Dopouští se Descartes konstruktivistického omylu?

Kritika René Descartesa očima Friedricha A. von Hayeka


Bachelor Thesis, 2007

60 Pages, Grade: 1,7


Excerpt


Obsah

1 Úvod

2 Fridrich A. von Hayek a jeho alternativní model světa ke konstruktivis-tickému racionalismu
2.1 Hayekova filosofie společnosti: Teorie spontánního řádu a kulturní evoluce
2.2 Teorie poznání v základech teorie kulturní evoluce a spontánního řádu
2.3 Osudný omyl konstruktivistického racionalismu

3 Filosofie René Descartesa
3.1 Substanciálně dualistický svět a Bůh jako garant jeho existence
3.2 Kdo je člověk? O lidské přirozenosti
3.3 Možnosti a omezení lidských znalostí
3.4 Co má být lidskou snahou? - Projekt řádné mysli jako privátní, a nikoli společenské reformy

4 Závěr: Lidská situace ve-světě

Rozsah práce:

Počet znaků (s mezerami): 119 133

Počet normostran: 66,2

1 Úvod: Dopouští se Descartes konstruktivistického omylu?

Tato bakalářská práce si klade otázku, zda je zcela oprávněný Hayekův názor, že to byl právě René Descartes, kdo zformuloval základní teze konstruktivistického racionalismu.

Aby bylo možné tuto otázku zodpovědět, je nejprve nutné objasnit, co vůbec Friedrich A. von Hayek myslí pojmem „konstruktivistický racionalismus“. V první části této práce proto začneme vysvětlením Hayekových základních filosofických tezí - vysvětlením pojmu spontánního řádu a teorie kulturní evoluce. Poté ukážeme, na jakých základních předpokladech teorie poznání tyto teze stojí a proč je Hayekova filosofie filosofií kritickou neboli evoluční. Nakonec vysvětlíme, proč je jeho model světa alternativním modelem k představám konstruktivistických racionalistů; v čem přesně spočívá konstruktivistický racionalismus; a na závěr (s pomocí jedné citace ze „Zákonodárství, Právo a Svoboda“) ukážeme jeho explicitní výtky vůči Descartesovi.

Ve druhé části této práce se obrátíme ke spisům René Descartesa, abychom v nich našli přinejmenším náznaky možné obhajoby proti Hayekově kritice. Nejprve celkově přiblížíme Descartesův metafyzický systém - substanciální dualismus (res extensa a res cogitans) a funkci Boha. Dále vysvětlíme, kdo (nebo co) je v tomto systému člověk. V tomto ohledu vyjde najevo, že je podle Descartesa možné chápat člověka dvěma odlišnými způsoby: za (1.) jako poznávající Ego (proti světu) a za (2.) jakožto žijícího člověka, který je spojením těla a duše (ve světě).

V další kapitole budeme zkoumat možnosti a meze poznání člověka, abychom ukázali, že jeho poznání není podle Descartesa neomezeným (a že tedy v tomto smyslu Descartes není konstruktivistickým racionalistou věřícím v neomezené možnosti nezávisle existujícího rozumu, přinejmenším ne rozumu člověka). Nakonec se budeme zabývat tím, co je podle Descartesa nejlepší činností člověka a o co by se tedy měl člověk snažit. Pokusíme se vysvětlit, co je to descartesovský projekt řádné mysli: co chápe Descartes jako bona mens, jak jí člověk dosahuje na cestě metody a proč by o ni měl vůbec usilovat. Nakonec ukážeme, zejména na jeho metodologických spisech Pravidla a Metoda, že, mluví-li Descartes o jakémkoli reformním úsilí, potom toto úsilí směřuje vždy a pouze od Já k Já. Jeho projekt řádné mysli lze tedy chápat jako návrh privátní reformy sebe sama. Ukážeme však, že myšlenku přenosu této privátní reformy na společnost Descartes výslovně odmítá - že tedy odsuzuje pokusy o společenskou reformu jako projev nerozumu. To bude také naším druhým argumentem proti Hayekově kritice, který připouští do jisté míry i samotný Hayek, když říká: „(...) on (Descartes) se zdržel toho, aby z nich odvozoval závěry pro společenské a morální argumenty(...).“[1]

V závěru celkově shrnu, proč se domnívám, že Hayekova kritika René Descartesa jako konstruktivisty není zcela oprávněná a že konstruktivisticky racionalistické jsou teprve až určité interpretace jeho prací. Nakonec připojím vlastní krátkou úvahu o situaci člověka ve světě, která je podle mého názoru v obou filosofických koncepcích v mnoha ohledech velmi podobná: Nezávisle na „nepřekonatelné“ odlišnosti obou konceptů se totiž situace člověka ve-světě v souvislosti se spontánním řádem v prvním a s Bohem v druhém případě ukazuje v základních věcech jako víceméně stejná.

