvalo nekolik dní, ale jeho délka nemela piesáhnout dva týdny.

Právní úprava pocítala i se zavedením dozoru nad všemi samosprávnými složkami. Byla zavedena i sistace. Právo sistace piíslušelo jednak purkmistrovi a okresnímu a krajskému starostovi, jednak okresním a krajským úiadnm, ale bylo jen provizorní. Vlastní sistování provádel u obcí krajský výbor, u okresn krajský prezident a u krajn místodržitel. V pnvodní právní úprave byla tedy dozorcí moc relativne dost slabá. Toto se zmenilo po vydání naiízení c. 116/1850 i.z. v tom smyslu, že okresní úiad dozíral na cinnost starosty v oboru místní policie, tedy v piirozené pnsobnosti, kontroloval ji a zjednal nápravu. Vláda byla oprávnena obcím místní policii kdykoli odejmout a obstarávat ji svými orgány. Naiízení c. 496/1850 i.z. zase sveiovalo rozhodování o odvolání proti usnesení zastupitelstva krajskému prezidentovi místo krajského výboru.

Jakmile v lednu 1850 zahájily cinnost okresní a krajské úiady, výše popsaný provizorní obecní iád zacal být prováden. Provádení se vsak dotklo jen místních obcí. Samospráva okresní a krajská vnbec nezacala pnsobit. Provádení obecního iádu dále záleželo v tom, že nekteré obce byly slouceny a jiné rozlouceny, že do obcí bil vclenen i velkostatek, který byl pied rokem 1848 z obcí vynatý, byly vydány nekteré mestské statuty a podle podrobných instrukcí z 8. dubna 1850 byly provedeny volby do obcí.

Na pocátku padesátých let se však politická situace zásadne zmenila. Dne 31. prosince 1851 došlo k obnovení absolutistického režimu. Ústava byla zrušena a byly vydány tzv. Zásady o organických zaiízeních v korunních zemích rakouského císaiského státu.

Podle techto Zásad obstarávaly politickou správu okresní úiady v okresech, krajské úiady ve vetších zemích a místodržitelství v zemích. Vedle státních úiadn byla ponechána samospráva jen v místních obcích. Okresní a krajské výbory nebyly vzaty v úvahu. Místo nich meli být cas od casu svoláváni k poradám u okresních úiadn piedstavení obcí a vlastníci statkových obvodn vynati z obecních svazkn a u krajských úiadn a místodržitelství piíslušníci majetné dedicné šlechty, držitelé velkého a malého pozemkového majetku, prnmyslníci a jiní cinitelé. Tyto poradní sbory nebyly však nikdy ziízeny.

Zásady naiizovaly, aby v jejich duchu bylo vypracováno nové obecní ziízení. Než se tak stane, byl ponechán v platnosti provizorní obecní zákon, ale byly v nem provedeny urcité zmeny.

Naiízením c. 17/1852 i.z. byla odstranena veiejnost jednání obecních výborn mimo zvláštní slavnostní piíležitosti. Podle naiízení c. 67/1852 i.z. piedstavenstva venkovských obcí potvrzoval okresní úiad, piedstavenstva mest, pokud podle zvláštních statutn nebyla pro ne piedepsána císaiská sankce, krajský úiad a kde nebyl, místodržitelství. Pii potvrzování museli clenové piedstavenstva složit piísahu vernosti.

Roku 1854 uplynulo tiíleté volební období obecních výborn obcí a statutárních mest. Nové volby však vypsány nebyly, ale byla naiízením c. 46/1854 i.z. ponechána dosavadní obecní zastupitelstva a piedstavenstva ve svém úiade až do vydání obecního ziízení. Tam, kde se pocet obecní rady nebo výboru zmenšil tak, že ani s povoláním náhradníkn nebylo možné schnze konat, jmenoval ministr vnitra na návrh místodržitele chybející cleny. Když clen obecního piedstavenstva rezignoval na svou funkci, zvolil obecní výbor ze svého stiedu nového clena piedstavenstva a jeho volba musela být potvrzena.

Nové obecní ziízení bylo vydáno 24. biezna 1859 a obsahovalo pouze direktivy, podle nichž mela být pro venkovské a mestské obce sestavena v jednotlivých zemích vlastní obecní ziízení. Proto toto obecní ziízení nebylo nikdy provedeno a nabylo úcinnosti, jen pokud šlo o ustanovení o domovském právu.

Koncem padesátých let došlo k pádu bachovského absolutismu. Byl vydán Aíjnový diplom a opet zavedena ústavnost. V dnsledku toho státní ministerstvo naiídilo hned 26. iíjna 1860, aby byly vypsány volby do obecních výboru obcí a mest, podle provizorního obecního zákona, mestských statutn a naiízení c. 116/1850 a c. 127/1850 i. z. Soucasne bylo potvrzování obecních funkcionáin omezeno jen na obecní piedstavené, ale v statutárních mestech znstala v platnosti ustanovení statutn.

Podle naiízení z 26. iíjna 1860 byly provedeny obecní volby a nove zvolená zastupitelstva pievzala pnsobnost, která jim piíslušela podle provizorního obecního ziízení. O neco pozdeji byla naiízením c. 38/1861 i. z. opet zavedena veiejnost obecních jednání.

Obecní výbory a piedstavenstva pracovala podle provizorního obecního ziízení ješte nekolik let. Teprve 5. biezna 1862 bylo nahrazeno rámcovým iíšským zákonem o obecním ziízení. Tento zákon navázal na zásady provizorního obecního ziízení a zavádel komunální svazy místních obcí, okresn a krajn. Jeho ustanovení mely provést zemské zákony, které mely obsahovat obecní ziízení a mestské statuty jednotlivých zemí. Tím zacalo formování definitivní organizace územní samosprávy.³

2.5 POŠÁTKY OBECNÍ SAMOSPRÁVY

V únoru 1861 došlo k vydání Schmerlingovy ústavy a pii její realizaci byl 5. biezna 1862 vydán již zmínený iíšský obecní zákon c. 18 i. z., jímž se vymeiovala základní pravidla pro jednotlivé zeme. Ty mely na tuto situaci reagovat vydáním vlastních obecních ziízení.

Ziízení vycházela ze stejného základu, byla postavena na stejných principech a lišila se v podrobnostech. Vztahovala se na všechny obce zemí, vyjma statutárních mest, se iídila svými statuty.

Ziízení stanovila, že dosavadní obce znstávají beze zmeny, ale že dve nebo více se mohou za souhlasu zemské správy politické dobrovolne sloucit. Zároven bylo povoleno, že ty obce, které byly spojeny podle zákona ze 17. biezna 1849 s jinými obcemi, se mohou rozloucit.

Osoby, které bydlely v obci, byly buá obcané (tj. údové, Gememdemitglieder), jednak tzv. piespolní. Obcané byli jednak piíslušníci, kteií meli domovské právo v obci, ale platili na Morave takovou dan, že meli volební právo, ve Slezsku nejakou piímou dan. Piespolní byli všichni ostatní obyvatelé obce, kteií nebyli obcany. Nemeli volební právo, nemohli mluvit do obecního hospodáiství a za jistých okolností mohli být obecním výborem z obce vypovezeni.

V mestech a mesteckách mohl obecní výbor udelit mešÚanské právo. MešÚané mohli užívat fondy, fundace a ústavy vyhrazené pro mešÚany.

Obecní záležitosti zastupovaly obecní výbor a piedstavenstvo. Piedstavenstvo obce se skládalo ze starosty a nejméne dvou obecních radních. Kde to bylo úcelné, mohl však být pocet obecních radních v piedstavenstvu obce rozmnožen, nesmel však piekrocit tietinu všech clenn obecního výboru. Na druhé stráne však nikdy nesmel klesnout pod dva.

Obecní výbor mel právo, aby si ziídil poradní a piípravní sbory v podobe komisí. Pocet komisí a jejich velikost stanovil obecní výbor, ale pocet clenn jednotlivých komisí nesmel být vyšší než polovina všech clenn výboru.

Šleny obecního výboru volili oprávnení volici. Platil-li nekdo alespon šestinu piímé dane v obci, mel v obecním výboru virilní hlas. Virilista mohl ve Slezsku chodit na všechna zasedání výboru jako jeho clen nebo se dát zastupovat svým zástupcem s plnou mocí. Na Morave to však bylo jiné. Zde mohl virilista nebo jel zástupce piijít na schnzi výboru jen tehdy, když se jednalo o základním obecní jmení o rozdelení rocních piebytkn, o rozpoctu, o rozvržení obecní dane a o uzáveie a mel hlas poradní.