2 Fridrich A. von Hayek a jeho alternativní model světa ke konstruktivistickému racionalismu

Ačkoli je Fridrich August von Hayek známý především jako významný ekonom tzv. Rakouské školy obhajující liberální demokracii a tržní ekonomii, zabýval se v druhé polovině svého vědeckého života rovněž tématy společenské a politické filosofie. Do této druhé poloviny vstoupil svým dílem „Cesta do otroctví“ (1944), ve kterém se poprvé začal od základů zabývat otázkami, k nimž ho dovedly jeho předválečné studie z oboru čisté ekonomie. Jediným velkým tématem se pro něj napříště staly principy svobodné společnosti a ohrožení individuální svobody.

V základu jakýchkoli Hayekových úvah o společnosti, politice, právu či morálce stojí představa spontánního řádu a kulturní evoluce. Proto začneme v této kapitole, která má celkově přiblížit Hayekovu filosofickou koncepci, právě jejich charakteristikou.

2.1 Hayekova filosofie společnosti: Teorie spontánního řádu a kulturní evoluce

Hayekův pojem „řád“ konstatuje existenci pravidelností v chování různých jednajících individuí. Společenský řád je lidem všeobecně přínosný, neboť umožňuje, aby probíhaly styky jednotlivců bez tření nezávisle na tom, jaké sledují cíle. Jedná se totiž o označení stavu, v němž je pro jedince možné utvářet úspěšně svá očekávání a hypotézy a řídit jimi své budoucí jednání. Řád je tedy systémem či vzorcem, v jehož mezích probíhá individuální chování a jednání.

Hayekova teorie spontánního společenského řádu zkoumá proces, ve kterém vzniká společenské uspořádání bez záměrného plánování či vědomé kontroly člověka - tedy tzv. spontánní řád. Stručně řečeno označuje Hayekův pojem „spontánní řád“ endogenní systém, který se produkuje, organizuje a opravuje sám ze sebe.[2] Jenom takový řád může být podle Hayeka systémem svobody, neboť umožňuje účinnou koordinaci veškeré lidské činnosti bez vědomé účasti chybující lidské inteligence.

Již v této prvotní charakteristice spontánního řádu narážíme na Hayekův metodologický individualismus - tedy na jeho přesvědčení, že společenské uspořádání je výsledkem spontánního evolučního procesu, který je z větší části nepředvídatelný a tudíž nemůže být výsledkem racionalistického plánu, a že je to právě individualismus, který dovoluje celku lidstva dosáhnout věcí, které není jedinec schopen naplánovat a které dokonce ani nemůže celistvě svou racionalitou uchopit, jelikož ji přesahují. Hlavním předpokladem toho, aby mohly být věci přesahující individuální rozum vůbec utvořeny, je svobodná společnost. Pouze svobodně probíhající interakce mezi individui totiž vedou k utvoření spontánního řádu. Spontánní řád je tudíž strukturou, v níž si individuální a svobodné jednání neprotiřečí se společností a řádem, nýbrž jsou spolu v produktivním souladu.

Hayekovy úvahy o společnosti vychází z primárního rozlišování spontánního řádu (κοσμος) a řádu plánovaného neboli organizací (ταξις).[3] Zatímco je spontánní řád ze-sebe-rostoucí samo-organizací, je organizace konstrukcí plánovanou zvnějšku k dosažení předem daného cíle. Organizace je tedy umělým řádem postaveným na exogenních nařízeních, zatímco spontánní řád má příčinu pouze sám v sobě, vzniká tedy endogenně vzájemným přizpůsobováním rozmanitých individuálních jednání v rámci systému. Spontánní řád tedy není narozdíl od plánovaného zasažen antropomorfním sklonem lidského myšlení, neboť vzniká, aniž by to jeho příčina zamýšlela.[4] To se navenek projevuje zejména rozdílným stupněm komplexity těchto řádů, jenž je výrazně vyšší u spontánního řádu,[5] který není poznamenán omezenou plánovací schopností člověka.[6]