Každý volitelný a iádne zvolený obcan byl povinen piijmout volbu. Výjimky tohoto pravidla byly piesne stanoveny.

Obecní výbor a piedstavenstvo se volily na tii léta, ale znstávaly ve funkci tak dlouho, dokud se neziídilo nové obecní zastoupení. Když se uprázdnilo ve funkcním období místo starosty nebo obecního radního, provedl výbor do ctrnácti dnn novou volbu. Jestliže se uprázdnilo místo clena obecního výboru, povolal starosta do výboru toho náhradníka, který dostal nejvíce hlasn ve volicském sboru, v nemž scházející clen výboru byl zvolen. V piípade rovnosti hlasn rozhodl los. Nebyl-li náhradník, provedl piíslušný volicský sbor novou volbu podle posledního seznamu volicn.

Volby do obecních orgánn se po roce 1863 konaly podle krajne problematických piedpisn. Hlasovací právo meli pouze státní obcané mužského pohlaví, kteií nebyli zákonem z výkonu hlasovacího práva vyloucení, byli zletilí a svéprávní a platili piímou dan v piedepsané výši. Bez ohledu na to, jestli platili dan nebo ne, meli volební právo pouze piíslušníci tzv. honorace, mezi níž zákony pocítaly duchovní kiesÚanských vyznání v duchovní správe, rabíni židovských náboženských obcí, úiedníci dvora, státu, zeme a veiejných fondn, dnstojníci a vojenští zamestnanci s dnstojnickým titulem i bez neho, kteií byli na odpocinku a ponechávali si vojenský charakter, doktoii, kteií dosáhli akademického titulu na nekteré zdejší univerzite a piedstavení a vyšší ucitelé obecních škol a ieditelé, profesoii a ucitelé na stiedních a vyšších školách a ucilištích. Na Morave meli potom podle volebního iádu právo volit do obcí:

- cestní obcané,
- sousedé a piíslušníci obce, kteií platili ze svého majetku, živnosti nebo piíjmn rocne alespon l zlatý piímé dane a
- z piíslušníkn obce bez ohledu na to, zda platili jakou dan, clenové honorace.

Vetšina obyvatelstva byla tedy podle tohoto systému z výkonu volebního práva do obcí vyloucena. Jako piíklad si mnžeme uvést situaci v Králove Poli v roce 1902. Pii celkovém poctu obyvatelstva 10 228 bylo k volbe oprávneno v I. sboru 10 cestných obcann a honorací a 20 poplatníkn s daní 27 996, 28 K, kteií volili 10 clenn zastupitelstva, ve II. sboru volilo 10 clenn zastupitelstva 27 cestných obcann a honorací a 136 poplatníkn s daní 21 484,77 K a ve III. sboru volilo 1 328 poplatníkn s daní 23 045,35 K rovnež 10 clenn zastupitelstva. Celkem volilo 1 521 volicn, tj. pouhých 15% všeho obyvatelstva v obci.

Volby se konaly na podklade tzv. trojtiídní soustavy, tj. všechno volicstvo se rozdelilo do tií sborn. Na Morave, když byl pocet volicn malý, mohly být utvoieny jenom dva sbory, a kdyby pii utvoiení dvou sborn nebylo v prvním volicském sboru dvakrát tolik volicn, jako bylo clenn obecního výboru, tvoiil se pouze jeden sbor. Ve Slezsku se pii malém poctu volicn tvoiily dva sbory.

Volicské sbory se tvoiily tak, že všechna piímá dan piedepsaná v obci se rozdelila na tii stejné díly. Volici - poplatníci, kteií dohromady platili po jedné tietine této dane, tvoiili jeden volební sbor a volili tietinu clenn výboru. Pii tomto zpnsobu delení byl v prvním sboru malý pocet volicn, kteií platili nejvetší dane a volili svými nekolika hlasy tietinu výboru. Ve tietím sboru bylo nejvíce volicn, kteií platili nejmenší dane a volili mnoha hlasy také tietinu výboru. Mezi prvním a tietím sborem stál druhý sbor se stiedním poctem volicn pro volbu poslední tietiny výboru.

Volilo se podle zásady relativní vetšiny na tii roky. Vedle volby clenn obecního výboru se volili soucasne jejich náhradníci, který bylo o polovinu méne než piíslušníkn výboru.

Obecní volby se konaly veiejne, nebyly tedy tajné. Starostenský úiad i ostatní funkce byly zpravidla cestné, ve velkých mestech však bylo možno starostnm a piípadne i námestknm vymeiit stálý plat nebo odmenu.

Obecní ziízení znala dvojí pnsobnost obce:

- samostatnou a
- pienesenou.

Samostatná pnsobnost byla napiíklad v moravském i slezském obecním ziízení definována takto: „Samostatná pnsobnost, to je pnsobnost, v každé obec, šetiíc zákonn iíšských i zemských, sama se mnže volne na všem ustanovovat a dle toho naiizovat a opatiení cinit, obsahuje v sobe vnbec vše to, co se piedem a nejprve prospechu obce dotýká a v mezích jejích vlastními silami opatieno a provedeno být mnže“.

Konkrétne ieceno, náležela do samostatné pnsobnosti obce piedevším správa obecního jmení a záležitostí vztahujících se k obecnímu svazku. Správou obecního jmení se rozumelo volné nakládání movitým a nemovitým jmením pod dozorem zemského výboru a pii respektování zákonn. Správa záležitostí vztahujících se k obecnímu svazku se týkala hlavne udelování domovského a mešÚanského práv a cestného obcanství.

Dále v samostatné pnsobnosti obec piihlížela k bezpecnosti osoby a jmení, pecovala o zachování obecních silnic, cest, míst, mostn a bezpecné a snadné jízde po silnicích a vodách,

vykonávala polní policii a policii vztahující se k potravním záležitostem, piihlížela k prodeji na trhu, dohlížela na míry a váhy, vykonávala zdravotní policii, policii celední a delnickou, provádela celedínský iád, konala mravnostní policii, pecovala o chudé, o dobrocinné obecní ústavy a o stavební a požární policii provádela stavební iád, udílela policejní povolení k stavbám, mela zákonem upravený vliv na stiední školy, které vydržovala, a na národní školství, pecovala o ziízení, udržování a nadání národních škol, smiiovala pomocí zvolených dnverníkn sporné strany a konala dobrovolné dražby na movité veci.

Pienesená pnsobnost obcí se týkala soucinnosti v nekterých vecech státní správy, které piíslušelo obstarávat a rozhodovat státním úiadnm. Taková soucinnost mohla být obcím uložena jen zákonem a od roku 1863 stále narnstala. Rozsah pienesené pnsobnosti obcí byl asi následující:

Ve vecech civilních obce vydávaly vysvedcení pii propnjcování práva chudoby, dorucovaly je, spolupnsobily pii ziizování vnucených správcn a znalcn, vyhlašovaly na dožádání soudn dražbu, oznamovaly soudnm úmrtí, konaly odhad a prodej movitých vecí, oznamovaly soudnm, že je tieba ziídit porucníka a ucinit opatiení ve prospech osob mladších 18 let, a spolupnsobily pii zakládání, doplnování a znovuziízení železnicních a pozemkových knih.

V trestních vecech dorucovaly soudní výmery, když ležely mimo sídlo soudu, zhotovovaly a vykládaly každorocne prvotní seznamy porotcn, rozhodovaly o podaných námitkách, zasílaly opravené seznamy okresnímu úiadu, oznamovaly prezidentu krajského soudu zmeny nastalé v porotcích behem roku a opatiovaly bezpecne mrtvolu, jež mela být soudne ohledána.

Ve vecech vlastní správy politické obce dorucovaly nekteré spisy, opatiovaly vhodné místnosti pro sídlo okresního úiadu, piispívaly prvních pet let na policejní úiady pievzaté státem od obcí, nechávaly státu bezplatne k užívání budovy, místnosti a zaiízení policejních úiadn pievzatých státem, spolupracovaly s cetnictvem pii výkonu cetnické služby, staraly se o piechodné ubytování cetnictva, vymáhaly poplatky k veiejným potiebám jako penežité pokuty, školní platy, piíspevky kostelnm, farám, školám apod., dorucovaly nuceným zpnsobem úiední dopisy politických úiadn stranám, když strana povinná platit porto odepiela piijmout dopis od poštovního ziízence, vyšetiovaly a trestaly jisté piestupky, které jsou blíže rozvedeny za výctem pienesené pnsobnosti a opatiovaly si alespon jeden výtisk iíšského a zemského zákoníku.