Spontánní řád se týká vztahů mezi individui, které je možné rekonstruovat pouze v abstraktní rovině. Je tedy řádem abstraktním stojícím pouze na abstraktních pravidlech. Organizace je naopak konkrétním řádem vztahujícím se k předem danému konkrétnímu cíli. Lidské možnosti ovlivňovat spontánní řád se tedy mohou vztahovat pouze na jeho abstraktní charakter a nikoli na konkrétní cíle tohoto řádu.[7] „(...) V protikladu k organizaci nemá spontánní řád ani účel, ani nemusí existovat dohoda o konkrétních výsledcích, které bude produkovat (...) je-li nezávislý na jakémkoli konkrétním účelu, může být použit k velkému počtu různých, rozbíhavých a dokonce konfliktních individuálních účelů a napomáhat jejích dosahování.“[8]

Právě proto, že abstraktní řád neslouží žádnému předem danému cíli či účelu, umožňuje jedincům jednajícím v jeho rámci sledovat i takové individuální cíle, které jsou mezi sebou navzájem odlišné. Zřeknutí se konkrétního společného cíle tedy umožňuje dosažení mnoha protichůdných individuálních cílů v rámci jediného společenského systému. To má Hayek na mysli, když říká, že spontánní řád má funkci: Přestože (a zároveň právě jen proto), že spontánní řád není orientován na nějaký konkrétní cíl, poskytuje každému individuu, které se v jeho rámci pohybuje, nejlepší šance k efektivnímu využití vlastních sil a znalostí, potažmo tedy k dosažení jeho osobních cílů. Spontánní řád totiž „(...) nemůže být definován jako souhrn známých konkrétních výsledků, jichž by mělo být dosaženo, nýbrž pouze jako abstraktní řád, který jako celek není orientován k žádným konkrétním cílům, nýbrž poskytuje pouze kterémukoli náhodně vybranému členovi nejlepší příležitost využít úspěšně své znalosti pro své účely.“[9] Proto také John Graye interpretuje Hayekův spontánní řád jako přirozeně vzniklý řád s liberálním charakterem.[10]

Jedinou normou je tzv. hypotetický imperativ, který je odvozen ze samotného spontánního řádu - liberální forma společnosti umožňuje jedincům sledovat vlastní zájmy, avšak vždy jen pouze v hranicích legálního rámce, který stanovují pravidla této struktury. Omezení možného jednání stanovuje samotný řád, aniž by k tomu byl nutný rozumový zásah zvenčí. Možnosti jedince jsou tedy vždy omezené, avšak v rámci spontánního řádu dosahuje nejvíce možných možností.[11]

Vidíme tedy, že sloužit hierarchii cílů či určitému účelu může pouze individuum či organizace, zatímco spontánní řád toho není schopen. Organizace stejně jako záměrně jednající osoba sleduje vždy nějaký konkrétní účel a právě proto je pro Hayeka antropomorfním konstruktem. Metodologický individualismus, který obhajuje, vede naopak ke vzniku struktury, která sama sebe organizuje a koriguje - ke spontánnímu řádu,[12] který umožňuje sledování opačných zájmů. Jakékoli omezení či kontrola individuální svobody tento řád vždy jen narušuje.

Hayek připouští, že taxis má své místo ve společenském uspořádání: „(...) spontánní řád svobodné společnosti bude obsahovat mnoho organizací (včetně největší organizace, vlády).“ Oprávnění však nachází vždy jen v rámci kosmu - „(...) směs na přání z oněch principů řádů namíchat nelze.“[13] Ve svobodné společnosti je tedy legitimní sdružovat se v organizacích, které mají sloužit ke sledování konkrétních společných cílů - příkladem může být rodina, podnik, firma, akciová společnost, ... nebo vláda.[14] Zatímco však kosmos společenské uspořádání vytváří, má mít taxis pouze výlučně instrumentální charakter.

Kořeny chybného rozlišování řádů, tedy opomíjení rozlišování mezi spontánním a plánovaným řádem, sahají podle Hayeka až k antickým myslitelům, kteří rozlišovali pouze mezi přirozenými (vrozenými neboli instinktivními) a umělými fenomény (vytvořenými rozumem člověka).[15] Proto znali také pouze dva řády - přirozený, který je zcela nezávislý na člověku, a umělý, který je zcela výsledkem lidského záměru a účelného jednání. Tento antický dualismus považuje Hayek za chybný nebo lépe řečeno za neúplný. Tradiční společensko-kulturní instituce a zvyky, tedy pravidelnosti vyskytující se ve společenském soužití lidí, totiž nemají svůj původ ani v přírodě (φυσις) ani v lidské dohodě (ζησις, νομος). Antická klasifikace tedy postrádá řád, do něhož by bylo možno řadit tyto sociálně-kulturní fenomény - „(...) Nezbytné je trojité členění: to by totiž vsunulo mezi jevy, které jsou přirozené ve smyslu naprosté nezávislosti na lidském jednání, a ty, které jsou uměle nebo konvenční v tom smyslu, že jsou produktem lidského záměru, oddělenou mezikategorií zahrnující všechny nezamýšlené útvary a pravidelnosti objevující se v lidské společnosti.“[16]