Ve vecech volebních obcí ziizovaly a vykládaly podle platných piedpisn volicské seznamy, obstarávaly piedsedu volební komise, vyvešovaly vyhlášky, piijímaly námitky proti vyloženým volicským seznamnm, dodávaly síly volebním komisím, opatiovaly volební místnosti, vyhotovovaly legitimacní lístky a dodávaly je s kandidátními listinami volicnm a vnbec spolupnsobily pii prnbehu voleb.

Ve vecech živnostenských obce vyvešovaly edikty o zamýšleném ziízení živnostenských závodn, mely jisté povinnosti vnci živnostenským soudnm, když piíslušný soud mel v nich své sídlo, spolupnsobily pii výprodejích a podávaly okresnímu úiadu pied povolením podomního obchodu dobré zdání.

Ve vecech zdravotních obce mely jisté povinnosti pii potírání nakažlivých chorob, spolupnsobily pii zamezení a potlacení nakažlivých nemocí zvíiecích, nesly náklady na opatiení a upravení místností pii veiejném ockovaní, kontrolovaly zachovávání zákonn o omezení alkoholických nápojn, spolupnsobily pii potírání venerických chorob a podporovaly cinnost státního zdravotního ústavu.

Pii scítání lidu byly obce povinny svými orgány bezplatne spolupnsobit a poskytovat potiebné místnosti. K dožádání okresního úiadu vyvešovaly na své úiední desce vyhlášky o zamýšleném snatku.

V zemedelství obce opatiovaly a chovaly v dobrém stavu a v dostatecném poctu plemenné býky, kance a berany, cinily opatiení pii rakovine brambor, staraly se o hubení chroustn a vší, spolupnsobily pii potírání škndcn na ovocných stromech, keiích a vinné réve (révová mšice a vietenatka), podporovaly okresní úiady pii vysazování a ochrane stromoiadí podél veiejných silnic a bdely nad šetiením zákona o zvelebení rybáiství a o ochrane ptactva.

V sociální péci obce spolupnsobily pii vyšetiování okolností dnležitých pro zajištení nárokn na odškodné z úrazového pojištení delníkn, podporovaly nemocenské pojištení pii rnzném vyšetiování, usnadnovaly úkony dozorcích orgánn ochrany mládeže pii zamezování práce detí, spolupnsobily pii provádení zákona o ochrane detí v cizí péci a detí nemanželských a zákona o cástecném zákazu námezdného kojení, vyvešovaly smíry, nálezy a rozhodnutí obvodních komisí o úprave pracovních a mzdových pomern domácké práce a spolupnsobily pii provádení zákona o státním piíspevku k podpoie nezamestnanosti a zákona o stavebním ruchu.

Ve vecech komunální obce udržovaly za náhradu prntahy státních silnic, odklízely a spolupnsobily pii provádení zákona o silnicním fondu.

Ve vyhošÚování, honení postrkem a policejní dohlídce obce mely iadu povinností, zejména spolupnsobily pii postrku, platily hnanecké výlohy za své piíslušníky, hradily výlohy vzniklé ze zanedbání povinností hnanecké stanice a z dopadení uprchlého hnance a dohlížely na osoby pod policejním dozorem.

Aadu povinností mely obce ve vecech danových. Podporovaly piíslušné úiady v záležitostech pozemkové dane, dane z lihu, z piva, z cukru, z nerostných olejn, z masa, z droždí, z obratu, z piepychových piedmetn, z elektrických strojn a z motorových vozidel. Musely zachovávat piedpisy o kolcích a poplatcích, poskytovaly pomoc celní správe a spolupnsobit pii vykonávání dnchodkového trestního práva.

Nemalé úkoly mely obce pii odvodech, pii evidenci vojenských osob, pii ubytování vojska, pii opatiování dopravních prostiedkn vojsku v míru a ve válce, pii válecných úkonech pii vyživovacím piíspevku pro rodiny mobilizovaných osob (pii bylo po válce), pii vyživovacím piíspevku v míru a pii výkonu vojenského vezenství.

Konecne jako poslední z pienesené pnsobnosti obce musí být uvedeno spolupnsobení obcí pii provádení zákona o poštovních holubech, pii dodržování železnicního iádu, pii podpoie státního úiadu statistického a pii piihlášení a zajišÚovacích opatieních o potulných cikánech.

Pienesená pnsobnost obcí byla tedy velmi rozsáhlá a obecní orgány nesmírne zatežovala. Zejména pohlcovala velmi omezené financní zdroje. O samostatnou a pienesenou pnsobnost se delily obecní výbor a piedstavenstvo obce, složené ze starosty, jeho námestkn a obecních radních.

Obecní výbor byl orgán, který se usnášel a dozíral, nemel však výkonnou moc. Mel pnsobnost naiizovací, rozhodovací, organizacne-správní a poradní.

Naiizovací pnsobnost se vytahovala na výkon místní policie, pokud nebyl sveien státním orgánnm a výbor mohl v tomto piípade v mezích zákonn vydávat policejní naiízení, napi. iád požární policie, iád silnicní, iád zdravotní, iád tržní, iád pro žebrotu, pravidla o chudinském zaopatiení, regulacní a zastavovací plán atd.

Rozhodovací pnsobnost obecního výboru se týkala stížností na opatiení ucinená piedstavenstvem v oboru samostatné pnsobnosti a stížnosti v disciplinárních vecech obecních zamestnancn.

V pnsobnosti organizacne-správní volil obecní výbor starostu, námestky a ostatní cleny piedstavenstva a cleny obecních komisí, projevoval souhlas s registrací na clenství v obecním výboru, piedstavenstvu a komisích, uznával zákonné dnvody pro odmítnutí volby, stanovil pocet komisí a jejich clenn provádel doplnovací volbu starosty, volil polovinu clenn nekterých komisí. Do této oblasti však patiilo úkoln mnohem, mnohem více.

Pokud se týká pnsobnosti poradní, výbor musel podávat dobrá zdání, požádal-li o ne okresní politický úiad nebo ve vecech samostatné pnsobnosti zemský úiad a musel vysvetlit okresnímu politickému úiadu nebo zemskému výboru o svých piedložených usneseních, ceho bylo tieba.

Správním a výkonným orgánem v obecních záležitostech bylo obecní piedstavenstvo, složené ze starosty, námestkn a radních. Obecní výbor a piedstavenstvo se scházely pouze obcas. Stálým obecním orgánem byl starosta a jeho námestek po piípade námestkové.

Dozor a dohlédací právo na orgány místní samosprávy vykonávaly jednak úiady státní, jednak vyšší složky samosprávné.

V samostatném oboru pnsobnosti mel státní politický úiad vykonávat nad obcemi v podstate jenom kontrolu právní, tj. dohlížet na to, aby obce nepiekracovaly meze své pnsobnosti a necinily nic protizákonného. Právem státních politických úiadn, dále však bylo provést opatiení, jestliže obec nekoná povinnosti, které na ni byly vloženy zákonem. Místodržitelství v dohode s okresním, nebo zemským výborem mohlo sesadit s úiadu ty cleny piedstavenstva, kteií se pii vykonáváni funkcí samostatné pnsobnosti dopustili hrubého porušení svých povinností. Místodržitelství melo právo rozpustit také celé obecní zastupitelstvo, v tom piípade však mela být nejdéle do šesti týdnn vypsána nová volba.

[...]

---

¹ Podrobneji k vývoji správy v tomto období viz zejména Janák, J. - Hledíková, Z. – Dobeš, J.: Dejiny správy v šeských zemích od pošátkn státu po soušasnost, Praha 2005 a tam uvedená literatura.

² Z rozsáhlé literatury použito zejména: Janák, J.: Vývoj správy v šeských zemách v epoše kapitalismu. 1. Období 1818-1918, Praha 1965; Dejiny štátu a práva na území Šeskoslovenska v období kapitalizmu. I. díl, Bratislava 1971; Malý, K.: Vývoj správní organizace v Šeskoslovensku od nejstarších do r. 1945, Praha 1969; Laštovka, K.: Dejiny organizace politické správy v Šeskoslovenské republice. In: Slovník veiejného práva Šeskoslovenského, sv. I, Brno 1929, s. 345n.

³ Použito zejména: Janák, J.: Vývoj správy v šeských zemích v epoše kapitalismu. I. Období 1848-1818, Praha 1965; Dejiny štátu a práva na území Šeskoslovenska v období kapitalizmu. 1. díl, Bratislava 1971; Klabouch, J.: Die Gemeindeselbstvewaltung in Österreich 1848-1918, Wien 1968.