Spontánní řád vzniká v interakci mezi svými jednotlivými elementy - individuální jednání vede k jistému uspořádání, aniž by to individua předem zamýšlela. Řád společenských struktur lze tedy sledovat jako jakýsi vedlejší produkt činnosti individuí. Tím však celý proces nekončí, tento produkt totiž opět zpětně působí na jakákoli další budoucí jednání individuí. Nedochází tedy k pouhým interakcím mezi jednotlivci, nýbrž rovněž k vzájemnému působení individua a struktury vzniklé jeho předchozím jednáním. Individuálními jednáními slouží jedinci nadřazenému cíli, který sami neznají a kterého dosahují, aniž by to sami zamýšleli, plánovali či kontrolovali. Vidíme, že společenský řád a společensko-kulturní vzorce vznikají spontánní cestou. Přitom však zároveň nelze říci, že by bylo jednání lidí vedoucí k jejich vzniku iracionální či neplánované - jednající jedinec se vždy řídí privátním záměrem, přesvědčením a cílem a mimo to se po každém jedinci vyžaduje, aby se v systému orientoval, chce-li se v jeho rámci dočkat porozumění umožňujícího mu účast na jakýchkoli interakcích.[17] Nezbytnou podmínkou vzniku spontánního řádu je tak svobodné individuální chování, které se podřizuje pravidlům, a přizpůsobování individua zvláštním okolnostem, to znamená pozitivní jednání zahrnující vlastní iniciativu individuí.

Spontánní řád je zpětně jediným řádem umožňujícím individuu svobodné jednání. Tím, že totiž vzniká tento řád ze svobodného individuálního jednání, je v něm každé další jednání určováno prakticky samo sebou. V taxis je oproti tomu osobní svoboda omezována zásahy zvenčí, neboť individuum se musí podřizovat hierarchii společných cílů. Svoboda tedy podle Hayeka vyžaduje, aby člověk důvěřoval „osudným silám“, které sám neovládá, nemůže kontrolovat a kterým, jak uvidíme později, ani z větší části nerozumí.

Shrňme, co je hlavním rozdílem mezi spontánním a plánovaným řádem: Plánovaný řád je od počátku plánován jako celek. Spontánní řád je jako celek neplánovaným výsledkem plánovaných individuálních jednání - je tedy nezamýšleným následkem evolučního procesu, spontánním a evolučním celkem.

Teorii spontánního řádu doplňuje teorie kulturní evoluce, která se zabývá selektivním procesem, v němž se rozhoduje o přetrvání či zániku stávajících kulturních pravidel a společenských institucí. V procesu kulturní evoluce jsou tak vybírány přirozenou konkurencí tradice, zvyky, pravidla chování a společenské instituce, které vytváří rámec spontánního řádu.

Na tomto místě je nutno připomenout, že obě teorie - teorii spontánního řádu a teorii kulturní evoluce - od sebe nelze dost dobře oddělovat a pojednáváme-li je v této práci zvlášť, potom jde o jakousi myšlenkovou abstrakci. Do jisté míry jsou totiž jednou a toutéž teorií - teorie spontánního řádu vysvětluje vznik spontánního řádu, tedy evoluční proces, ve kterém se spontánně vytvoří jisté uspořádání společnosti stojící na určitých pravidlech. Nelze však říci, že by byl tento proces někdy ukončen a dospělo by se tak k jakémukoli statickému stavu. Naopak přechází dál v proces kulturní evoluce, v němž jsou stávající pravidla neustále modifikována. „(...)Problém původu nebo utváření a problém fungování společenských institucí je zásadně tentýž: Instituce se vyvíjeli určitým způsobem, protože koordinace jednání částí, kterou zajišťovaly, se prokázala efektivnější než u alternativních institucí, s nimiž byly v konkurenci a které nahradily. Teorie vývoje tradic a zvyků, které utváření spontánních řádů umožnily, je tudíž v těsné souvislosti s teorií vývoje určitých druhů spontánních řádů.“[18] Hayek je také proto někdy označuje jako „Zwillingsteorien“[19].

Spontánní řád vzniká z interakcí individuí jednajících podle všeobecných pravidel. Proto tato pravidla (a to zejména tradiční pravidla morálky) chápe Hayek jako původce kulturní evoluce. Tato pravidla jsou všeobecná, neboť nabízí jistá možná jednání, avšak nemají žádný konkrétní cíl vyjma sebereplikace spontánního řádu. Proto také Hayek mluví o abstraktním řádu pravidel, který teprve umožňuje vznik reálného spontánního řádu. Tyto pravidla označuje také někdy jako „super-conscious rules“[20] - vedou totiž z vnějšího okolí k procesům vědomí, aniž by se přitom v samotném vědomí objevila. Individua je tedy využívají intuitivně. I tato pravidla však mají evoluční charakter, protože jsou zpětně ovlivňována budoucím jednáním individuí, které z nich vychází. Nejsou tedy žádným neměnným statickým jádrem lidské zkušenosti.[21]

Hayek se vymezuje vůči sociálnímu darwinismu, který kritizuje pro jeho koncentraci na selekci individuí namísto selekce institucí a společenských praktik, tzn. pro koncentraci na vrozené (biologické) schopnosti člověka namísto kulturně předávaných. Přestože má neodarwinismus s kulturní evolucí některé společné rysy, jde o rozdílné teorie. Obě teorie stojí na principu selekce, tedy na volbě takových vloh či schopností člověka, které nejúčinněji přispívají k přizpůsobení jeho druhu okolí. Kulturní evoluce však hovoří výhradně o přenosu získaných vlastností imitací a procesem učení a odmítá neodarwinistický postoj, který se domnívá, že znaky získané během života organismu jsou bezprostředně geneticky dědičné na další generaci. V kulturní evoluci dědí jedinec zvyky a vědění celé kultury, nikoli jen zvyky a vědění fyzických rodičů - netýká se tedy jednotlivců, nýbrž skupiny individuí, která praktikuje jistý systém pravidel. Mluvíme o tzv. skupinové selekci,[22] v jejímž rámci se teprve utváří způsob chování individuí jemu odpovídající společenské instituce. Tento rozdíl obou teorií se projevuje navenek zejména tím, že kulturní evoluce (selekce institucí, praktik a pravidel chování) probíhá mnohem rychleji než biologická (selekce individuí s jistými genetickými vlastnostmi). Přes tyto rozdíly však lze sledovat, že nezamýšlené resultáty individuálních jednání (spontánní řády) se chovají stejně jako náhodné genetické mutace a je mezi nimi podle výše popsaného principu selekce vybírán ten nejlépe funkční - proto jsou také obě teorie teoriemi evoluce.

To, že se v procesu kulturní evoluce prosazují takové společenské praktiky a instituce, které zvětšují úspěšnost společnosti, zůstává však obvykle pro jednotlivce neuvědomělou skutečností. V praxi se podle Hayeka obvykle prosazují taková pravidla, která umožňují růst populace. Měřítkem úspěchu je tedy růst společnosti (včetně „spolknutí“ slabší skupiny druhou).[23]

Proces kulturní selekce skupin vede tedy přirozeně k vývoji od malé uzavřené kmenové společnosti k velké abstraktní otevřené společnosti, pro kterou platí Hayekova zkoumání. „Rozšíření (...) (spontánního) řádu za hranice malé, účelově orientované organizace se tak stává možným rozšířením na účelech nezávislých (formálních) pravidel správného chování na vztahy s ostatními lidmi, kteří nesledují tytéž konkrétní cíle nebo nemají tytéž hodnoty kromě oněch abstraktních pravidel - pravidel, která neukládají povinnost konkrétního jednání (předpokládajícího vždy konkrétní cíl), nýbrž sestávají se pouze ze zákazů zasahovat do chráněné oblasti každého.“[24] Malá kmenová společnost si může dovolit stát na vrozených dědičných morálních pocitech (instinktech solidarity a altruismu), neboť sleduje konkrétní cíle na základě společných znalostí a zájmů. Ve společnosti otevřené musí konkrétní cíle nahradit abstraktní pravidla, protože neexistují žádné jednotně dané konkrétní cíle pro množství individuí, které se v rámci takové společnosti pohybují. Člověk musí být civilizován, a sice tak, že neosobní abstraktní pravidla disciplinují jeho vrozené instinkty. Pouze abstraktní pravidla umožňují efektivnost společnosti, a tedy i její další rozšíření.[25] Tzv. socialistická pravidla fungují v malé společnosti, kde mají jedinci společné konkrétní cíle vycházející ze stejného vnímání a chápání okolí. Aplikace těchto socialistických pravidel na otevřenou společnost však vždy vede k regresivnímu vývoji - zde může být funkční pouze kapitalismus umožňující kulturní evoluci a utvoření efektivního spontánního řádu.

Abstraktní pravidla si dále vyžadují přechod k učení se kulturně tradovaných pravidel - instituce, praktiky a pravidla chování v otevřené společnosti totiž již nejsou, jak jsme právě viděli, založena na vrozené morálce, nýbrž jsou výsledkem procesu kulturní evoluce - procesu, který stojí na předávání získaných vlastností, procesu, který prosévá a odděluje od sebe pravidla efektivní a nadbytečná díky přirozené konkurenci. John Gray mluví o „přirozené selekci tradic“, která funguje na stejném principu jako konkurenční boj na volném trhu a v níž „přežívají“ pouze ty nejefektivnější tradice umožňující jedincům další přizpůsobování se okolí a úspěšnou spolupráci.

Již existující pravidla a tradice jsou předávány imitací z generace na generaci, z individua na individuum, aniž by přitom imitátoři dokonale chápali jejich funkci či jí dokonce uměli jazykově artikulovat.[26] K tomuto faktu podává Hayek i psychologické vysvětlení - a sice přirozený lidský strach z nového a neznámého a jeho důvěru vůči praktikám, které přinesly v minulosti úspěchy.

Kulturní evoluce je však čímkoli, jenom ne statickým stavem - je neustálým procesem a vývojem. V rámci společnosti se neustále v procesu inovace a imitace utváří nová kulturní pravidla: Zpočátku přichází jeden člen skupiny s inovací, která je obvykle mírnou odchylkou od tradiční praktiky. Má-li v rámci skupiny tento jedinec dostatečný respekt a ukáže-li se jeho inovace jako úspěšná, začne být ostatními členy imitován. Po čase se tak nové pravidlo etabluje jako tradice. Schválení nového pravidla tedy neprobíhá jako formální odsouhlasení, nýbrž jako aktivní převzetí a využívání v praxi. Jediným faktorem rozhodujícím o tom, zda bude inovace etablována jako pravidlo či ne, je její úspěch a přínos společnosti.

Individuální jednání utváří spontánní struktury, které jejich jednání a vývoj individuálního ducha zpětně ovlivňují. Díky zpětnému působení struktur na individuum se spontánní řád sám udržuje a může produkovat další spontánní řády. Tím, že je systém pravidel neustále individui opakován, je udržován ve funkci a znovu a znovu vytvářen. V tomto procesu se přitom opakuje jakýsi vzorec řádu, nikoli řád samotný. Spontánní řád tedy nikdy není statickým stavem, nýbrž neustálým procesem udržujícím jistou strukturu řádu.

2.2 Teorie poznání v základech teorie kulturní evoluce a spontánního řádu

Hayekova koncepce spontánního řádu a kulturní evoluce stojí na základním předpokladu teorie poznání, že vědění člověka je omezené možnostmi jeho vlastní racionality.

Svou skepsí ohledně možností lidské racionality, na které stojí celá jeho teorie poznání, navazuje Hayek na tradici kritické filosofie. S názory Immanuela Kanta se shoduje především v tom, že odepírá člověku schopnost vědět, jaké věci a svět skutečně jsou.[27] Řád, který člověk nachází ve své zkušenosti, je výsledkem činnosti lidského ducha a nikoli předem danou skutečností. Podle této koncepce tedy nemůže lidská racionalita získat žádný externí či transcendentální bod, z něhož by si mohla utvořit představu o světě zcela nedotčenou lidskou zkušeností či zájmem. Člověk není schopen vystoupit z vlastní perspektivy nazírání věcí - nepoznává ani svět o sobě, ani svět jako celek. Narážíme na problém intencionality lidského vědomí.

Hlavním cílem kritické filosofie je tak najít meze lidské racionality pomocí reflexe a nikoli konstruovat metafyzické systémy. Není tedy úkolem rozeznat absolutní realitu za spletí jevů, nýbrž spíše rozvinout čistě deduktivně organizovaný systém kategorií či principů odpovídající zkušenosti, kterou má tento systém uspořádávat. Duch nemusí vědět, jak jsou věci ve světě, ale pouze jak v sobě tyto věci ve zkušenosti organizuje. Kritická filosofie se tedy nezaměřuje na rozlišení jevu a skutečnosti, nýbrž na rozlišení smyslového (duchovního) řádu a řádu fyzikálního (materiálního).

V této souvislosti odmítá Hayek i pozitivistické přesvědčení,[28] že jsou fundamentem lidského myšlení jakési elementární smyslové vjemy. Podle něj je celek veškerých smyslových kvalit interpretací opírající se o zkušenost a jakákoli představa původního čistého jádra lidského vnímání a pociťování, které je zkušeností modifikováno, je pro něj nadbytečnou fikcí. Obraz světa, který si člověk ve smyslovém řádu formuje, vzniká od základů z jeho interakce se světem. Vždy je abstraktní, neboť obsahuje pouze některé z nekonečně mnoha aspektů skutečného světa, které určuje náš momentální zájem, zatímco ostatní aspekty zůstávají opomíjeny. Ani rámcové představy ducha, s nimiž kategorizujeme svět, nejsou všeobecně platné a jednou pro vždy dané, nýbrž se rovněž proměňují v evolučním procesu.

[...]


[1] Právo, zákonodárství a svoboda, sv.1 Pravidla a řád (Hayek 1991), str.15. Srov. rovněž kapitola 2.3

[2] Srov. stručná charakteristika (Zeitler 1996), str.30: „Hayek benutzt den Begriff der spontanen Gesellschaftsordnung als Bezeichnung für ein gewachsenes, ein sich selbst-erzeugendes, selbst-organisierendes und selbst-korrigierendes, endogenes soziales System.

[3] Srov. Kapitola II.: Kosmos a Taxis, in: Právo, zákonodárství a svoboda, sv. 1 Pravidla a řád (Hayek 1991)

[4] A proto také narozdíl od plánovaného řádu nepřipouští žádnou autoritu danou autorstvím.

[5] Srov. F.A.Hayek, Zásady liberálního společenského řádu, in: (Ježek 2001), str.13: „(...) přesvědčení, že prosazováním univerzálním pravidel správného chování a ochranou uznatelné soukromé oblasti jednotlivců se bude sám utvářet spontánní řád lidských činností, a to mnohem členitější, než jaký by mohl být vytvořen vědomým uspořádáváním (...)“

[6] Člověk je schopen utvářet pouze jednoduché struktury s nízkým stupněm komplexity. Srov. (Bouillon 1991), str.21-22: protože „(...) die Natur der menschlichen Erkenntnis- und Artikulationsfähigkeit Grenzen setzt, die das planungsvermögen so weit einschränken, dass eine von Menschen geplante Ordnung nur einen niedrigen Komplexitätsgrad haben kann, der in aller Regel unter dem einer spontanen Ordnung liegt.“

[7] Srov. F.A.Hayek, Zásady liberálního společenského řádu, in: (Ježek 2001), str.13: „(...) budeme mít moc pouze nad abstraktním charakterem, nikoli však nad konkrétním detailem tohoto řádu.“

[8] F.A.Hayek, Zásady liberálního společenského řádu, §11, in: (Ježek 2001)

[9] F.A.Hayek, Zásady liberálního společenského řádu, §12, in: (Ježek 2001)

[10] Srov. (Gray 1995)

[11] Srov. F.A.Hayek, Výsledky lidského jednání, nikoli však lidského rozumu, in: (Ježek 2001), str.12: „(...) existuje samočinně se vytvářející nebo spontánní řád ve společenských záležitostech (...) a umožnil využití všech znalostí a dovedností všech členů společnosti v mnohem větším rozsahu, než by to bylo možné v jakémkoli řádu vytvořeném centrálním řízením.“ nebo dále str.31: „(...) řád, který se sám spontánně utváří je také tím nejlepším možným. () (řád) ve složité společnosti, ze kterého máme všichni prospěch, může vzniknout pouze spontánním uspořádáním sil, a nikoli záměrem (...).“

[12] Takovou spontánní strukturu nepředstavuje pouze trh, ale i řeč, právo (např. Common Law) či morálka a další spontánně se vyvíjející struktury společenského řádu.

[13] F.A.Hayek, Zásady liberálního společenského řádu, § 9, in: (Ježek 2001)

[14] Srov. (Zeitler 1996), str.43: „Hayek ist der Ansicht, dass für viele begrenzte Aufgaben die Organisation das wirksamste Verfahren erfolgreicher Koordination ist, weil sie uns befähigt, die sich ergebende Ordnung viel vollständiger unseren wünschen anpassen.“

[15] Srov. F.A.Hayek, Výsledky lidského jednání, nikoli však lidského záměru, in: (Ježek 2001)

[16] F.A.Hayek, Výsledky lidského jednání, nikoli však lidského záměru, in: (Ježek 2001), str.28

[17] Příkladem může být řeč - chceme-li, aby nám druzí rozumě-li, co jim říkáme, musíme být předem v jejím řádu zorientováni a řídit se pravidly tímto řádem danými. Pokud řád nerespektujeme či se v něm neorientujeme, bude nás zbytek společnosti považovat za šílence (Srov. jazyk šílence v M.Foucault, Dějiny šílenství). To samé však platí i pro ostatní spontánní řády - trh, právo a pod.

[18] Srov. F.A.Hayek, Výsledky lidského jednání, nikoli však lidského záměru, in: (Ježek 2001), str.32

[19] Srov. (Gray 1995), str.29 cituje z F.A.Hayeka, „Freiburger Studien“: „die Zwillingsidee der Evolution und der spontanen Bildung einer Ordnung“

[20] Srov. F.A.Hayek, Pravidla, Vnímání a srozumitelnost, in: (Ježek 2001), str.53: „(...) v jednom smyslu vždy víme nejenom více, než můžeme uvědoměle vyjádřit, nýbrž také více, než si můžeme být vědomi nebo než můžeme uvědoměle testovat, a že mnohé z toho, co úspěšně děláme, závisí na předpokladech, které jsou mimo záběr toho, co můžeme buď vyjádřit nebo o čem můžeme uvažovat. Zdá se, že (...) vědomé myšlení o tom, co se zdá být jasně pravdivé (...), vyplývá z faktu, že o takovém myšlení se musí předpokládat, (...) že je řízeno pravidly, která zase nemohou být vědomá - nadvědomým mechanismem, který působí na obsah vědomí, sám však vědomý být nemůže.“

[21] Viz. kapitole 2.2, kde ukazujeme, že Hayek nesouhlasí s pozitivistickým předpokladem jakéhokoli čistého jádra lidského poznání, nezasaženého jeho interpretací v rámci zkušenosti.

[22] Srov. F.A.Hayek, Poznámky k systému pravidel chování, in: (Ježek 2001), str.59: „(...) genetické (...) předávání pravidel chování se děje od jednotlivce k jednotlivci, zatímco to, co lze nazvat přirozeným výběrem pravidel, bude fungovat na bázi větší nebo menší efektivnosti výsledného řádu skupiny.“

[23] V této souvislosti si J.Gray klade otázku, jak lze sjednotit kulturní evoluci, tedy skupinovou selekci, s Hayekovým metodologickým individualismem, je-li měřítkem v prvním případě přežití a růst skupiny a v případě druhém individuální preference a cíle. Podle Graye zůstává vždy nakonec rozhodujícím prvkem individuum.

[24] F.A.Hayek, Zásady liberálního společenského řádu, § 18, in: (Ježek 2001)

[25] Srov. F.A.Hayek, Zásady liberálního společenského řádu, § 28, in: (Ježek 2001)

[26] Srov. F.A.Hayek, Pravidla, vnímání a srozumitelnost, in: (Ježek 2001), str.41: „Naše schopnost napodobovat (...) jistě nezávisí na naší schopnosti popsat je (napodobované vzorce) slovy. (...) Často nejsme s to popsat něco slovy ne proto, že nám chybějí slova, nýbrž proto, že si nejsme ani vědomi prvků, z nichž jsou tyto vzorce vytvořeny, ani způsobu, jak se mají prvky k sobě navzájem. Můžeme dobře mít jméno pro celek nebo můžeme někdy použít přirovnání (...). V jednom smyslu tak víme, co pozorujeme, avšak v jiném smyslu nevíme, čím to je, že to pozorujeme.“

[27] (Gray 1995), kapitola „Hayeks allgemeine Philosophie: Das Erbe Kants“, Srov. např. I.Kant, Základy metafyziky mravů

[28] D.Hume, E.Mach

Excerpt out of 60 pages

Details

Title
Dopouští se Descartes konstruktivistického omylu?
Subtitle
Kritika René Descartesa očima Friedricha A. von Hayeka
College
Charles University in Prague  (Fakulta Humanitních Studií/ Faultät für Humanistisches Wissen)
Grade
1,7
Author
Year
2007
Pages
60
Catalog Number
V130182
ISBN (eBook)
9783640357758
ISBN (Book)
9783640358298
File size
685 KB
Language
Czech
Notes
"Begeht Descartes den konstruktivistischen Irrtum? Kritik an René Descartes mit den Augen von Friedrich A. von Hayek"
Keywords
Dopouští, Descartes, Kritika, René, Descartesa, Friedricha, Hayeka
Quote paper
Radka Tomeckova (Author), 2007, Dopouští se Descartes konstruktivistického omylu?, Munich, GRIN Verlag, https://www.grin.com/document/130182

Comments

  • No comments yet.
Look inside the ebook
Title: Dopouští se Descartes konstruktivistického omylu?



Upload papers

Your term paper / thesis:

- Publication as eBook and book
- High royalties for the sales
- Completely free - with ISBN
- It only takes five minutes
- Every paper finds readers

Publish now - it's free